Rudolf Bill

"Jsem to poznal později, když jsem skončil školu. Byl jsem v ročníku, který mohl vyjít z osmé [třídy] a nemusel do devítky. Otec řekl, že za rok komunisti nebudou. Tenkrát se poslouchala Svobodná Evropa a pořád byla naděje, že to skončí. Tak jsem šel do devítky a čekali jsme, že se něco stane. Nestalo se. Problém byl, že z osmičky se člověk kamkoli dostal, ale najednou vycházela osmička i devítka. Měl jsem zájem jít na potravinářskou školu do Pardubic. Když jsem tam s maminkou jel, říkala, že tam má známého Jirku. Pak plakala. Ten Jirka řekl, že mám číslo sto třicet a dostane se jen sedmdesát. A dobrozdání, které přišlo z Rožnova, nebylo v můj prospěch. Byl jsem syn živnostníka. Mohl jsem být sebelepší žák, problém byl takto nastavený. Dostali se tam s horšími známkami, hlavní byl dělnický původ. Já jsem neměl dělnický původ."

"Únor 1948 byl šílený. Byli jsme na dvoře, přišel řezník Trčka a říkal: ‘Rudo, tak ten Gottwald říkal, že to vezmou jenom těm větším, nám živnostníkům ne.‘ Táta mu říkal, ať jde do háje, že to nebude poslouchat. Vím, že tehdy padlo i sprosté slovo. Pak řezník přišel a říkal: ‚Měl jsi pravdu, člověče.‘ To jsem slyšel jako kluk. A pak jsme zjistili, že budeme muset mít nájemníka. A pak, že už nejsme majiteli domu, že i my budeme v nájmu."