The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Bílková (* 1951)

• narozena 23. září 1951 v Praze

• první dva měsíce života strávila ve vězení na Pankráci s matkou Annou Vlkovou, poté žila u prarodičů

• politickým vězněm byl i její otec Antonín Janoušek a strýc Jan Vlk

• své rodiče i strýce ve vězení pravidelně navštěvovala

• matku propustili z vězení v roce 1954 a otce v roce 1960

• v roce 1968 se oba rodiče dočkali soudní rehabilitace

• v Praze absolvovala gymnázium, poté šla na knihovnickou nástavbu

• v roce 1978 se vdala, o rok později se jí narodil syn

• léta pracovala jako IBM operátorka

• v roce 2024 žila v Praze

Život Zuzany Bílkové začal vskutku dramaticky, když se 23. září 1951 narodila v Praze U Apolináře jako jediné dítě stevardky Anny Vlkové a pracovníka na ministerstvu veřejných prací Antonína Janouška. Oba rodiče však byli toho roku politickými vězni. Nechybělo málo a mohla poprvé spatřit svět v pankrácké věznici. „Porod šel tak špatně, že ačkoli byla neděle, tak sehnali velitele věznice, který musel dát dovolení, aby maminku odvezli k Apolináři, kde jsem se nakonec narodila, i když s bachařkou za hlavou. Když byly dvě hodiny, tak nás naložili do antona a odvezli zpátky na Pankrác, kde bylo oddělení pro novorozence. Uvědomte si, že ještě nebyl Nuselský most. Takže jsme jezdili bůhvíkudy po Praze, abychom se dostali z Apolináře na Pankrác zpátky,“ vzpomíná Zuzana Bílková z vyprávění své maminky. Paradoxně těžký průběh porodu zapříčinil, že se nenarodila přímo v cele věznice.

Ani poté neměla Zuzana Bílková začátek svého života jednoduchý. Po převozu z porodnice zpátky na Pankrác strávila první dva měsíce s matkou ve vězení. I když měla věznice oddělení pro novorozence, podmínky pro takto malé děti tam rozhodně nebyly. Malá Zuzana onemocněla sepsí. Její zdravotní stav se rychle zhoršoval, a musela proto být převezena do sanatoria v Podolí. Naštěstí se mamince povedlo postarat o to, aby její malá dcera mohla jít k prarodičům. „Nebylo úplně běžné, že by se děti narozené ve vězení mohly vrátit do rodiny. Zvláště v případech, kdy matky ve vězení zůstaly. Díky mé nemoci a maminčině zarputilosti se to povedlo,“ říká.

Zuzana tak jako malé dítě vyrůstala u prarodičů, kde panovalo láskyplné prostředí. Své rodiče ve vězení pravidelně navštěvovala a z věznic měla i později velký strach. Kromě rodičů jezdila s prarodiči i za svým strýcem Janem Vlkem, který byl rovněž politickým vězněm. Takto náročné zkušenosti ji v pozdějším životě hluboce ovlivnily. I proto dle svých slov nedokázala být dostatečně statečná a více bojovat proti komunistickému režimu. Navzdory svému kádrovému posudku zvládla vystudovat pražské gymnázium a 17 let pracovala s počítači první generace. 

Když mě maminka čekala, uvěznili ji kvůli dopisům na Pankráci

Matka Zuzany Bílkové, Anna Vlková (nar. 1921), se politickou vězeňkyní stala nešťastnou náhodou. Od roku 1946 pracovala jako stevardka ve vládní letce. Létala často do zahraničí, hlavně do jižní Evropy a Středomoří, navštívila i Egypt. Na těchto cestách se potkávala i s Janem Masarykem, který byl dle jejích vzpomínek velmi vtipný a všem v posádce tykal. V té době se také seznámila se svým budoucím manželem a otcem své dcery Zuzany, Antonínem Janouškem (nar. 1906), který pracoval na ministerstvu veřejných prací na leteckém odboru.

V době, kdy Anna Vlková létala pracovně do zahraničí, se jí povedlo předat tři dopisy od doktora Josefa Palivce, který byl švagrem Karla a Josefa Čapkových. Dopisy neobsahovaly nic politického a sama Anna Vlková jejich předání nevnímala jako protistátní činnost, ale jen vyhovění žádosti. Po roce 1949 už bylo možné létat pouze na Slovensko, zahraniční lety se vlivem nového politického režimu zakázaly. V březnu 1951 Annu Vlkovou za předání dopisů uvěznili. V tu chvíli byla akorát ve třetím měsíci těhotenství.

Vzhledem k této skutečnosti se pro ni stalo věznění o to náročnější. „Maminka se mnou byla v jiném stavu. Prošla krutými výslechy, že ji třeba vyslýchali dvě noci za sebou bez spánku a odpočinku. Do toho měla otevřenou tuberu plic,“ popisuje Zuzana Bílková. Navzdory jejímu zdravotnímu stavu i skutečnosti, že nic neprovedla, ji soud podléhající politické objednávce komunistického režimu poslal na šest let do vězení.

Aby toho nebylo málo, ve stejné době byl uvězněn i Antonín Janoušek, který posílal do Francie časopis Křídla vlasti. Jednalo se o letecký časopis, který sice mohl v Československu legálně vycházet, avšak v tehdejší době, kdy se hledal třídní nepřítel na každém rohu, i toto stačilo na vlastizradu. Mimo jiné také nezištně půjčil peníze svému nadřízenému na ministerstvu. Ten však bohužel utekl s celou rodinou za hranice a zdálo se, že Antonín Janoušek útěku napomáhal, což mu během soudního procesu uškodilo. Nejprve dostal návrh na trest smrti, posléze mu soud trest snížil na 18 let.

V plzeňských Borech byla v čekárně herna pro děti

Zuzana Bílková v době uvěznění rodičů žila u svých prarodičů ze strany maminky. Babička Anna a dědeček Václav Vlkovi jí dokázali nahradit rodiče, byli velmi obětaví a Zuzana na ně vzpomíná s láskou. Není bez zajímavosti, že Zuzanin dědeček byl dlouho váženým správcem Piešťanských lázní. Po vzniku samostatného Slovenska nechtěl s tehdejším nově vzniklým fašistickým státem spolupracovat, tak se vrátil do Čech.

Babička si poctivě vedla deníky, kde popisovala své každodenní zážitky s vnučkou, ale také na první pohled banální věci, jako bylo například počasí či nákupní seznamy. Když babička 4. ledna 1952 mohla poprvé navštívit dceru ve vězení, zapsala do deníku: „Poprvé na návštěvě u Aničky na Pankráci, půl hodiny se těšila Anička se Zuzankou za mřížemi. Zuzanka váží 4 710 gramů, měla růžové oblečení a byla v zavinovačce. Zuzanka se už směje, poznává sací láhev.“ Z takových vět lze naplno cítit bolest matky, která byla nejen nespravedlivě vězněna, ale i připravena o první roky života své dcery, kterou nemohla naplno vidět vyrůstat.

Zuzana Bílková své rodiče ve vězení navštěvovala pravidelně. Oba vystřídali několik míst. Maminka byla nejprve na Pankráci, poté krátce v Pardubicích, kde pracovala v prádelně a potkala se tam s Jiřinou Štěpničkovou. Pak se dostala do Svatého Jana pod Skalou, odkud ji na podzim roku 1954 propustili na svobodu. Otce pamětnice věznili v Opavě a v Plzni na Borech, kde byla dokonce v čekárně herna pro děti. „Dnes, když si na to vzpomenu, mi to přijde absurdní. Bylo tam nějaké leporelo a plechová ruská stíhačka,“ vzpomíná pamětnice.

Kromě svých rodičů navštěvovala s prarodiči ve vězení i svého strýce Jana Vlka, který měl obzvláště těžký životní osud. Před komunistickým převratem vlastnil ve Vsetíně fabriku na dřevěné hračky. Továrna propadla státu a strýce roku 1949 zavřeli. Ve vězení strávil celkem 13 let. Za tu dobu vystřídal pracovní tábor v Jáchymově, vězení v Opavě, pracovní tábor Bytíz i Leopoldov. Jednou se neúspěšně pokusil o útěk a zpřísnili mu trest o několik let. Jeho žena se s ním rozvedla. Navzdory všem životním těžkostem Jan Vlk na život nezanevřel. „Musím říct, že strýc vyšel z basy jako pozitivní a nezlomený člověk. Nebyla v něm žádná zloba, nenávist, měl smysl pro humor,“ vzpomíná Zuzana Bílková.

Všechny návštěvy, které pamětnice ve vězení absolvovala, trvaly do půl hodiny a obnášely přísný režim. Vedle stál vždy ostražitý bachař. Nebylo možné mluvit o ničem osobním a nesměli se dotýkat.

Z vězení se rodiče vrátili s podlomeným zdravím

Oba rodiče Zuzany Bílkové měli v důsledku pobytu ve vězení zhoršený zdravotní stav, a tak hned po návratu nejprve zamířili na léčení. Matka se zotavovala z tubery plic do roku 1958, vystřídala několik sanatorií, nakonec ji operovali v Žamberku. Otce propustili na amnestii v roce 1960 a musel hned jít do Vinohradské nemocnice na oční oddělení. Během pobytu ve vězení se mu velmi zhoršil zrak. Musel chodit pravidelně na speciální injekce do očí, aby mu zůstaly zbytky zraku a úplně neoslepl.

Po návratu z léčení sice byli oba Zuzanini rodiče v invalidním důchodu, ale i tak potřebovali nějaké zaměstnání, aby se důstojně uživili. Maminka nejprve začala pracovat pro družstvo Drutěva a dostala od nich tkalcovský stav. Byla to náročná manuální práce, malá Zuzana proto mamince hodně pomáhala a i díky tomu umí dodnes tkát.

Když se vrátil z léčení zraku i tatínek, začali manželé společně překládat odborné texty. Maminka uměla velmi dobře anglicky a německy a tatínek jako strojní inženýr rozuměl odborným textům. Přepisovali je na obyčejném psacím stroji, často do pozdních večerních hodin. „Bylo obdivuhodné, jak to dlouho zvládali. Byla to pro ně obrovská dřina,“ říká pamětnice. Této práci se věnovali až do roku 1974, kdy tatínek zemřel.

Od spolužačky dostala facku za nenošení pionýrského šátku

Než začala Zuzana Bílková chodit do školy, účastnila se v Praze módních přehlídek, kde předváděla dětské šaty. Předcházely tomu vždy hodiny zkoušek, proto po nástupu do školy na to už neměla čas.

Ve škole se jí líbilo, učitelé se tam k ní chovali dobře. „Měla jsem jen jeden konflikt ve čtvrté třídě, když se závodilo o to, která z řad lavic si nezapomene pionýrský šátek. Nebyla jsem k tomu doma vedená. Rodiče dokonce odmítli jít na tzv. šátkování, když nám dávali slavnostně pionýrské šátky. Pro mě to ani nebyla žádná ozdoba. Jednou jsem si ho zapomněla, čímž jsem zkazila naší řadě skóre, a spolužačka mi dala facku,“ vzpomíná na incident.

Doma ji připravovali na to, že vzhledem ke svému kádrovému původu nemá šanci na přijetí na lepší školu, i když se dobře učila. Navzdory tomu se jí povedlo dostat na gymnázium. „Když byl první termín zkoušek, dostala jsem poprvé v životě zarděnky. Bylo mi strašně špatně, nemohla jsem tam jít. Šla jsem pak na náhradní termín a udělala jsem zkoušky tak dobře, že mě museli vzít,“ říká.

Každoročně navštěvovala hrob Jana Palacha

Atmosféru pražského jara prožívali Vlkovi s velkou nadějí. Oba její rodiče vstoupili do Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a do Klubu 231 (K 231), což byl prvotní svaz politických vězňů. Zažádali si o soudní rehabilitaci a uspěli. Ve stejné době také oslavili vlastní svatbu. „Rodiče si dříve netroufli se vzít, až když mi bylo 17 let. To bylo takové zvláštní,“ říká Zuzana Bílková.

Samotný den okupace 21. srpna 1968 trávili standardně doma v Praze. Zuzana běžela s maminkou do samoobsluhy pro chleba a další den se chodily dívat na Václavské náměstí, jak se situace vyvíjí. Politická angažovanost rodičů toho roku vyšla bohužel do ztracena. Pozitivním výsledkem pražského jara se stala aspoň soudní rehabilitace.

Velmi silně a emotivně pamětnice prožívala následné upálení Jana Palacha. „Naše třída na gymnáziu svolala celou školu a se svolením ředitele jsme šli na Václavské náměstí s věncem,“ vzpomíná. „Každý rok v lednu jsem pak chodila na Palachův hrob na Olšanských hřbitovech se svíčkou a kytkou. Dodnes to považuji za svůj nejodvážnější čin, který jsem dokázala proti režimu podniknout. Jinak jsem proti minulému režimu nic neudělala. Nebyla jsem nějak statečná, žádný disident ve mně nebyl. Jenom jsem nevstoupila do strany. Hrozně jsem se bála vězení po tom, co vše jsem od rodičů slyšela,“ konstatuje svůj životní postoj.

Když se blížilo první výročí srpnové okupace, rodiče Zuzany Bílkové překládali různé texty a vysílali dceru po známých, aby je roznesla. „Rodiče mě posílali někam několikrát týdně. Jezdila jsem po celé Praze. Jednou mě poslali zrovna 21. srpna k náměstí Míru. Tam použili preventivně slzný plyn, a to je neuvěřitelná bolest. Nejde ani o to, že nic nevidíte, ale dost to bolí,“ popisuje svoji nepříjemnou zkušenost.

Po dopravní nehodě nastoupila jako operátorka IBM

Po maturitě absolvovala dvouletou knihovnickou nástavbu. Učila se tam i o výpočetní technice a o začátcích počítačů. V prvním zaměstnání v roce 1972 dostala nabídku na členství v KSČ, ale odmítla. V roce 1975 měla vážný úraz při dopravní nehodě. Narazil do ní opilý řidič na chodníku, když šla na zelenou. Utrpěla zlomeniny čelistí a otřes mozku. Po půl roce se nechala uschopnit, ale kvůli neshodám s nadřízeným raději odešla.

Našla inzerát, ve kterém hledali IBM operátora k počítači. Díky studiu knihovnické nástavby se v oboru dobře orientovala, a tak se přihlásila. Vzali ji a pracovala tam dalších 17 let. Práci operátorky milovala. Dělala ranní a noční směny, což jí s malým dítětem vyhovovalo. V roce 1993 už však operátory velcí investoři nepotřebovali, a tak je zrušili. Dostala odstupné a středisko zavřeli.

V roce 1978 se vdala za Jiřího Bílka. Následující rok se jim narodil jediný syn Martin. V té době její maminka pracovala na směny v mezinárodní ústředně. Časem však směnný provoz už dobře nezvládala, hlavně noční, a trpěla potížemi se žlučníkem. Ještě před smrtí (zemřela roku 1990) se zúčastnila natáčení dokumentu “Nesmíš plakat” o politických vězeňkyních komunistického režimu z 50. let 20. století.

Sametovou revoluci Zuzana Bílková silně prožívala a skoro každý den chodila na Václavské náměstí. Když už bylo jasné, že policejní složky nebudou proti demonstrantům zasahovat, vzala s sebou i syna. V únoru 1990 byla celá rodina na Staroměstském náměstí na setkání s Václavem Havlem.

Po revoluci začali s manželem více cestovat po Evropě a manžel si mohl založit i vlastní firmu. V současné době je již v důchodu. Věnuje se hlavně rodině, od syna má dva vnuky. A co by vzkázala dalším generacím na závěr? “Je dobré mít čisté svědomí a nikdy nic nevzdávat.”