The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Bindzar (* 1922  †︎ 2020)

• narodil se 16. října 1922 ve vesnici Ruské na Podkarpatské Rusi, kde rodina vlastnila hospodářství

• po rozbití Československa a okupaci Podkarpatské Rusi Maďary musel v říjnu roku 1942 narukovat do maďarské armády, v dubnu 1943 byl odvelen na ruskou frontu u Kyjeva

• záhy dezertoval k Sovětům, ale putoval do zajateckého tábora na východní Ukrajině

• v zajetí zůstal až do září roku 1944, kdy narukoval do Svobodovy armády

• poprvé bojoval u Dukly, po zranění sloužil jako spojka u velitelství roty

• po trase Liptovský Mikuláš – Ostrava – Kolín došel s armádou až do Prahy

• po válce byl poslán na vojnu do pohraničí u Nitry, poté se s otcem přestěhoval do Čech

• vystudoval lesnickou školu v Táboře a živil se jako lesník a hajný

• zemřel 8. května roku 2020

V maďarské armádě

Michal Bindzar se narodil ve vesnici Ruské na Podkarpatské Rusi 16. října 1922: „Měli jsme malé a chudé hospodářství. Všude jsou hory a kopce. Jak se někdy říká: hnůj se musel nosit na zádech, aby se pole pohnojilo. Základ života představovaly brambory a zelí. Někdy se vykrmilo prase a pěstovali jsme slepice.“ Po zničení Československa v roce 1939 okupovali Podkarpatskou Rus Maďaři. Michal Bindzar vzpomíná, že život pokračoval celkem bez problémů: „Vojáci byli hlavně na hranicích s Polskem.“

V říjnu roku 1942 však musel Michal Bindzar narukovat do maďarské armády: „Byl jsem zařazen přímo mezi Maďary. Neuměl jsem ani slovo. Když řekli pravobok, levobok, to jsem ještě stačil, ale jak řekli čelem vzad, točil jsem se, už jsem nevěděl, co se děje. Přišel velitel a prstem mi dal vždycky přes nos. Dost dlouho mě trápili, než jsem pochopil, o co jde.“

Bindzar byl přiřazen k pěchotě: „V dubnu nás odvezli na ruskou frontu ke Kyjevu. V pátek jsem dorazil do zákopů. Vyměnili jsme německou posádku. Dali mi lehký kulomet.“ Bindzar ale nehodlal na ruské vojáky střílet: „Můj táta byl komunista, a když jsem rukoval, říkal: ‚Až půjdeš na frontu a zabiješ jednoho Rusa, tak se mi nevracej – vlastnoručně Tě uškrtím!‘ Tak jsem střílel do vzduchu.“

Dezerce k sovětské armádě

Pan Bindzar ovšem od počátku svého vojenského angažmá hodlal dezertovat, a proto se ještě s jedním kamarádem na frontu vlastně těšil. Jakmile se po pár dnech naskytla příležitost, využili jí: „Zahodil jsem kulomet a šli jsme směrem k ruské frontě. Noc byla tmavá. V lese jsme zalehli a usnuli.“ Když se ráno probudili, svítilo slunce a bylo slyšet střelbu: „Nevěděli jsme, jestli to jsou Němci nebo Rusové. Rozhodli jsme se najít nějakou louku, abysme viděli, jací jsou tam vojáci. Maďarský čepice a pistole jsme zahodili a zaházeli. Za chvíli vidíme, jak proti nám jdou ruský vojáci a na kolečkách těžkej kulomet Maxim. Vyskočili jsme z lesa, ruce nahoru: ‚Zdrastvujte.‘ “ Ruští vojáci je obstoupili a nadporučík se ptá, kde mají pistole: „Vrátil jsem se do lesa a přinesl svoji sedmičku a krásnej novej koženej opasek. On ten svůj zahodil, poprali se o něj vojáci, a připnul si můj.“

Michal Bindzar s přítelem se chtěli k Rusům přidat, ale bojovat proti Němcům se jim nepoštěstilo. Vzápětí totiž Rusové zajali další malou maďarskou jednotku a velitel rozhodl, že všechny pošle do zajetí: „Strážný s námi odešel asi kilometr za frontu: ‚Kluci sedněme si, já vám poradím, jsem Ukrajinec. Čeká vás zlá doba. Buď v lágrech umřete hlady nebo zimou. Vraťte se, odkud jste přišli. Utečte v noci přes frontu. Tady zahynete.‘ To by nás ale zastřelili, protože jsme dezertovali.“ Strážný je tedy odvedl do vesnice. Možná by udělali lépe, kdyby starého Ukrajince poslechli.

V ruském zajetí

Přijetí začalo šacováním: „Ruce nahoru, všechno z kapes na celty. Měl jsem modlitební knížku: ‚Co to je? Ty se modlíš? Vidíš, a tady chcípneš hlady. Já se nemodlím a mám se dobře.‘ Když lágr asi za týden naplnili, vedli nás do většího. Po cestě nám říkali: ‚Buď si vemte v příkopech helmy po Němcích nebo nějaké plechovky. Když nebudete mít nic, do čeho by vám dali jídlo, umřete hlady.‘ Našel jsem si německou helmu.“ Vaření v lágru probíhalo následovně: „Přivezli dvěstělitrovej sud od benzinu. Majzlíkem se vysekalo dno. Pod tím se rozdělal oheň a voják přinesl pytel šrotu. Vysypal to do vody a polenem se všechno zamíchalo. Měl jsem štěstí, že jsem měl tu helmu.“

Jednu z posledních cenných věcí, které panu Bindzarovi zbyly, představovaly boty: „Přišel za mnou ruský poddůstojník: ‚Vem dva kýble, půjdem k sedlákovi pro vodu.‘ Přišli jsme k sedlákovi, a už jsem viděl, že je zle. Ukazuje Ukrajincovi moje boty – ručně dělaný, kůže, podrážka, pevný a krásný boty. Říká Ukrajincovi, kolik dá vodky, másla a chleba za boty.“ Ukrajinec a Rus se brzy dohodli. Michal Bindzar dostal alespoň malý bochníček černého chleba. Sebral kýble a bos se vrátil do lágru.

Zacházení se zajatci rozhodně neprobíhalo v rukavičkách. Pan Bindzar vzpomíná například na pohřbívání vězňů: „Byl jsem zrovna na strážnici, čekal jsem, co je nového. Přijel ruský voják s koněm a ptá se, kolik je v lágru mrtvých – prý dvacet. Byl jsem zvědavej a šel za ním. Měl provazy. Přišel k ‚mrtvýmu‘ vojákovi a zavázal ho za nohu. On zvedl hlavu, byl to podkarpatskej Ukrajinec: ‚Bože můj, děti moje, se mnou je konec.‘ Ruský voják říká, že nic, že až ho odtáhne do jámy, chcípne. Když měl přivázanejch dvacet, polovička žila, přitáhl je k jámě a naházel do ní. Dali nám rozkaz: vápno, polejt, zahrabat a vykopat nový jámy.“

Tábor nebyl pracovní, ale když se naskytla příležitost pracovat, každý jí rád využil. Jednou byl vybrán i pan Bindzar: „Přišli jsme do skladu, kam v pytlích vozili sušený chleba. Chleba jsme museli vykládat na regály. Když jsme skončili, našel jsem malou suchou patku. Dal jsem si ji do podpaždí, že alespoň v lágru ochutnám chleba. Kluci si ho dávali rovnou do kapes. Risk je zisk. Vyšli jsme ven, jich si strážný ani nevšiml, ale na mě: ‚Co tam máš? Ruce nahoru!‘ Vzal mě za blůzu, všechny knoflíky utrhl, a chleba vypadl. Praštil mě po hlavě, chleba zašlápl do bláta a nakop’ mě do zadku, že jsem nemoh’ chodit.“

Utéct se prý nedalo. Místo tabáku vězni kouřili listí ze stromů. Osazenstvo tvořili Maďaři, Němci, Poláci i Židi. V lágru prý bylo několik tisíc lidí. „Lidi tam umírali hlady, kdo se přiblížil k drátům, toho odstřelili jako králíka.“ Pamětník musel v zajetí vydržet asi rok: „Na Sibiř jsem se nedostal, protože se už vytvářela Svobodova armáda a s námi se počítalo, že do ní půjdeme.“

Do Svobodovy armády

V září 1944 přišlo vysvobození: „Přišli dva důstojníci: ‚Kdo chce dobrovolně do Svobodovy armády, zvedněte ruku.‘ Nás Čechoslováků bylo přes sto. Všichni se přihlásili jako jeden muž.“ Když druhý den opustili tábor, důstojníci se ptali, proč se tak vehementně hlásili: „Radši jako vojáci zemřeme kulkou než hlady.“

Vzhledem k tomu, že všichni byli vojáci, na frontu se přesunuli prakticky druhý den. Jako většina československých vojáků na východě se do bojů poprvé zapojili u Dukly: „V Krosně před Duklou nás oblíkli. Pak jsme čekali v bunkrech. Osm dní jsme nejedli. Němečtí snajpeři nás měli tak pod kontrolou, že k nám nemohli dovézt ani chleba.“ Od hladu si tenkrát pomáhali alespoň kouřením.

Takticky nesmyslný útok na Duklu podle Bindzara záměrně nařídili Rusové: „Ptali jsme se Svobody, proč neútočíme v noci. On říká: ‚Za mnou stojí ruský poradce, ten dává rozkazy, ne já. Ten velí, kdy a jak máme útočit. Já tu neporoučím.‘ Takhle to bylo.“ Podle Bindzara na Dukle naprosto zbytečně umřelo mnoho vojáků: „Měli jsme jít přes Bukovinu a Stalin nařídil Duklu. Přišli za mnou vojáci z mojí roty: ‚Jsme poslední, všichni ostatní jsou mrtví a raněný. Nebo druhá paradesantní brigáda byla vycvičená, že půjde na pomoc slovenskému povstání. A oni je sebrali a nasadili na Dukle jako pěchotu. Polovička jich tam padla.“

Sám pan Bindzar byl poprvé raněn až za Duklou: „Padl granát a jak sekal okolo, rozsekl mi nohu. Po vyléčení jsem byl přidělen jako spojka k velitelství roty.“

„Staline, dej nám tužky!“

Už od internace v zajateckém táboře nemohlo být o sympatiích k Rusům a jejich komunismu v případě pana Bindzara ani řeči. Na jejich metody vzpomíná nerad: „Jednou jsme šli přes pontonový most přes řeku. Když jeli ruský vojáci v autech, most se rozkýval a někteří spadli do vody. Začali je střílet, aby se netrápili – vlastní vojáky!“ Tvrdosti ruských metod byl Bindzar svědkem mnohokrát: „Jednou v zákopu jeden Rus už nemohl vydržet, tak druhého požádal, aby ho ranil do nohy. Vystrčil nohu a on ho do ní střelil. Vidí to velitel. Vytáhl pistoli a zraněného na místě zastřelil.“

Jakým způsobem platilo známé heslo „nas mnógo“ Bindzarovi vyprávěl i jeden zajatý sudetský Němec, kulometčík: „Vyprávěl nám: ‚Co je to za národ? Všechny patrony jsem vystřílel. Kopa mrtvol a furt lezli další. Řvali: nas mnógo – a já už neměl čím střílet. Musel jsem se vzdát.‘ To bylo jejich: ‚Nas mnógo, za rodinu, za Stalina.‘ “

Ani v politických otázkách si Rusové nemohli Bindzarovy sympatie získat: „Chodili za náma politrukové, abysme podepsali, že chceme, aby Podkarpatská Rus patřila k Rusku, a ne k Československu. Někteří pitomci to podepisovali – komunisti, straníci.“

Jednou v bunkru se pan Bindzar zase ptal ruského vojáka: „Jak je možné, že jsi komunista? Odpověděl: ‚Začal jsem chodit do školy, když Stalin nastoupil k moci. Přinesli koše chleba: Řekněte – Bože, dej nám chleba! – nic – Bože, dej nám tužky! – nic – Bože, dej nám sešity! – nic. Poproste Stalina: Staline, dej nám chleba! – rozdali – Staline, dej nám tužky, sešity... – rozdali je. Když to do Tebe takhle rok dva lejou, zblbneš. Proto jsme komunisti.‘ “

Na slepou věrnost Stalinovi jednou málem doplatil i Bindzar: „Měl jsem kamaráda, ruského vojáka, jmenoval se Saša. Na celé frontě bylo heslo, když vás někdo zastavil: ,Stoj! Kto iďjot?‘ – ‚Svoj‘ (svůj). I pro Rusy, i pro Čechy. Jednou se Němci heslo domákli. Oblíkli se do ruskejch uniforem, přišli na ruskej štáb a celej ho podřezali. S tím heslem ‚svoj‘. Přišel pak rozkaz: okamžitě pro nové heslo! Tak jsem šel na štáb. Strážný na mě zařval: ‚Stoj! Kto iďjot?‘ Říkám: ‚Svoj.‘ Žádný ‚svoj‘, zarachotil automatem. ‚Sašo, nestřílej, to jsem já, Míša.‘ – ‚Žádnej Míša, lehnout! Budu střílet!‘ Položil mě na dvě hodiny do bláta, než ho přišli vyměnit. Druhej den mi říká: ‚Kdyby šel můj otec, Stalin přikázal střílet.‘ “

Bindzar válku nakonec šťastně přežil a po trase Liptovský Mikuláš – Ostrava – Kolín se dostal až do Prahy. Po válce byl poslán na vojnu do pohraničí u Nitry. Poté se ale s otcem přestěhoval do Čech. Vystudoval lesnickou školu v Táboře a nastoupil jako lesník u vojenských lesů v Lázních Kynžvart. Protože nechtěl vstoupit do komunistické strany, brzy ho vyhodili. Poté si našel místo závozníka u státních lesů v Plané. Časem tam získal i místo hajného. Dnes je v důchodu důchodce a žije v Mariánských Lázních.