Michal Bindzar

„Byl jsem občas na strážnici, čekal jsem, co je nového. Přijel ruský voják s koněm a ptá se, kolik je v lágru mrtvých – prý dvacet. Byl jsem zvědavej a šel za ním. Měl provazy. Přišel k ‚mrtvýmu‘ vojákovi a zavázal ho za nohu. On zvedl hlavu, byl to podkarpatskej Ukrajinec: ‚Bože můj, děti moje, se mnou je konec.‘ Ruský voják říká, že nic, že až ho odtáhne do jámy, chcípne. Když měl přivázanejch dvacet, polovička žila, přitáhl je k jámě a naházel do ní. Dali nám rozkaz: vápno, polejt, zahrabat a vykopat nový jámy.“

„Jednou v bunkru jsem se ptal ruského vojáka: ,Jak je možné, že ses nechal přesvědčit o správnosti komunismu? Jak je možné, že jsi komunista?‘ Odpověděl: ‚Začal jsem chodit do školy, když Stalin nastoupil k moci. Přinesli koše chleba: Řekněte – Bože, dej nám chleba! – nic – Bože, dej nám tužky! – nic – Bože, dej nám sešity! – nic. Poproste Stalina: Staline, dej nám chleba! – rozdali – Staline, dej nám tužky, sešity... – rozdali je. Když to do Tebe takhle rok dva lejou, zblbneš. Proto jsme komunisti. Věřili jsme jim, tak nás přeškolili.‘ “

„Zahodil jsem kulomet a šli jsme směrem k ruské frontě. Noc byla tmavá. V lese jsme zalehli a usnuli. Ráno jsme se probudili, svítilo slunce a bylo slyšet střelbu z kulometů. Nevěděli jsme, jestli to jsou Němci nebo Rusové nebo Maďaři. Rozhodli jsme se najít nějakou louku, abysme viděli, jací jsou tam vojáci. Maďarský čepice a pistole jsme zahodili a zaházeli. Za chvíli vidíme, jak proti nám jdou ruský vojáci a na kolečkách těžkej kulomet Maxim. Vyskočili jsme z lesa, ruce nahoru: ‚Zdrastvujte.‘ Ruští vojáci k nám přiběhli, obstoupili nás a nadporučík se ptá, kde máme čepice a pistole. Vrátil jsem se do lesa a přinesl svoji sedmičku a krásnej novej koženej opasek. On ten svůj zahodil, poprali se o něj vojáci, a připnul si můj... Ptal se, co s námi má udělat, tak jsme řekli, že až najdeme nějaké zbraně, půjdeme s nimi proti Maďarům. Tak jsme šli s nimi a najednou jsme na poli narazili na maďarské družstvo s protiletadlovým kulometem. Obklíčili je a začali mlátit. Pak velitel rozhodl, že i my půjdeme s nimi do týlu do zajetí. Strážný s námi odešel asi kilometr za frontu: ‚Kluci sedněme si, já vám poradím, jsem Ukrajinec. Čeká vás zlá doba. Buď v lágrech umřete hlady nebo zimou. Vraťte se, odkud jste přišli. Utečte v noci přes frontu. Tady zahynete.‘ Maďaři nás ale tloukli už v kasárnách a teď by nás zastřelili, protože jsme dezertovali. Strážný říkal, že je to naše věc, ale že nás varuje, že nás předá do lágru. Nic jiného nám ale nezbývalo, tak jsme šli do vesnice.“

„Měl jsem kamaráda, ruského vojáka, jmenoval se Saša. Na celé frontě bylo heslo, když vás někdo zastavil: ,Stoj! Kto iďjot?‘ – ‚Svoj‘ (svůj). I pro Rusy, i pro Čechy. Jednou se Němci heslo domákli. Oblíkli se do ruskejch uniforem, přišli na ruskej štáb a celej ho podřezali. S tím heslem ‚svoj‘. Přišel pak rozkaz: okamžitě pro nové heslo! Tak jsem šel na štáb. Strážný na mě zařval: ‚Stoj! Kto iďjot?‘ Říkám: ‚Svoj.‘ Žádný ‚svoj‘, zarachotil automatem. ‚Sašo, nestřílej, to jsem já, Míša.‘ – ‚Žádnej Míša, lehnout! Budu střílet!‘ Položil mě na dvě hodiny do bláta, než ho přišli vyměnit. Nechtěl jsem ho ani vidět. On říká: ‚Kdyby šel můj otec, Stalin přikázal střílet. Míšo, nezlob se.‘ Jejich politika byla tvrdá. Jednou v zákopu jeden Rus už nemohl vydržet, tak druhého požádal, aby ho ranil do nohy. Vystrčil nohu a on ho do ní střelil. Vidí to velitel. Vytáhl pistoli a zraněného na místě zastřelil. Jejich politika byla tvrdá.“