Marie Blablová

„Tož to kluci ze Štramberka, to jo, to byli partyzáni, víte, a pomohli tým Angličanům utéct, tak ti se schovávali a potom utekli. To se po válce vrátil jeden, no a druzí nevím, kde skončili. My jsme jim nosily jídlo z kuchyně, co jsme ukradly, pardon odnesly, víte, chleba nebo múku nebo tak. My jsme jich neviděly, ale nosily jsme to se Soňou na určité místo, kam jsme to daly, a oni si to vzali, že. Potom jak Štramberáci pomohli utéci těm Angličanům, to tenkrát stříleli, troubili vám a chytali jich a nechytli nikoho, ani Angličany, ani Štramberáky nechytli. Jenom gestapo jezdilo tenkrát, no, to bylo hrozné, chalupu od chalupy kontrolovali, ale nenašli jich. To byli samí Skoti, v těch sukňách chodili po Kopřivnici.“

„A ta jedna, ta Žeňa, jedenkrát Olga řikala: ,Žeňa je jakási tlustá, indy jí sukňa spadla na zem a tady stojí na břuchu. Ona je istě v inym stavu.‘ A ta Němka, co ji hlídala, na to přišla též. Tak přijelo gestapo a odvezli ju a ona neprozradila, kde je. Enom že den předtím, než ju gestapo odvezlo, přišel Němec, SS on byl, jak on se to... Kelbl. A donesl jí flašku vína, štanglu vuřtů, jidlo té Rusce, a se s ňú rozlúčil, že jde pryč jako, a ať o ňom nikomu neřekne. My jsme to vyposlúchali zpoza těch dveří, a on se vám zastřelil v kanálu ve slévárně, ten Kelbl.“

[A jak to bylo s těma krojovkama, jak vypadal ten skautský kroj?] „No, tak sukně jsme měly hnědé a košuli jsme měly takovou khaki, víte, jak Němci měli ty košule. No a my jsme měly na šátkách vyšité kopretiny, my malé, a větší měly Vlaštovice vyšité. No, tak jsme měly odznáčky jak vy, takové všecko pěkné to bylo.“ [A jak ta vaše mamka věšela to prádlo...?] „No, tož prala nám ty košule, tak vždycky všechny tři věšela (Lola, též jednu jsme jí vzaly), tak každý ju zdravil ,Heil, Hitler‘, protože viděli ty košule, že věšá, no a ona věšela naše košule, skautské. Mamka vždycky řikala: ,Mě jednou zavřou kvůli těm vašim košulám.‘“