Dagmar Bláhová

„Když byla Charta, diskutovali jsme, co máme udělat. Chtělo se po nás, abychom všichni podepsali Antichartu. Ani omylem. Nikdo! Zrovna nedávno se psalo v novinách, že jedině my jsme vydrželi. Potom nás nutili, abychom vstoupili do komunistické strany. Bylo to v době, když nás přebralo Státní divadlo Brno. Říkali jsme: ‚Ale my jsme ještě nebyli v SSM. My založíme nejdříve SSM.‘ Tak jsme založili SSM. Kocourek, ten silák, byl myslím pokladník. V životě neudržel korunu. Já byla knihovnice. Žádné knihy jsme neměli. Ale psali jsme záznamy o schůzích. Kašpaři! Ale jinak to nešlo. Jedině takto. A tak jsme se tomu vyhnuli.“

„Pamatuji si, když jsme chodili z Hradební ulice zadem po Haštalské kolem hotelu U Haštala, kde byli ubytováni ruští vojáci, samí mladí kluci. Chodili jsme tam, divím se, že mě někdo nezastřelil, a patlavou ruštinou jsme na ně pokřikovali, co tady dělají. Vůbec nevěděli, kde jsou. Stáli tam jako tupci. A jednou přišel jejich velitel s hvězdičkami a říkal, ať okamžitě vypadneme. Vojáci postávali před hotelem, večer si promítali na zeď svoje ruské válečné filmy. Bylo to neuvěřitelné. Dostávali nějaké noviny a my jsme jim pořád nosili letáky, aby si přečetli, co udělali, kde jsou a proč.“

„21. srpna jdeme po schodech na Sacré-Coeur a najednou slyším z okna českou hymnu. ‚To je divné, velmi divné. Pojď honem, jdeme ke stánkům.‘ Neuměli jsme francouzsky, jen jsme trochu patlali anglicky. Měli jsme namířeno lodí přes kanál do Anglie. A vidím titulek Okupace Prahy. Zase se mi zježily chlupy na zádech, jestli mi ještě nějaké zbyly. Vzpomněla jsem si, jak mě málem kleplo. Okamžitě jsme letěli na českou ambasádu. Byli tam lidi, kteří křičeli, brečeli, že tam mají dítě. Rozhodovali se, jestli se vrátí. Strašlivý zmatek. Všichni chtěli vědět, co je. Byl to hrozný pocit, jako by vypukla válka, ale ona vypukla.“