„Já si myslím, že ten český antisemitismus naštěstí nikdy nebyl tak silný, jako tomu bylo v okolních zemích. To považuju za velkou zásluhu Masarykovy politiky už za Rakouska-Uherska, stačí připomenout jeho úlohu v době hilsneriády, ale i za první republiky. Tehdy ten antisemitismus, antisemité, prostě nepatřili do slušné společnosti. Byli tak nějak na okraji, zejména ti, co se prezentovali otevřeně, zůstávali na okraji toho společenského dění. Úloha těchto otevřených antisemitů za okupace vedla k velké diskreditaci těch skupin, ale to podhoubí samozřejmě nebylo zcela zničeno. A ten skrytý antisemitismus, který přinesla indoktrinace ze strany Sovětského svazu, respektive sovětské komunistické strany, posílil tyhle tendence a způsobil, že antisemitismus zůstal živý. A také vztah k židovskému státu sehrál svoji roli, že tady byl prezentován jako věc nepřátelská socialismu, která škodí vlastně i lidu této země, když použiju dobové terminologie. Myslím si, že kdyby nebylo téhle indoktrinace, tak on by ten antisemitismus odumíral rychleji, než než se to dělo. Přispěla k tomu, že nezmizel, protože dneska samozřejmě existuje taky, i když jsem stále v tomto směru optimista, že nedosahuje té síly a té váhy jako v dalších zemích.“
[Připomínal se vůbec holocaust v Terezíně v době normalizace?]
„To je, myslím, velice dobrá otázka, správná otázka. Protože ono tam v podstatě nebylo připomínání holocaustu. Pro mě bylo velkým šokem, když jsem na počátku 90. let do Terezína přijel, tak jsem se samozřejmě seznamoval s tím areálem města. Zajímalo mě, jak to vypadá v místech, kde to samotné ghetto bylo. Tam byly informační tabule, na kterých se hovořilo o tom, že tam byl koncentrační tábor a že tam vězňové trpěli a že tam byli vězňové z různých evropských zemí okupovaných nacistickým Německem. Ale nikde jsem tam nenašel slovo Žid nebo židovský. Tam prostě jako kdyby vůbec Židé neexistovali, v místech, kde to ghetto bylo. A ještě více mě tedy vyvedlo z míry, když jsem hovořil s lidmi ve městě a ptal jsem se jich, jak to s tou historií tam bylo, na co oni si vzpomínají, na to připomínání a tak dále. Nejenom mladí, ale i řada těch starších lidí v podstatě nevěděla, že tam ghetto vůbec bylo. Pro ně prostě ta připomínka nacistické okupace byla vždycky spojována s tou expozicí, co byla v Malé pevnosti a s těmi vzpomínkovými akcemi, které se konaly na Národním hřbitově, ale nebylo to spojeno s připomínkou židovského ghetta.“
„A já si pamatuju, – to jsou samozřejmě věci, které člověk nezapomene nikdy – že jsme museli po absolvování kurzu pro absolventy vojenských kateder podepisovat přísahu, že budeme bránit republiku a tak dále. A byli jsme na takovém polním cvičení. Byli jsme v těch stanech. A přišel jeden, nebyl přímo spolužák, ale byl to také vysokoškolák našeho věku, a říkal: ,Tak jsem podepsal ten cár papíru.' A bylo vidět, že je strašně rozrušený, že to s ním hrozně…., všechno se v něm hnulo. A asi po půl hodině se najednou ozvala rána, jako výstřel. A teď jsme všichni ztuhli. Protože jsme předtím byli na ostrých střelbách, mysleli jsme, že někdo si nechal náboj v hlavni a teď si s tím hraje a tohle se stalo. A potom najednou výkřiky a ukázalo, že tenhle náš spoluabsolvent se zastřelil, prostě to s ním to otřáslo, po té okupaci…. A to už byla v běhu ta normalizace a tak dále.“
„Když člověk čte zápisy z těch různých jednání návrhy a zamítnutí návrhů na zřízení muzea ghetta [Terezín], tak prostě vám jde mráz po zádech. Stejně tak tomu bylo v době normalizace, kdy třeba se jednalo o tom, zda připomínat ty židovské oběti, či nikoliv, tak zcela vážně se tam uvádí, že je třeba tuto otázku ukázat, ale s tím, že nesmí být zapomenuto, že i nacisté rozlišovali mezi třídami a jinak přistupovali k bohatým Židům a jinak k chudým. A že když budeme dělat expozici o koncentračních táborech, tak hlavně nesmíme zapomenout také na koncentrační tábory ve Vietnamu a v Izraeli.“
Historik Vojtěch Blodig se narodil 8. října 1946 v Praze. Jeho otec, úředník Vojtěch Blodig starší, se za války účastnil odboje a byl vězněn v koncentračních táborech Dachau a Bernau. Vojtěch Blodig se již od doby dospívání zajímal o historii a po maturitě roku 1964 začal historii studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Roku 1970 získal doktorát po obhájení práce Úloha Národní obce fašistické v politicko-mocenském systému předmnichovského Československa. V období normalizace pracoval v dokumentačním centru Svazu protifašistických bojovníků, vyučoval na Vysoké škole ekonomické a učil dějepis na středních školách. Od roku 1990 až do současnosti (2023) působí v Památníku Terezín, kde se zabývá především výzkumem dějin terezínského ghetta. V roce 1992 se stal zástupcem ředitele památníku a vedoucím jeho historického oddělení. Od roku 2004 je stálým členem delegace České republiky v mezivládním sdružení pro výzkum, připomínání a vzdělávání o holokaustu IHRA (International Holocaust Remembrance Alliance). Podílí se na vzdělávací činnosti Památníku Terezín a významně se zasloužil o obnovu povědomí o historii terezínského ghetta. V roce 2023 mu bylo uděleno nejvyšší francouzské státní vyznamenání – Řád čestné legie.
