Zuzana Bílková

* 1951

  • "Jediný konflikt jsem měla ve čtvrté třídě, kdy se závodilo o to, která z lavic si nezapomene pionýrský šátek. Byly tři řady lavic. Nebyla jsem k tomu vedená, dokonce rodiče odmítli jít na to tzv. šátkování, když nám v Muzeu Klementa Gottwalda dávali slavnostně pionýrské šátky se strašnými řečmi okolo. Moji rodiče tam odmítli jít a pro mě to nebyla ozdoba ani nic. Jednou jsem si ho zapomněla, čímž jsem té řadě zkazila skóre a spolužačka mi dala facku. Ale to bylo asi tak jediné. Jinak učitelé naprosto bez problému."

  • "Maminka byla se mnou v jiném stavu, což muselo být ve vězení pro ni velmi náročné. Prošla krutými výslechy v tom smyslu, že ji třeba vyslýchali dvě noci za sebou bez spánku a téměř bez odpočinku. A ona měla otevřenou tuberu plic, jak se tenkrát říkalo. Byla ročník 1921, takže byla totálně nasazená v Avii a tam dostala zápal plic. Měla komplikace s plícemi, neumím to říct přesně. Pak měla vodu na plicích, až se z toho vyvinula ta tubera plic. V roce 1954 udělal prezident Zápotocký amnestii pro politické vězeňkyně, které byly matky s dětmi nebo těžce nemocné. A ona byla obojí. Takže přišla 16. listopadu 1954 domů."

  • "Porod šel tak špatně, že ačkoli byla neděle, tak sehnali velitele věznice, který musel dát dovolení, aby maminku odvezli k Apolináři, kde jsem se nakonec narodila, i když s bachařkou za hlavou. Maminka měla bachařku za hlavou. Když byly dvě hodiny, tak nás naložili do antona a odvezli zpátky na Pankrác, kde bylo oddělení pro novorozence. To je taky dobré… Uvědomte si, že ještě nebyl Nuselský most. Takže jsme jezdili bůhvíkudy po Praze, abychom se dostali z Apolináře na Pankrác zpátky."

  • „Ti nás potom zavolali a šli jsme za tím navštíveným, který byl kolikrát i třeba za sklem nebo za drátěným pletivem. Tak ve věznici na Borech byla v čekárně udělaná malá herna pro děti, což mě dodnes fascinuje. Bylo tam nějaké malé plechové letadlo a ty dřevěné kostky, co znáte, co se dají skládat do obrázků, tak aby se děti nenudily, když čekají na ty tatínky, maminky nebo jiné příbuzné, tak to tam bylo. Dodneška mi to přijde velmi ironické.“

  • „Rodiče byli bohužel i zdravotně postižení. Moje maminka přišla na amnestii, když mně byly tři roky v roce 1954, 16. listopadu – to babička pečlivě zapsala. Přišla na amnestii domů, tak měla aktivní tuberu plic a další tři roky se s ní léčila ve dvou sanatoriích po Čechách, naposledy v Žamberku u Hradce Králové, kde prodělala stejnou operaci jako prezident Havel na rakovinu, tak ona na tuberu plic, že jí vzali prostě kus plic, ale tím ji zachránili. A můj tatínek se vrátil ovšem až po devíti letech s poškozeným zrakem z věznice, který mu tam vůbec neléčili, a nakonec teda měl jenom zbytky zraku.“

  • „Díky tomu, že ten porod se nějak vyvíjel špatně ten den, co jsem se narodila. To víte, v tom – my jsme tomu doma říkali kriminál, ne vězení, ale kriminál – tak byla to neděle a velitel věznice, jak moje maminka vždycky vyprávěla, dovolil, aby maminku převezli do porodnice na Karlově, kde jsem se odpoledne narodila. Pak jsem žila asi dva měsíce s maminkou na Pankráci v té věznici, ale pak jsem tam onemocněla sepsí čili otravou krve, protože tam samozřejmě nebyly podmínky pro malé dítě dvouměsíční, a díky mým prarodičům, maminčiným rodičům, kteří se zaručili, že se o mě postarají, ačkoli jim bylo přes šedesát let, tak mě z té věznice propustili – teda v uvozovkách musím říct – do sanatoria v Podolí.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha, 18.02.2021

    (audio)
    duration: 01:04:24
    media recorded in project Příběhy našich sousedů
  • 2

    ED Praha, 03.05.2024

    (audio)
    duration: 01:40:47
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Narodila jsem se s bachařkou za hlavou

Zuzana Bílková v dětství
Zuzana Bílková v dětství
photo: archiv pamětnice

Zuzana Bílková se narodila 23. září 1951 v Praze. Její maminka Anna Vlková byla od března toho roku vězněna na Pankráci a Zuzana po svém narození žila s maminkou na cele. Po dvou měsících onemocněla otravou krve a musela se léčit v podolském sanatoriu. Vychovali ji prarodiče Vlkovi, ve vězení skončil i její otec Antonín Janoušek a strýc Jan Vlk. Maminku věznili do roku 1954 a tatínka až do 1960. Oba se vrátili se zdravotními následky a Zuzana musela pomáhat, aby se rodina uživila. V roce 1968 se oběma jejím rodičům dostalo soudní rehabilitace. Po maturitě na gymnáziu vystudovala knihovnickou nástavbu a pracovala 17 let jako IBM operátorka. Je vdaná, má syna a dva vnuky. V roce 2024 žila v Praze.