Petr Blažka

„To k nám chodil jeden kluk. Jeho tatínek byl dost postiženej v osmašedesátým. My jsme znali toho tatínka. Podílel se na těch dětských vesničkách. Tak jsme říkali, to bude dobrej kluk. Právě ty nový členové v tý době tý totality – to bylo vždycky z nějaký známý rodiny. To nešlo jít do školy a říct, že nabíráme nový členy. To se prostě kádrovalo, že tohleto je dobrá rodina a to jejich dítě nebude někde vykládat, že jsme skauti. Po celou dobu to fungovalo, ale tenhle klučík byl takovej, že ten tatík byl hodně postiženej, a tak se rodiče snažili, aby nedopadl stejně, tak ho nechali, aby vstřebal tu oficiální propagandu. S tím nijak nepolemizovali. A on to do sebe nasál ze školy a dělal dusno. Tehdy se to nějak ustálo, ale báli jsme se. ,Jakej skauting, to je přece zakázaný!‘ A já mu řikám: ,Co blbneš!‘“

„Prostě byly vlčata, který furt rostly, byly větší a větší a nikam neodcházely. Tak jsme pak měli takovej statut, že jsme družina Klokanů. Měli jsme už svůj program, jezdili jsme na puťáky na Slovensku, v Rumunsku. A vždycky jeden den z tábora. Chodili jsme do divadla. Velmi intenzivně jsme žili tou svojí družinou. Byli jsme taková pestrá společnost. Tam byli kluci silně věřící a na druhou stranu velmi liberální. Takže když jsme někam jeli vlakem, nebo seděli za deště pod celtou, tak jsme debatovali.“

„Tak spolu ještě se dvěma Dadama Ivanem a Ešvou zašli do dejvickýho Sokola, tam byli bratři Vokoun a Kopecký a těm řekli, že by chtěli dál pokračovat ve skautský činnosti a že potřebujou nějakou záštitu. Což bylo statečný, že řekli, že tam můžeme bejt. Nejdřív jsme byli Kroužek pro pobyt a cvičení v přírodě a scházeli jsme v klubovně, která byla za tou dejvickou sokolovnou v tom vnitrobloku.“