Libuše Bílá

* 1935

  • "Příděly byly nízké, sotva k přežití. Pak byly ještě takzvané šatenky. Na minimum oblečení a obutí. Hlavně ty boty, když nám rostly nohy, nestačily. Chodili jsme bosí i do školy. Jinak na příděl byly dřeváky s dvěma pásky přes nohu, na ty nebylo ze šatenky moc bodů, ale pásky se stále trhaly, takže v létě třeba do Prahy se šlo v dřevákách, domů už bez nich. Za války byl benzín a nafta vzácností. Příděl nízký, na benzín dostal jen lékař, aby mohl k nutnému případu. Nafta, ta snad byla jen pro autobus, ale vím, že už v roce čtyřicet tři ani žádný autobus k nám nejel. Lidé zaměstnaní v Praze jezdívali buď nebezpečně přeplněným vlakem z Chuchle, nebo raději pěšky do Hlubočep na tramvaj. Nákladní auta jezdila na dřevoplyn. Na korbě vozu mívala malé špalíčky. Ty jsme občas sbírali ze silnice, když jsme šli ze školy. Vždyť i uhlí a dřevo bylo na příděl. Uhlí na domácnost na rok, 10 až 20 metráků podle velikosti dětí. Dřevo si již nepamatuji. Také nesmělo svítit žádné světlo. Všechna okna musela být zatemněna. Ani se nesmělo svítit baterkou nebo lucernou. Chodit za tmy po vesnici byla pro nás děti velká legrace. Kupovaly se takové odznáčky, byly to jako fosforové, s fosforečnou kytičkou, aby lidé do sebe nevráželi. Pro dospělé to byly velmi kruté časy, protože to byla ta heydrichiáda. My děti jsme to ale tak neviděly. Pro nás bylo fajn, když neměla škola palivo, byly uhelné prázdniny. Ke konci války už nám školu Němci sebrali, jen jsme si chodili do hospod pro úkoly. Báječné bylo, když někdy v lednu přišla velká voda a zatopila pole až k zahrádkám. Na to přišel mráz, měli jsme obrovské kluziště a starost jen mít šněrovací boty přes kotník, aby netlačily. Brusle na kličku už se vždy daly nějak opatřit. K tomu uhelné prázdniny a doma už nás viděli jen u stolu."

  • "Jezdila jsem do Vladislavovy ulice do práce strašně ráda. Protože jsem byla holka od vody z Lahovic, Berounka, Vltava, od mala my jsme uměli plavat, chodili jsme se rádi koupat. No ale plavky, byl problém i ty plavky, že jo. Ty šatenky, radši máma nám dala třeba nějaký ten bod z šatenky na punčochy nebo na tepláky, ne na plavky. Říkala: ,Na co plavky, prosím tě?‘ Takže jsme se chodívali koupat v hroznejch hadrech, musím to tak říct. Já jsem jezdila do práce tramvají pětkou přes Újezd na Národní třídu. Na Újezdě byl krámek, ne oděvy, ale prádlo. Tam najednou za výlohou se objevily plavky. Dívčí plavky. Černý s oranžovýma květama, dvoudílný. No já vždycky z tramvaje jsem na ty plavky koukala, já jsem po těch plavkách tak strašně toužila. Teď jsem doma o tom začala vyprávět, že bych tolika ty plavky chtěla. Před rodinnou radu jsem přednesla, bylo jaro, že bych tolika ty plavky chtěla, protože to, v čem jsem se chodila koupat, to už je vlastně nemožný, abych v tom vůbec chodila. A rodina teda uznala, že bych si ty plavky zasloužila. Máma mi dala šatenku, já že si plavky zaplatím a jela jsem z práce, v práci jsem se nemohla dočkat konce pracovního dne. Šla jsem si ty nádherný plavky koupit. Mazala jsem do koupelny, obléct si ty plavky, že se v těch plavkách předvedu. A já když jsem v těch plavkách přišla do kuchyně, ta šatenka měla, to takhle byla taková skládačka jako dětský leporelo, asi tři listy to mělo. A ta moje máma držela v kuchyni tu šatenku, já jsem vlezla vítězoslavně v těch plavkách celá nadšená a ona mávala tou šatenkou a říkala: ,Už jsi hnedle dospělá, a tak jsi pitomá, to ses nemohla zeptat, kolik bodů na ty plavky je potřeba? Podívej se, vždyť oni kus šatenky vystříhali. Ty na zimu budeš potřebovat kabát, to budeš chodit v plavkách?‘ No, ze mě všecka radost, všecko spadlo, zalezla jsem zpátky do koupelny, šla jsem se převléct, plavky jsem uložila a strašně jsem se styděla, strašně."

  • "Potom u nás často spali čtyři sovětští vojáci, byla s nimi legrace, zapisovali se nám do památníků, které nám zničila v roce 2002 povodeň, a učili nás azbuku a jejich písničky a moc se těšili domů. Tak to mám z toho květnového povstání, ty čtyři sovětští vojáci odjížděli, protože ty sovětští vojáci byli po těch domkách v Lahovicích ubytovaný v každým domku. Kdo koho mohl vzít k sobě, jestli to zkrátka byla nějaká skupina těch vojáků a čekali, až budou moct jet domů. Odjížděli až nějak v listopadu. Máma vyprávěla, že tam byla hospoda, ta už není, a že v té hospodě se ty místní s těma vojákama loučili, děkovali jim za to osvobození a že to bylo strašně dojemný."

  • "Myslím, že byla sobota a moje sestra odešla na hodinu houslí na Zbraslav. Bylo nějak po poledni. Táta byl doma, nevím proč. Jinak se vracel z práce až večer. Zapnul rádio a náhle po nějaké písničce se ozvalo bez německého úvodu: ,Jsme Československá republika.‘ Rodiče se objali a máma si utírala slzy. V tom k nám přiběhla sousedka Rosůlková: ,Slyšeli jste to? Je po válce.‘ Táta jí ale řekl něco v tom smyslu, že ještě není konec a fašisté se budou bít, že to může být ještě hodně zlé. Sestra se vrátila nějak dřív a vyprávěla, jak na Zbraslavi lidé házejí německé tabule z obchodů, že ani moc nehráli, pan Červinka je všechny tři žáky poslal domů. Prý raději, aby se jim nic nestalo. Já jsem byla nějak nemocná. Ležela jsem a táta nás doma organizoval, že musíme s nejpotřebnějšími věcmi do sklepa, dům nechat odemčený a otevřít všechna okna. Máma, sestra a já jsme zůstaly doma, táta odešel. Mně ustlala máma na zbytku uhlí, dala mi velkou peřinu a ještě nějakou donesla pro sestru. Pamatuju, že jsme měli ve sklepě pitnou vodu v konvi a petrolejový vařič Primus. Myslím, že i patku chleba. Já jsem dost spala, jen vím, že se občas táta vracel. Říkal, že postavili barikádu u silnice k Radotínu a že hrozně prší. Jindy zas hovořil o zbraních, že by jich potřebovali více. V hasičárně, že budou ošetřovat raněné. Pak se jednou vrátil s tím, že je to moc špatné a chtěl, aby mu máma dobře umyla holínky, aby na nich nebylo žádné bláto, aby se nepoznalo, že v nich bojoval. Potom nám vyprávěl, jak s panem Srbou nesli z chat do obecňáku raněné. Potom se u nás objevili němečtí vojáci. Prohledali celý dům, tátu odvedli. S ním ještě dva místní muže. Vedli je pod most. Po čase se odtud ozvaly tři rány. Máma si vše rychle domyslela, pak nám to řekla. Všechny jsme plakaly. Pozdě večer k nám přiběhla Jarka Holečková, bylo jí čtrnáct let, že nemáme mít o tátu starost, že je v Lochkově. Ve sklepě jsme byly až do 9. května, kdy se táta vrátil. Vyprávěl, že když ho odvedli pod most, bylo tam našich lidí více. Seřadili je a šacovali, brali jim hodinky a u kočího od Klánů našli v kapse kousek papíru od patrony. Musel vystoupit z řady. Také pan Holeček a pan Červenka, to byli švagři. Jeden z nich bych raněný, druhý ho podpíral. A to byly ty tři rány, které jsme slyšely."

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 05.10.2018

    (audio)
    duration: 01:55:45
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
Full recordings are available only for logged users.

Válka očima dítěte

Libuše Bílá
Libuše Bílá
photo: Post Bellum

Libuše Bílá, rozená Mošničková, se narodila 26. února 1935 v Lahovicích, které jsou dnes součástí Prahy. Během květnového povstání probíhaly v obci boje s nacistickými jednotkami. Pamětnice tehdy byla nemocná a s maminkou a sestrou se ukrývala ve sklepě jejich domu. Tatínek se zapojil do stavby barikád, nacisté jej zadrželi, ale na rozdíl od řady sousedů přežil. V letech 1950 až 1952 pamětnice vystudovala hospodářskou školu na Smíchově a po jejím ukončení pracovala jako písařka ve vydavatelství Naše vojsko. Při zaměstnání vystudovala vyšší odbornou školu ekonomickou v Praze. Kromě práce se věnovala i dětem v pionýrském oddíle, kde se seznámila se svým manželem, který byl také jedním z vedoucích. Mají dva syny. V sedmdesátých letech pracovala jako účetní a referentka. Celý život žila v Lahovicích.