The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Bílý (* 1926)

• narozen 19. září 1926 v Horních Heřmanicích

• otec Josef Bílý starší byl zapojen do odboje

• na půdě výměnku schovávali partyzány, utečené zajatce, ale i Vítězslava Lepaříka, velitele paradesantního výsadku Glucinium

• dne 6. března 1945 byli pamětník a jeho matka Anežka Bílá zatčeni gestapem

• od března do 5. května 1945 byl vězněn v Malé pevnosti v Terezíně

• onemocněl skvrnitým tyfem

• komunisté mu odsoudili otce na 19 let do vězení, protože nechtěl vstoupit do JZD

• odsouzen byl i Josef Bílý mladší, a to na osm týdnů do lanškrounské věznice

• v současnosti žije v Lanškrouně

Josef Bílý se narodil v roce 1926 v Horních Heřmanicích u Lanškrounu. Ve svém životě prošel nejen nacistickým, ale i komunistickým vězením.

Jeho rodná obec Horní Heřmanice byla po mnichovské dohodě připojena do Třetí říše, a to i přesto, že se tam nacházelo pouze české obyvatelstvo. V této době chodil pamětník do Masarykovy školy v Šilperku (dnes Štíty). Děti ve škole musely začít číst, psát a mluvit německy. To se ale malému Josefovi ani jeho blízkým kamarádům vůbec nechtělo. „My jsme byli proti, učit se německy. Byli jsme taková parta kluků. Ráno jsme šli do školy, ale nedošli jsme, protože jsme se nechtěli učit němčinu. Tři roky jsme se učili a mluvilo se jenom německy, a já jsem se nic nenaučil.“ Školní docházku nakonec dokončil s nedostatečnou a raději šel pracovat domů na statek.

Život za války

V září 1939 vypukla druhá světová válka. Tato nově nastalá situace dolehla i na obyvatele Horních Heřmanic. V blízkém Lanškrounu byl založen zajatecký tábor. Z něho dojížděli angličtí zajatci do Heřmanic, kde pomáhali při opravách silnice a při regulaci potoka. S nimi se ještě zacházelo celkem dobře, horší to bylo se zajatými Rusy. Josef Bílý je vídával při svých cestách do školy. „Tam byla práce v Horních Heřmanicích. Dělali tam angličtí zajatci regulaci potoka. My jsme se tomu divili. Chodili jsme vedle do školy. Ráno nastupovali, bílý spinky, vyžehlený, cigarety. A ti nesměli ani jeden druhému dát cigaretu. A když procházeli vlasovci, jak se jim říkalo, ti padali hlady na silnici a my jsme jim nesměli dát ani cigaretu. A byli jsme lidi. Ať je Čech, Moravák, Rus, nebo Američan.“

Už v září 1940 byla v této oblasti založena odbojová skupina Sdružení československých vlastenců. Do tohoto sdružení se zapojili i občané Horních Heřmanic. Skupina odbojářů se postupem času rozrůstala o další české vlastence a navazovala styk i s jinými odbojovými hnutími na Moravě a v Čechách. Aktivně se zapojil i otec pamětníka, Josef Bílý starší. Na svém statku schovával partyzány, ruské zajatce, a dokonce velitele paradesantního výsadku s krycím názvem Glucinium, Vítězslava Lepaříka.

Dne 6. března 1945 vtrhlo do domu Josefa Bílého gestapo a zatklo Vítězslava Lepaříka, který však tou dobou už delší čas spolupracoval s Němci. Možná i proto byl tento úkryt prozrazen (později byl V. Lepařík popraven v Terezíně, protože dále odmítal s gestapem spolupracovat). Otec Josef Bílý byl těsně před zátahem varován německým četníkem Marklem. Díky tomu se mu podařilo utéct do lesů, kde se ukrýval až do konce války. Gestapo odvezlo alespoň jeho ženu Anežku Bílou a pamětníka Josefa Bílého. „Otec utekl, dostal echo od německého četníka Markla. ‚Uteč, zítra přijdou.‘ Už nebyl doma a druhý den sebrali matku a mě.“ Na četníka Markla i dnes Josef Bílý ml. vzpomíná s velkým vděkem. „Ten nám strašně pomohl. Jinak by Heřmanice dopadly špatně. To by snad vypálili jak Ležáky nebo Lidice, ale on to zachránil.“

V Terezíně

Josef Bílý ml. byl přes Lanškroun, kde strávil dva dny, odvezen do Malé pevnosti v Terezíně. Tam skončila i jeho matka, kterou však za celou dobu pobytu ve vězení neviděl. Dostal se na IV. dvůr, který vězni nazývali „hrobem Malé pevnosti“. Z něj musel každý den chodit pracovat do proslulého kamenolomu Richard v Litoměřicích. Tvrdou práci v lomu musel zvládat s minimálním přídělem potravin a z toho pramenícím pocitem permanentního hladu.

V Terezíně byl pamětník svědkem mnoha otřesných činů. Smrt byla každodenní realitou a gestapáčtí dozorci se k vězňům chovali jako k lovné zvěři. „Kopali jsme tam taky na polích pro ležícího a klečícího střelce zákopy. Bylo to pod dozorem. Každý ten esesák měl ještě s sebou psa. Takových zážitků bylo. Chytl svoji čepici a hodil ji pryč. Řekl na toho vězně: ,Přines mi tu čepici!‘ Nešel. Tak třeba poplašně vystřelil. Tak ten vězeň se zvedl a šel. A on vzal pistoli a střelil ho.“ Nejvíce o poměrech v Malé pevnosti a obrovském stresu a strachu, který vězni museli zažívat, vypovídá tato vzpomínka Josefa Bílého: „To byly takový případy. Tam bylo obrovský jeviště, naproti byla kulometná věž. Ráno nástup. Přečetly se jména a šlo se na to jeviště. A rozkaz: Kulomet a postřílet je. To se stalo přímo mně. Přišel tam gestapák ke mně a – zastřel ho. Ten prosil, ten vězeň. Byl poraněnej a jen prosil: ,Zastřelte mě.‘ Co udělám teď? Zastřelím ho? Nebo zastřelí on mě? To byly momenty! Hlava mu spadla, než jsme se domluvili. Proto tady teď sedím. Kdybych ho nebyl zastřelil, tak zastřelil on mě!“

Ke konci války byl do terezínské věznice zavlečen skvrnitý tyfus. Oslabení a hladoví vězni umírali po desítkách. Nemoc si vyžádala několik stovek obětí. Mezi nakaženými byl i Josef Bílý. „Byl jsem hotovej, malátnej.“ Od 1. května přebírá kontrolu nad táborem Červený kříž. Jeho pracovníci se pustili do okamžitého léčení vězňů. Pamětník vzpomíná, že byli tak oslabení, že je ze začátku léčili pouze čtverečkem čokolády, který sloužil jako hlavní lék. Dne 5. května z Terezína utíkají poslední nacisté a konečně 8. května přijíždějí první sovětské jednotky.

Po čtrnácti dnech izolace je Josef Bílý převezen do Prahy, kde probíhá další léčení. „Přivezli nás do Prahy. Ležel jsem ve škole, nahatý, přikrytý prostěradlem. Kropili nás kropičkou na zahradu, aby stáhli horečku… Z té kropičky nás kropili jednoho vedle druhého na podlaze.“

Návrat z Terezína domů

Z nemocnice v Praze byl propuštěn až v červnu 1945. Při příchodu do Horních Heřmanic ho málem zastřelil švagr. Sám na to vzpomíná takto: „Já jsem přijel domů desátýho června. Matka jela přímo. To jsem se dozvěděl až pak doma. Do Lanškrouna jsem přijel vlakem. V Rudolticích byl ještě dobrej náčelník na dráze, tak pro mě sháněl nějakého autotaxíka. Já jsem šel z Lanškrouna do Heřmanic pěšky. A když jsem šel na Laudon (osada u Horních Heřmanic – pozn. autora), to jsem znal ty pěšinky, tam se chodilo pěšky před léty. Tam se začalo střílet. Říkám: ,Hochu, seš skoro doma. Zachovej klid.‘ To bylo desátýho června a ještě tam Rusáci honili Němce. Když jsem přišel domů těma pěšinkama, tak tam stály čtyři tanky. Chodím okolo nich a najednou někdo křičí: ,Stůj!‘ Říkám si: ,Copak?‘ Tohle je hlas švagra, co měl moji sestru. Jdu dál. ‚Stůj, nebo střelím!‘ Já jsem zastavil a on přišel. Dvě stě metrů od baráku. ‚Kdybys nebyl zastavil, nás hlídají Rusáci.‘ My jsme byli okolo těch tanků a Rusáci byli kousek dál. ,Kdybys nebyl zastavil, tak jsem musel střílet, ať bych byl trefil nebo ne. Nebo by mě zastřelil ten Rusák.‘ Člověk se vrátí domů a chce ho zastřelit švagr.“

Perzekuce rodiny komunistickým režimem

Ještě v roce 1945 se rodina přestěhovala do blízkých Rudoltic. Jednalo se o bývalou německou obec. Otec pamětníka se zde stal národním správcem a dostal za úkol osídlení obce. Po únoru 1948 bylo v obci zakládáno JZD. Josef Bílý starší do něj nechtěl vstoupit a jako exemplární případ byl za tuto svou svobodnou vůli odsouzen do vězení na 19 let. Nic mu nebyla platná ani jeho odbojová činnost za války. Byl mu také zkonfiskován veškerý majetek a jeho manželka Anežka Bílá musela vyplatit i jeho oblečení. Naštěstí zbyl alespoň majetek Josefa Bílého mladšího. Jednalo se o sedm hektarů půdy a hospodářské stavení. Jenomže ani on nechtěl do JZD vstoupit. Byl za to také odsouzen na osm týdnů do věznice v Lanškrouně a jeho polnosti byly zabaveny ve prospěch JZD.

Otec prošel mnoha komunistickými věznicemi a pracovními tábory, než byl po devíti letech propuštěn na amnestii. Na svůj život ve vězení ani nechtěl vzpomínat a nikomu se se svými zážitky moc nesvěřoval. Po návratu do civilního života měl ještě velké problémy se zaměstnáním. Kvůli jeho posudku ho nikde nechtěli.

Josef Bílý mladší po návratu z lanškrounské věznice nastoupil do JZD v Rudolticích. Pracoval tam s lidmi, kteří proti němu svědčili u soudu. Protože měl rodinu a musel normálně žít, nezbývalo než na tyto křivdy zapomenout. Později z JZD ze zdravotních důvodů odešel a šel pracovat do Tesly Lanškroun, kde zůstal až do důchodu.

Po roce 1990 mu bylo vráceno sedm hektarů polností. Otcův zkonfiskovaný pozemek mu ale vrácen nebyl, i přesto, že se o něj Josef Bílý mladší soudil. V současnosti je předsedou Svazu bojovníků za svobodu pro Lanškroun a v tomto městě také nyní žije.