The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ilona Bláhová (* 1936)

• narozena 21. září 1936 v Jablonci nad Nisou

• matka byla Němka, otec Čech

• v roce 1942 nacisté zavřeli velkoobchod, otec byl totálně nasazen

• v roce 1945 pomáhali německým příbuzným

• v roce 1946 byli matčini příbuzní odsunuti do Německa

• v roce 1950 otce odsoudili na 20 let a zabavili jim majetek

• v roce 1950 matku věznili sedm měsíců, nezletilé dcery zůstaly samy

• v roce 1950 stát zkonfiskoval majetek, děti se musely samy vystěhovat

• v roce 1957 měla pamětnice svatbu s Karlem Bláhou

• v roce 1960 se vrátil otec z vězení

• v roce 1961 se Bláhům narodil syn Petr

• v roce 1960 se sestra Eva vystěhovala do Německa

• v roce 1969 se narodil syn Tomáš

• v roce 1978 se rodiče vystěhovali do Německa

• v roce 2015 zemřel manžel Karel Bláha

• v roce 2023 žila v rodné vile v Jablonci nad Nisou

Jako devítiletá přestala Ilona Bláhová, rozená Holá, ze dne na den mluvit na veřejnosti německy. Bála se. Probíhal poválečný odsun Němců, tedy i téměř všech příbuzných z maminčiny strany. Maminka, ač Němka, jako manželka Čecha směla zůstat. Krutostí viděla malá Ilona tehdy víc než dost. Netušila, že o pět let později bude čelit další brutalitě a bezpráví. V roce 1950 odsoudili tatínka Stanislava Holého na 20 let za velezradu. Tři tajní ho beze slova odvedli, dlouhé týdny doma nevěděly, kde je. „Denně u nás byli policajti a všechno prohledávali. Pak se dokonce stalo, že sestře při prohlídce jeden policajt vysypal učení a její školní aktovku si vzal. Nestyděl se s ní pak za dva dny k nám přijít na domovní prohlídku a měl v tom svoje věci,“ kroutí nevěřícně hlavou Ilona Bláhová. Za půl roku si přišli i pro maminku. Třináctiletá Ilona a o tři roky starší Eva zůstaly doma samy. Úřady se o ně nezajímaly, zato rodinnou vilu musely dívky vyklidit neprodleně. Pravda, nebylo toho moc, co jim komunistická justice ke stěhování ponechala.

Němčinu a češtinu si doma nikdy nepletly

V bohatém Jablonci nad Nisou, kde se Ilona 21. září 1936 narodila, se před druhou světovou válkou hlásilo k československé národnosti víc než šest tisíc obyvatel, k německé přes 30 tisíc. Sama pamětnice vyrůstala v bilingvní rodině, maminka Albína Holá, rozená Ulbrichová, pocházela z nedaleké Hraničné. Měla osm sourozenců, o které se po smrti dědečka starala babička sama. Tatínek Stanislav Holý přišel do Jablonce z Tříče u Vysokého nad Jizerou. Založil si velkoobchod moukou, koupil vilu se dvěma byty, na kterou si částečně půjčil. „S maminkou jsme mluvily německy a s tatínkem česky. Nikdy jsme si to nepletly,“ říká o sobě a o sestře Evě pamětnice. Maminka se starala o domácnost, šila, pletla, háčkovala a pomáhala tatínkovi v obchodě. Sklad měli ve sklepě a mouku vozili do obchodů i tramvají.

Tatínek na konci války plakal dojetím

Z průběhu války si Ilona Bláhová pamatuje málo. Výrazný byl rok 1942. Ilona začala chodit do první třídy. Se sestrou Evou chodily do německé školy, protože v české bylo všech osm ročníků v jedné třídě. Rodiče se obávali nízké úrovně vzdělání. V témže roce zavřeli nacisté otci obchod a Stanislav Holý byl totálně nasazen, šlo o nucenou práci obyvatel okupovaných zemí. Naštěstí pracoval v továrně Kamil Bergmann v Jablonci nad Nisou a spát mohl chodit domů. „Tatínek měl ucho na rádiu celou válku, poslouchal zprávy, aby to nikdo neslyšel. V roce 1945, když byl konec války, to je nezapomenutelný zážitek, tatínek seděl u rádia a plakal radostí,“ vybavuje si pamětnice. Jablonec nad Nisou nebyl ušetřen bombardování, Ilona Bláhová zmiňovala, že do krytů utíkali běžně. Poslední bomba ve městě spadla dokonce až 10. května 1945.

Německy se bála promluvit

Radost z konce války zkalil odsun Němců bezprostředně poté. Všichni maminčini sourozenci se museli odstěhovat do Německa. Zůstala jen jedna sestra Anna Deutschová na Smržovce, jejíž muž byl také Čech. „Chodili s bílou páskou. Měli zvláštní příděly potravin, to jsme i jako děti zaregistrovali hodně. Bratranec Jürgen Jenkner prakticky u nás žil, otce nepoznal, padl ve válce. Němci byli škaredě pronásledováni, člověk se bál na ulici promluvit německy,“ líčí živě pamětnice. Albína Holá pomáhala svým sourozencům, seč mohla. Maminku Julii Ulbrichovou si vzala k sobě, ta byla po devíti dětech vyčerpaná. Všechny děti vychovávala víceméně sama. I ona musela odejít do Německa. Ústavním dekretem byli Němci po válce zbaveni československého občanství, byli vyhnáni a jejich majetek zkonfiskován. Z Československa se muselo vystěhovat více než dva miliony šest set tisíc občanů německé národnosti. Deportace byly často provázeny násilnými excesy, zahynulo při nich více než tři sta tisíc Němců. Z Jablonecka odjelo od ledna do listopadu 1946 třicet jedna transportů s 36 312 vysídlenými.

Obchod tatínek neobnovil, staral se o město

Po válce na rodinu Holých dost zahlíželi, svůj obchod Stanislav Holý už neotevřel. Vládu nad městem převzal Revoluční národní výbor (RNV) už 8. května 1945. Členem RNV se stal i Stanislav Holý. Bylo potřeba se postarat o zkonfiskovaný majetek, jen továren bylo v Jablonci čtyřicet devět. V jedné menší – Karl Unger – pracoval tatínek jako národní správce. „V Jablonci zůstalo jen pár Čechů, všichni se znali, byli přátelé. Z revolučního výboru odešel záhy, neměl nikdy politické ambice, ale bezprostředně po válce se snažili o město postarat,“ říká Ilona Bláhová. „Možná se už tehdy dostal do hledáčku komunistů. Každopádně přišli lidi ‘z Nemajova’ [nemajetní] a sedli si do zařízených domů po Němcích, které koupili za pár šupů. Ti potom záviděli každému, kdo měl trošku víc. Kdo měl inteligenci, zůstal tam, kde byl. Nehrnul se osídlovat pohraničí, poctivců bylo málo mezi nimi,“ přemítá pamětnice o době, kdy se nad Stanislavem Holým už asi začala stahovat mračna.

Odsoudili ho na dvacet let za vyřízený vzkaz

Psal se rok 1950. Tři tajní policisté přišli k Holým domů a beze slova otce zatkli. Až za několik týdnů se podařilo zjistit, že je ve vazbě na pražské Pankráci. „Denně u nás byli tři až čtyři policajti. Hledali, hledali, nic nemohli najít. Po třech nedělích otevřeli podlahu na půdě a řekli, že tam našli zbraně. Tatínek byl pacifista, nezastřelil by mouchu, ten určitě žádnou zbraň neměl,“ odhaluje praktiky komunistické policie pamětnice. Proč Stanislava Holého zavřeli, dodneška nikdo neví. „Tatínkovi volal známý a říkal: ‘Ty, Stando, ten Gaber chce utéct přes kopečky [hranice]. Včera o tom mluvil v hospodě. Prosím, buď tak hodný a řekni mu, ať kouká zmizet, nebo ho za chvíli zatknou, když tak blbě kecá,’“ svěřuje léčku komunistů pamětnice. Stanislav Holý vzkaz vyřídil, krátce nato ho zatkli. Od soudu odešel s 20 lety žaláře za velezradu a nedovolené ozbrojování a samozřejmě s konfiskací veškerého majetku.

Po půl roce si přišli i pro maminku

„To už bylo humánnější, takové solidní. Byly jsme v srpnu v Bozkově na pouti a večer jsme se vrátily domů. Přišli tajní, že ráno přijdou pro maminku, ať se připraví, že ji odvezou na Pankrác za tatínkem,“ vybavuje si další ránu osudu pamětnice. Maminku odsoudili za velezradu na tři roky. Pracovala na Pankráci jako šička. Neteři pamětnice, Evě Melšové, vyprávěla Ilonina maminka, že spaly na holé zemi a braly si na celu drobné ústřižky látek. Z nich si sešívaly menstruační vložky, jiné neměly, nebo z nich vyráběly dárky pro blízké, až se vrátí domů. „Mám ještě kapesníček se svým jménem, který pak propašovala nebo nám ho možná dala při nějaké návštěvě,“ vzpomíná Ilona Bláhová. Maminka měla povolené návštěvy jednou za měsíc. „Ale pamatuji si, že jsme viděly jen maminku, k tatínkovi nás nepustili,“ vybavuje si čas v pankrácké věznici pamětnice. V té době také Státní bezpečnost nezákonně vyslýchala obě nezletilé sestry, každou zvlášť. Maminku pak odvolací soud zprostil viny a po sedmi měsících ji propustili na svobodu, ale do rodinné vily se už vrátit nemohla.

Nezletilé sestry zůstaly doma samy

„Nechaly nás, dvě holky, samotné doma a nikdo se nestaral, jestli máme co jíst a jestli chodíme do školy. Naštěstí nás nestrčili do dětského domova, to jsme měly kliku při tom všem,“ popisuje absurditu komunistické diktatury Ilona Holá. Úřady se staraly jen o zabavení majetku. „Z baráku nás vyhodili, všechno u soudu zkonfiskovali. Nejdřív jsme dostaly přidělený byt v Zeleném údolí, říkalo se tomu domu ‘dům hrůzy’, dnes už nestojí,“ líčí postup komunistických úřadů pamětnice. Nakonec jim přátelé Svobodovi vyjednali u „neznámých“ Říhů v domě o dvě ulice dál jednu podkrovní místnost bez vody. Neteři pamětnice, Evě Melšové, Ilonina maminka vyprávěla: „Ilonka se tehdy psychicky zhroutila, týdny jenom plakala a dokola říkala: ‘Ich will meine Mutti sehen. Ich will zu meine Mutti.’ [Chci vidět svou maminku, chci ke své mamince.]” Ilona Bláhová překvapeně dodává: „Naštěstí jsem tohle úplně vytěsnila.“ Jak to bylo s penězi, Ilona Bláhová přesně neví. Nějaké jim maminka dala večer před svým zatčením. Sestra Eva pracovala jako průvodčí v tramvaji, ale asi jen o prázdninách.

Dívkám pomohli jen přátelé 

Všichni příbuzní byli natolik ochromeni strachem z komunistických represí, že se dívkám vyhýbali. Sestra pamětnice Eva vyprávěla své dceři Evě Melšové o pomoci souseda, ševce Nýdrleho (viz dodatečné materiály, členové RNV), který s ní v noci odlepil tzv. kukačku – policejní pečeť na dveřích zabavené vily a ona ukradla vlastní ložní prádlo, spodní prádlo a šaty rodičů. Schovala to u několika sousedů, kteří jim později nic z toho nevrátili. Sestra pamětnice Eva také mluvila o učitelích na střední ekonomické škole. Byli jí velkou, nejen morální, oporou, retušovali její absence ve škole a jeden z nich jí zprostředkoval advokáta JUDr. Hengala. Co všechno JUDr. Hengal zařídil, není jasné. Neteř pamětnice Eva Melšová k tomu říká: “Upozornil maminku, že nemusí mít takový strach, protože to, co komunisti po nich chtějí, není vzhledem k jejich nezletilosti právně podložené. Podporoval hlavně maminku, Ilonka byla psychicky na dně.“ Velkou pomocí byl i šestadvacetiletý Jaroslav Melša, budoucí muž sestry pamětnice Evy. Byl sirotek, a tak se ve styku s úřady vyznal.

Cítil se nesmírně trapně, když ji propouštěl

Na základní škole byla Ilona vystavená šikaně ze strany třídního učitele, kovaného komunisty. Nakonec jí řekl: „Ten tvůj tatínek nadělal takového zla v životě!“ Nic o něm nevěděl. U spolužáků nic podobného nezažila. „Ani po základní škole jsem to neměla jednoduché. Hlásila jsem se na chemickou průmyslovku do Brna. Přijali mě, ale psali, že nástup je později, po brigádách, že dají vědět,“ vypráví pamětnice. V půlce září pořád nic. Přítel z Brna, Rudolf Havelka, se tam šel zeptat. „Asi se styděli, dodatečně totiž dostali z původní školy nařízení, že mě nesmějí přijmout,“ říká dnes už s úsměvem Ilona Bláhová. Dostala umístěnku (státem řízené pracovní umístění) do lékárny v Jablonci nad Nisou. Po půl roce přišlo vyjádření z národního výboru, že není žádoucí, aby dcera reakcionáře chodila v bílém plášti a o pracovní přestávce v kabátě s kožešinkou venku po Jablonci. „Magistr Strauch mi řekl: ‘Oznamuji vám to s těžkým srdcem. Je mi to hrozně trapné, ale bohužel vás musím propustit,’“ popisuje další z řady příkoří Ilona Bláhová. Komunisté ji vyhodili i z místa, které jí sami určili. Kam dál?

Našla si práci, odkud ji nevyhodili

„Měla jsem kamarádku v Elektro-Praga, vzali mě tam,“ vypráví Ilona Bláhová. Chvíli pracovala na pásu, vyráběly se tam zásuvky, spínače a podobně. Večerně si udělala maturitu na střední ekonomické škole, to nikomu nevadilo. Sestra Eva ji dochodila prezenčně, což byla zásluha statečných učitelů. Ilonu v Elektro-Praga přeřadili do kanceláře, odkud po deseti letech odešla na mateřskou dovolenou. Vrátila se zpátky, a dokonce tam pracovala ještě po sametové revoluci. Tlumočila, když do firmy vstupovala nadnárodní korporace Asea Brown Boveri. „To bylo poprvé v životě, kdy jsem cítila, že moji práci někdo oceňuje,“ rozpačitě podotýká Ilona Bláhová. Jedno z pracovišť bylo ve valdické věznici, vyrábělo se tam hodně zmetků. Nový partner chtěl pracoviště vidět a Ilona Bláhová byla osvědčená tlumočnice. „Byl to zážitek. Už bych nikdy nechtěla vidět ty brány, kterými jsem musela projít, když jsem šla za tatínkem. Sestra se vyhýbala Valdicím vždycky, když jimi měla projet. Nechtěla znovu vidět ty budovy,“ pohnutě líčí pamětnice.

Televize s ní natočila pořad Žena roku

Ilona od dětství sportovala, chodila do Sokola. Cestou do práce potkala v tramvaji kamaráda s kajakem. Vzal ji s sebou, a tak začala její závodní dráha na kajaku. Závodila přibližně sedm let, vyhrávala na přehradě štreky. „Po práci jsem šla rovnou do loděnice, bylo to kousek, tam jsem si odtrénovala. Na závody jsme jezdili tak, že kluci vyrobili konstrukci na korbu náklaďáku, na ni se daly závodní lodě, my jsme seděli na korbě pod loděmi,“ usmívá se Ilona Bláhová. U vody potkala i svého muže, Karla Bláhu, rytce kovů. Vzali se v roce 1957. Večerně prošla řadou školení a kurzů, nikdo jí nebránil, byla trenérkou kanoistiky II. třídy, měla cvičitelské zkoušky. Založila oddíl pro rodiče a děti, cvičila předškolní děti a ženy. Spoluzakládala dětskou lyžařskou školičku. V roce 1973 s ní o tom televize natočila pořad Žena roku. Manžel jí pomáhal, ale cvičitelský kurz si udělat nesměl. Díky příběhu rodiny Holých se stal zapřisáhlým antikomunistou a nijak se tím netajil.

Tatínek dopisy z domova nedostával

Stanislav Holý prošel nejhoršími vězeními – Pankrácí, Bory, Valdicemi, Leopoldovem. „Tatínek zpočátku psal dopisy z vazby, byly cenzurované. Asi tam měl hrozné podmínky, naříkal na bolesti v zádech a bolesti rukou. Bylo to zřejmě velmi kruté,“ vypráví Ilona Bláhová. Navštěvovat ho mohly zřídka. „Jely jsme za ním tehdy do Písku. Večer jsme jely do Prahy, o půlnoci pak vlakem na místo. Ráno jsme vystoupily. Byly jsme zmrzlé jako rampouchy. Návštěva byla v určený čas, děsně brzy. Za chvíli jsme zase jely domů,“ vybavuje si pamětnice. Dozorce slyšel každé slovo, po celou dobu návštěvy seděl vedle tatínka, kterého se nesměly ani dotknout. „Když byl v Leopoldově, jela jsem za ním na návštěvu s budoucím manželem. Tam prosil tatínka o mou ruku,“ se slzami v očích popisuje Ilona Bláhová. Maminka i sestry průběžně posílaly žádosti o zkrácení trestu, navštěvovaly komunistické pohlaváry, všechny pokusy byly marné.

Po návratu otce na všechny padla tíseň z odcizení

Stanislav Holý se vrátil na amnestii v roce 1960. Tenkrát už maminka bydlela u vdané sestry Evy. Vůbec netušily, že přijede, nevěřily, že ho pustí. Byl nesmírně mlčenlivý, nikdy si nestěžoval, nic nevypravoval, bylo to skličující. „O mnoho let později mi došlo, jak těžké to muselo pro něj být a také pro naši maminku. Po deseti letech se jí vrátil pomalu cizí chlap. To už nebyl ten, co před deseti lety odešel,“ přemítá pamětnice. Snažil se to nějak vrátit, ale už to nešlo. Propast způsobenou dlouhým odloučením už se nepodařilo rodičům zcela překlenout nikdy. Po návratu – byl už v důchodovém věku – si našel práci v kartonážce, kde paketoval odpad. Chodil domů špinavý, zaprášený, udřený. Otec pak dostal důchod 200 Kčs, maminka tenkrát prý řekla: “Na žití je to málo, na umření až moc.“ Když se ho Ilona později ptala na věznění, odpověděl: “Odpusť a bude ti odpuštěno.“ Neteř pamětnice, Eva Melšová, k tomu dodává, že i ona se dědečka ptala, když už bydlel v Lörrachu. Také jí toho mnoho neřekl, ale svěřil se, že velkou oporou mu byli věznění duchovní.

Svůj dům znovu odkoupili

V roce 1968 měli manželé Bláhovi sedmiletého synka Petra a čekali další dítě. Naskytla se možnost odkoupit zpět Ilonin rodný dům. Tatínek byl rád. Vila byla vybydlená, podlahy vytrhané a k tomu štěnice, dům donedávna okupovali posluhovači komunistického režimu. Bláhovi opravili to nejhorší a na Vánoce téhož roku se nastěhovali. Do té doby bydleli u manželových rodičů, Václava a Františky Bláhových. V roce 1969 se jim narodil syn Tomáš. Na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 si Ilona Bláhová nevzpomíná. Spíš ji zarmoutilo, že se toho roku oficiálně vystěhovala sestra Eva s rodinou za německými příbuznými do Lörrachu, kde se skoro všichni po odsunu usadili. V roce 1978 se za nimi vystěhovali i rodiče Stanislav a Albína Holých, s jejich důchody šlo vyjít jen těžko a tam se o ně rozvětvená rodina postarala snadno. Ilona to nesla těžce. S manželem je směli navštěvovat ještě před pádem železné opony, ale většinou mohl jet jen jeden z nich, nebo oba, ale bez dětí.

Nevěřila, že komunistický režim padne

Sametové revoluci Ilona Bláhová nevěřila. Syn Tomáš tehdy studoval na vysoké škole v Praze, na rozdíl od Petra už ho komunisté nechali. Jako student se tehdy aktivně zapojil do stávky, dokonce patřil k těm, které odvezli na výslech. Strávil jednu noc ve věznici v Ruzyni. „Moc jsem se o něj bála a moc jsem byla rozezlená, že se angažuje. Já jsem nechtěla. Nic mi neřekl, až potom. Já už jsem si toho užila až kam. Já bych někam nejradši zalezla, ať si dělá každý, co chce, už toho bylo moc,“ zjitřeně vypráví Ilona Bláhová. Postupně jí docházelo, co se děje a mění. Do poslední chvíle nevěřila, že komunismus padne. Žádné volby od té doby nevynechala, ale nejtěžší jí přišla volba prezidenta v roce 2023. „Vybírat prezidenta ze dvou kandidátů – komunistů. Jednoho komunistu jsem si nakonec vybrala,“ krčí rozpačitě rameny pamětnice.

Bratr sokol ji nařkl z podpory komunismu

Po roce 1990 pamětnici oslovili sokolové, aby promluvila o své tělovýchovné činnosti na zakládající schůzi. „Nějaký muž mě napadl, že jsem sloužila komunistickému režimu, když jsem byla cvičitelka, a že to nebyl správný postoj. Nikdo se mě nezastal a byli tam tací, kteří mě znali. To mě úplně znechutilo, už jsem tam nešla,“ nechápavě kroutí hlavou Ilona Bláhová. Cvičení a vlastní pohyb jí ale nikdo znechutit nemohl. Už v zimě sice nenaběhá 800 kilometrů na běžkách jako dřív, ale každý den ráno půl hodiny cvičí a minimálně dvakrát týdně vyráží na pochod alespoň šest kilometrů dlouhý. Chodí převážně sama, je těžké najít partnera se stejným tempem. Manžel zemřel v roce 2015, dva roky byl ležící pacient a ošetřovala ho. Než onemocněl, chodili společně na dlouhé pochody. V roce 2023 bydlela Ilona Bláhová stále v rodném domě, měla dva úspěšné syny, kteří ji obdařili šesti vnoučaty. A co jí přijde ve stáří důležité? Neizolovat se, scházet se s rodinou a dělat, co jde. „Když nemůžu ujít 20 kilometrů, tak aspoň osm, zkrátka život nevzdávat,“ vzkazuje seniorům hbitá pamětnice.