The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Bílá (* 1935)

• narozena 26. února 1935 v Lahovicích

• otec se během květnového povstání účastnil posledních bojů v Lahovicích a okolí

• rodina se mezitím ukrývala ve sklepě

• vystudovala hospodářskou školu na Smíchově

• pracovala jako písařka ve vydavatelství Naše vojsko

• při zaměstnání vystudovala Vyšší odbornou školu ekonomickou v Praze

• v sedmdesátých letech pracovala jako účetní a referentka

• celý život prožila ve stejném domě v Lahovicích

„V televizi jsem viděla seriál Vlak dětství a naděje. To mě inspirovalo sepsat své vlastní vzpomínky na válečná léta,“ říká Libuše Bílá. Během svého vyprávění se k zápiskům často vrací a cituje z nich. Válečná léta popisuje pohledem desetiletého dítěte.

„Pro dospělé to byly velmi kruté časy, protože to byla ta heydrichiáda. My děti jsme to ale tak neviděly. Pro nás bylo fajn, když neměla škola palivo, tak byly uhelné prázdniny.“ Popisuje i takové detaily, jako jsou fosforeskující kytičky, které lidé nosili v klopě, aby do sebe při zatmění nevráželi, nebo jak přišla v lednu velká voda a ona tak mohla s kamarády bruslit na zamrzlé louce.

Velké téma i pro děti představovaly takzvané přídělové lístky, na základě kterých bylo možné si koupit oblečení, boty, jídlo ale i uhlí nebo dřevo na topení. Všeho byl nedostatek, a tak rodina Libuše Bílé sháněla potřebné věci všude, kde to jen šlo.

Otce zachránily umyté holínky

Poslední dny války Libuše Bílá prostonala. Jednoho květnového dne v roce 1945 dne se z rádia ozvalo české hlášení: „Jsme Československá republika.“ Rodiče měli radost, ale tatínek vytušil, že se Němci nevzdají tak snadno. Manželku i s dcerami schoval do sklepa a sám se vydal stavět barikády a pomáhat s raněnými. Hodně se ještě střílelo a ony tak měly o tatínka zcela oprávněný strach. „Táta se občas vracel a vyprávěl, že postavili barikádu u silnice k Radotínu, jindy hovořil o zbraních a potom chtěl, aby mu máma dobře umyla holínky, aby se nepoznalo, že v nich bojoval.“

Do domu přišli Němci a celý ho prohledali. Otce a další dva sousedy si odvedli směrem pod most a po chvíli se odtamtud ozvaly tři výstřely. „Máma si vše rychle domyslela, pak nám to řekla. Všechny jsme plakaly. Pozdě večer k nám přiběhla Jarka Holečková, bylo jí čtrnáct let, že nemáme mít o tátu starost, že je v Lochkově.“

Tatínek se domů vrátil až 9. května a vyprávěl, že mezi zadrženými muži hledali nacisté ty Čechy, kteří se účastnili bojů. Třemi výstřely, které ve sklepě s maminkou a sestrou slyšely, byli popraveni sousedé, kteří byli ranění, nebo u nich nacisté našli obaly od nábojů. Tatínkova předvídavost s umytými holínkami, které by ho usvědčovaly z pobytu na barikádě, mu tak zřejmě zachránila život. Když mohli všichni konečně vylézt z úkrytu, zjistili, že mají celé podkroví v domě prostřílené.

V prvních poválečných dnech se u rodiny Libuše Bílé ubytovali čtyři sovětští vojáci. „Byla s nima legrace, zapisovali se nám do památníků, učili nás azbuku a moc se těšili domů.“ V Lahovicích byli vojáci ubytovaní v téměř každém domku. Vděční obyvatelé si je při čekání na odjezd zpět do Sovětského svazu rozebrali k sobě na ubytování. Nakonec tato skupina vojáků odjížděla až během podzimu. „Máma vyprávěla, že když se s nima pak v hospodě před odjezdem všichni loučili, že to bylo strašně dojemný.“

Plavky

Zkraje padesátých let se Libuše Bílá rozhodla studovat střední školu. „Měla jsem ráda zvířata, tak jsem si vybrala školu, která měla v názvu ‚hospodářská‘, až ve škole jsem pak zjistila, že to se zvířaty nemá nic společného.“ Když školu dokončila, byl o ní mezi zaměstnavateli velký zájem a pamětnice tak začala pracovat jako písařka v nakladatelství Naše vojsko. Byla na sebe pyšná, že vydělává peníze a může přispívat do rodinného rozpočtu.

Nakoupit oblečení bylo tehdy možné pouze prostřednictvím tzv. „šatenek“. Jednalo se o bloček s body, za který bylo možné nakoupit oblečení a obuv. O nákupu takto důležitých věcí doma rozhodovala maminka a Libuše velmi toužila po plavkách. Nakonec maminku uprosila, aby si plavky mohla koupit. „Jezdila jsem tramvají kolem obchodu, kde je měli vystavené za výlohou, nemohla jsem se dočkat, až se v nich ukážu doma. Přišla jsem v nich vítězoslavně z koupelny do kuchyně a máma držela v ruce tu šatenku a říkala: ‚Už jsi hnedle dospělá a tak jsi pitomá, to ses nemohla zeptat, kolik bodů za ty plavky je potřeba! Na zimu budeš potřebovat kabát, to budeš chodit v plavkách?‘“ Radost z nových plavek byla pryč, už nikdy je nevzala na sebe. K jejímu štěstí byl v průběhu roku lístkový systém zrušen.

Celý život v jednom domě

Shodou náhod se v Lahovicích nachomýtla, když zde byl zakládán pionýrský kroužek. Jeho vedoucí musel na vojnu a malí pionýři Libuši Bílou uprosili, aby kroužek převzala. Nejprve nevěděla, co si s dětmi počít, ale přihlásila se na školení, kam docházela jednou měsíčně a nakonec se jí práce s dětmi velmi líbila. Na jednom ze školení se seznámila se svým budoucím manželem. V šedesátých letech se jim narodili dva synové.

Libuše Bílá v práci postupně vyzkoušela další obory, jako třeba účetnictví. Pracovala také jako referentka a dnes už je v důchodu. Věnuje se četbě historických knih, sepisování svých zážitků z dětství a zahrádkaření. Celý život bydlela ve stejném domě, kde prožila i poslední dny konce války, o kterých umí tak živě vyprávět.