Petr Blažka (* 1960)

Petr Blažka – Pet

„Každej chtěl mít první hlídku, protože Ešva poslouchal Hlas Ameriky.“

 

Rodinné zázemí a studia

„V tý době dělat ekologa znamenalo dělat úředníka na národním výboře a potvrzovat výjimky nějakejm znečišťovatelům.“

Učitel a celoživotní skaut Petr Blažka se narodil v roce 1960 v Praze jako prostřední ze tří bratří. Pro jeho dětství byl velmi určující vztah k rodičům, zejména otci – hydrobiologovi Pavlu Blažkovi: „Já jsem se v něm hodně vzhlížel, byl zásadovej, vzornej, čestnej.“ Na jeho pozdější rozhled mělo vliv i to, že otec mohl v uvolněné atmosféře 60. let cestovat a přednášet po světě.

Petr Blažka chtěl kráčet v otcových vědeckých šlépějích a po gymplu měl namířeno na přírodovědeckou fakultu. Nejdřív jej bavila ornitologie, nakonec se ale přihlásil na nově vznikající obor, kterému nebylo za minulého režimu příliš přáno – ochranu životního prostředí *¹. Na léta studií, jakož i na spolužáky vzpomíná velmi rád. Složitější se ukázala být otázka praktického využití a uplatnění v oboru. „Většina z nás si myslela, že někde zakotví, ale bylo to těžký, protože v tý době dělat ekologa znamenalo dělat úředníka na národním výboře a potvrzovat výjimky nějakejm znečišťovatelům.“ To Petr Blažka nechtěl, a tak se rozhodl, než sežene jinou práci, jeden rok učit. Ve školství ale už zůstal a od roku 1984 učí dodnes.

Druhým určujícím prvkem v dětství a dospívání Petra Blažky sehrál vedle jeho rodičů skauting. Jeho skautský život vlastně mapuje osud celé jedné generace, která nesla na bedrech úkol přenést skauting přes druhou polovinu trvání komunistické vlády, dlouhých 19 let od podzimu 1970 až do listopadu 1989. Podívejme se na něj podrobněji.

 

Ve skautu

„Přijeli Rusáci a najednou jsi nemohl říkat ve škole to samý co doma.“

Petru Blažkovi bylo osm let, když jeho starší bratr Marek vstoupil do skautu. Psal se totiž rok 1968 a junácká organizace zažívala svou renesanci. Okamžitě a velmi spontánně začala vznikat obnovená tradiční, či zcela nová skautská střediska a oddíly. Marek se přihlásil do 18. oddílu skautů*² na Petřinách. Oddíl založil a vedl jeho někdejší poválečný člen bratr Norek – Ladislav Fiala.

Dne 11. září 1969 pak bratr Broňa – Bronislav Malý*³založil 18. smečku vlčat. K ní se přidal i devítiletý Petr Blažka*⁴. „Měli jsme dvě šestky, modrou a bílou. Broňa s náma dělal všechny schůzky a každej měsíc výpravu. Na začátku to dělal úplně sám. Nikdy se nestalo, že by to nebylo. Dělal to s velikým zápalem.“ Schůzky se konaly v prkenném domku v Praze na Větrníku. O ten se vlčata dělila se skauty z 21. oddílu. Petr Blažka dostal velmi záhy přezdívku Pet.

Pet se zúčastnil v roce 1970 společného střediskového tábora u srubu v Jezírkách*⁵. „Tam tábořilo tenkrát celý středisko, nechápu, jak se to na tu loučku vešlo. Ta byli skauti, skautky, vlčata.“ Poté přišel již třetí zákaz Junáka totalitní mocí. I přesto, že vlčata byli malí kluci, vnímali onu houstnoucí atmosféru plíživé normalizace velmi dobře. „Přijeli Rusáci a najednou jsi nemohl říkat ve škole to samý co doma, “ vzpomíná Petr Blažka alias Pet.

 

Oddíl po třetím zákazu Junáka

„Každej chtěl mít první hlídku, protože Ešva poslouchal Hlas Ameriky.“

Na 18. skautské středisko dopadlo poslední zrušení Junáka tvrdě – srub v Jezírkách byl již potřetí v historii skautům zabaven, zcela zanikl dívčí oddíl.

Hledaly se různé cesty k přežití. Bratr Norek své skauty převedl pod Svazarm*⁶.  „Co se týká skautskýho programu, tak Norek ho dělal asi zajímavěji, měl to pestřejší. Ale nevydržel to tak dlouho.“ Důvodem zřejmě byly osobní antipatie obou vůdců, které zapříčinily, že Broňa neposílal svá vlčata Norkovi do skautů, ale „nechával si je“ jako starší vlčata.

Skauti pod Svazarmem během několika let zanikli, vlčata pokračovala dál. Nejdřív se scházeli po bytech, posléze se Broňovi za pomoci Dadů podařilo vyjednat s dejvickými sokoly, že budou skautský oddíl krýt oni. Pod Sokolem Dejvice tak vznikl nejdřív Kroužek pro pobyt a cvičení v přírodě, později v rámci sokolského odboru turistiky T.O.M. č. 5057*⁷. Politické problémy se osmnáctky, na rozdíl od jiných bývalých skautských oddílů, příliš nedotýkaly. „Sokolové nás totálně odclonili, možná Broňa něco věděl. Patří jim díky, že ten skauting přežil.“ Propůjčili vlčatům nejdřív klubovnu ve vnitrobloku, později ve sklepních prostorách sokolského domu v Dejvické ulici. Tam sídlí 18. skautské středisko i dnes*⁸.

Sokolská úloha jistě nebyla jednoduchá i proto, že do oddílu byly přibírány i děti z disidentských rodin. Později v 80. letech tak do oddílu chodili synové Ivana Havla či Tomáš, syn textaře Jana Vodňanského. Broňa neváhal s kluky diskutovat a ukazovat na nepravosti světa. „Hodně těm starším klukům otvíral oči a velice trefně to pojmenovával. Nebál se představy, že to na něj někdo řekne. Z jeho strany to byl risk, ale považoval za důležitý říkat, jaký věci jsou.“

Broňa organizoval pro vlčata i letní tábory, což vzhledem k tomu, že byl na vše sám, popřípadě měl jen jednoho až dva pomocníky, zní téměř fantaskně – tábor není jednoduché připravit ani v současnosti, natož v době, která nejenže nepřála táborům a potlačovala vehementně každou stopu skautingu. Přesto se tábory konaly každé léto. S Broňou na tábory a výpravy nejčastěji jezdil skautský bratr Ešva, člen předválečné osmnáctky a skautské recesistické družiny Dadové. Jejich vliv byl vedle Broni rovněž klíčový. Společně mohli předávat dětem skautské hodnoty, které dříve oni sami zažili na vlastní kůži v lepších časech. „Každej chtěl mít první hlídku, protože Ešva poslouchal Hlas Ameriky,“ vzpomíná Petr Blažka na jeden z táborů.

 

Klokani

„Precizovali jsme program, na každým dni, na každý půlhodině jsme měli napsaný, co dělat.“

V roce 1975 už bylo Petovi a dalším vlčatům z roku 1969 kolem 15 let. „Byly vlčata, který furt rostly a rostly, ale nikam nevodešly, takže jsme pak měli takovej statut, že jsme skupina Klokanů. Dělali jsme si už vlastní program.“ Klokani záhy utvořili přirozeně fungující skupinu, organizující různé putovní a kulturní akce. Kluci se navzájem obohacovali. Velký vzor měli nejen v ideálech skautských, ale také v již zmíněné družině Dadů, která v osmnáctce vznikla za války a velmi pevně pospolu držela až do 90. let*⁹. „Byli jsme taková pestrá společnost. Tam byli kluci silně věřící a na druhou stranu velmi liberální. Takže když jsme někam jeli vlakem nebo seděli za deště pod celtou, tak jsme debatovali.“

V roce 1978 vystavěli Klokani během letního tábora na novém tábořišti u jihočeských Chyšek srub. „Říkáme tomu hrdě srub a přitom je to tady ta kůlna,“ říká skromně pamětník. Srub každopádně skautům slouží už přes 30 let.

„V roce 82 jsme si říkali, že jsme už moc přestárlí, abychom byli v oddíle jen tak,“ vzpomíná Pet, kterak postupně jeho generace začala přebírat žezlo od zasloužilého vůdce Broni. Broňa měl zůstat hlavním vedoucím, klokani se už ale chtěli více podílet na programové a ideové náplni. Zkrátka vést děti po svém. „Precizovali jsme program, na každým dni, na každý půlhodině jsme měli napsaný, co dělat.“ Skautská idea zůstávala, jen měla být realizována poněkud jinými metodami.

Skončilo to roztržkou na táboře, po které Broňa v oddíle skončil. Klokani se s ním pak usmířili až krátce před jeho smrtí v roce 2005. „Řekl, že s vodstupem času to vidí, že jsme pořád kamarádi a že do toho oddílu patříme my i on. Spadl nám kámen ze srdce. My jsme Broňu měli jako otce zakladatele. Díky němu vlastně ten oddíl tak dlouho vydržel.“

Pet se jakožto vedoucí Klokanů stal na deset let vůdcem celého oddílu. První změny začaly zavedením nových družin skautů a vlčat. „Ty družiny vačnatců jsme vymysleli po ,vzpouře‘ 1982 – vedli Klokani – tak proč ne další hezká jména – to byli Ptakopysci, Vombati a Ježury. Vlkům (mladším skautům) se to nelíbilo, byli ve věku, kdy se rádo a hodně kritizuje podstatné i nepodstatné, tak pak protlačili Jestřáby.“

 

Návrat k oficiálnímu skautingu

„Ta skautská organizace nám přišla právě moc organizovaná.“

„V té době byl Peťák určitě na nějaké manifestaci a s ním i mnoho dalších,“ stojí v kronice družiny Ptakopysků z 23. listopadu 1989. Politicky měli tedy vedoucí celkem logicky jasno. Po sametové revoluci se však začala otevírat jiná, poměrně zajímavá debata, kam oddíl směřovat dál. „Ta skautská organizace nám přišla právě moc organizovaná. Řešili jsme to s Matem, řešili jsme to s Václavem Břicháčkem, kterej byl velká duchovní autorita… Ten nám hodně pomoh, že jsme se k tomu pak přihlásili.“ Oddíl zdárně fungující od 11. září 1969 se konečně navrátil do skautských struktur jakožto 18. skautské středisko KRUH.

„Ke konci to už bylo takový kolektivní vedení. Ne že bych se deset let naplno vysílil,“ vzpomíná Pet na porevoluční a poslední léta svého vedení. Během osmi let od „vzpoury“ proti Broňovi vychovali Klokani další generace vedoucích a vůdčích ideových skupin. „Když jsme vedli jako Klokani, tak jsme to měli jako liberální a víc duchovní. Menší pořádek. A pak byla kritika těch mladších, že by to mělo bejt všechno pořádnější a jasnější. Tak jsme si to vyříkávali a já jsem řek: ,Jo, chápu, tak já odstoupím.‘“

V roce 1992 Pet odešel do zaslouženého skautského důchodu.To ovšem neznamená, že by na osmnáctku zanevřel. Během 90. let pomáhal organizovat etapové hry. Stále se zúčastňuje oddílových akcí a píše historické články do oddílového věstníku Paděr.

Pet měl ohromné štěstí, že se jako tzv. Husákovo dítě uprostřed komunistické totality, rozmělňující jakékoli hodnoty, dostal do skautské společnosti, která svým odkazem žila z prvorepublikových ideálů. Nejen díky tomu se z něj stal kvalitní člověk, který se ze všech sil vynasnažil, aby tuto zkušenost předal dalším skautům.

„Scházíme se jako Klokani. Jsme rozptýlení po světě. Tim je v Americe, Igor v Dortmundu, Honza je v Curychu a Ross je v Úněticích. Zbyšek v Český Lípě, Piláně v Černošicích a já v Praze. Občas se vidíme a s Timem jezdíme na velký výlety,“ říká Pet – Petr Blažka.

Za devízu současného českého skautingu pokládá to, že skauti nejsou tak změkčilí jako v jiných zemích. „Myslím, že je dobře, že do skauta děti choděj, a že je to pozitivně ovlivní.“

Petovy dcery skautují v osmnáctce.

 

Rozhovor pro projekt Skautské století pořídila Marie Novotná, příběh sepsal Jan Havelka.

 

Pozn. autora příběhu pamětníka

Vedle rozhovoru autor čerpal i z rozsáhlé e-mailové korespondence s pamětníky 18. skautského střediska KRUH. Dalším zdrojem informací se staly historické články Petra Blažky, publikované dílem ve střediskovém časopise Paděr. Články jsou přiloženy ke kartě pamětníka na portále Pametnaroda.cz.

 

Poznámky pod čarou

*¹      Ochrana životního prostředí se jako učební obor etablovala na Univerzitě Karlově teprve v roce 1977.

*²       18. skautské středisko dodnes patří mezi střediska tradiční. Jeho historie sahá do roku 1931. Jako jedno z mála středisek má čísla všech svých oddílů stejná, totiž 18.

*³       viz.  Historie 18. skautského střediska na portále Skautskestoleti.cz a nekrolog Bronislava Malého z pera Petra Blažky, uložený v přídavných materiálech.

*⁴       Skauti jsou většinou kluci ve věku 11–15 let, vlčata 6–11.

*⁵      Srub vybudovaný skauty z osmnáctky za první republiky. Srub byl několikrát zabaven totalitními režimy. Jeho konečné navrácení středisku se uskutečnilo v r. 1997. Dále viz.  historie  18. skautského střediska na portále Skautskestoleti.cz.

*⁶      Svaz pro spolupráci s armádou – zahrnoval spíše technicky a sportovně zaměřené kroužky.

*⁷       T.O.M. čili turistický oddíl mládeže.

*⁸      Mimochodem, i dnes jsou skauti z osmnáctky formálně členy Sokola a zúčastňují se jeho výročních akcí.

*⁹       Více o Dadech, jejichž jméno je odvozeno od dadaismu, lze načerpat v archivu Českého rozhlasu či z knihy Dadové a dadština.