Petr Lang

"Jak fungoval v pionýrských začátcích a jak funguje kibuc dnes? Dnes to začali privatizovat. (Dnešní) mladá, již třetí generace a částečně ta druhá už nechce kolektivně žít. Za starého kibucu se skoro nezávidělo. Když začala závist, tak se začal dělit kibuc. Předtím nebyl problém, byla společná jídelna, bylo několik aut. (Když jsi ho potřeboval), tak jsi se napsal, dostal jsi klíče. Nebyly žádné velké problémy. Byly problémy… Jak začala závist, tak byly (větší). Ten neodevzdal všechny příjmy kibucu a tak podobně… Závist je jedna z nejhorších lidských vlastností."

"Fotbalová liga se hrála v Terezíně. Jak vypadala ta liga? Mužstva hrála v šesti lidech, brankář, dva obránci a tři útočníci. Jak se teď hraje minifotbal na hokejovém hřišti. Obyčejně to bylo profesní mužstvo. Kuchaři měli svoje, řezníci taky, mládežnické mužstvo. Bylo asi deset mužstev. Hrála ligu. Fandilo se. Diváků tolik, kolik se vešlo do kasárenského dvora. Dvory byly všechny stejné, s loubím, tam byly pokoje. Stálo se tak na chodbách a fandilo se. Skoro se tam člověk nedostal, když byl fotbal. Každou neděli tam byly dva nebo tři zápasy. Hrálo se dvakrát třicet minut. To bylo prima, vyřvali jsme se. Mohlo se i měnit (přestupovat), ale sezona se musela odehrát se stejným mužstvem. Byly také dresy. Byli hráči, kteří hráli také fotbal venku, z Rakouska, z Německa, to byli fotbalisti."

"V Terezíně se ještě žilo! Měli jsme hlad, tedy mysleli jsme si, že je to hlad. Hlad, myšleno ještě pozitivně, měli jsme velkou chuť k jídlu. Mysleli jsme si, že máme hlad a v normálních podmínkách by to byl hlad. Tloustnout se tam nemohlo."

"Po skončení sezony se mohlo se přestoupit, kuchaři měli výhodu, dali ještě jednu porci hráčům. To byl profesionalismus. Ještě jeden knedlík. Kuchaři a řezníci byli nejsilnější mužstva. Zemědělci, ti třeba hráli jen z přesvědčení, ale nemohli konkurovat. Hráči, co hráli již dříve fotbal, ti všichni kopali za kuchaře nebo za řezníky. Ti byli jasně nejsilnější."

"Do Terezína jsme se dostali celá rodina najednou. Všichni Židé z Třebíče jeli v jednom vlaku. 20 kilo v kufru na osobu se smělo vzít, tak nebyl ‚problém‘. Všichni jsme se tam vešli. V Terezíně nás samozřejmě rozdělili. Sestra byla v domově pro dívky, matka v jedněch kasárnách, otec v dalších kasárnách, já jsem se dostal do domova mládeže. Ale jen proto, že mne znali z hnutí mládeže. Kvůli tomu jsem také zůstal v Terezíně, většina šla přímo na východ. Sionisté v Terezíně, jelikož tam byli první, měli, jak bych řekl, protekci. Zůstal jsem až do září 1944 v Terezíně. Byl jsem skoro dva a půl roku v Terezíně. Pak jsem šel dál, přes Osvětim do Kauferingu u Dachau a pak do Litoměřic. Odtamtud jsem se dostal zpět do Terezína. Já jsem začal odyseu v Terezíně a tam jsem ji i končil. V ghettu v Terezíně jsme ještě žili. Říkám: Symptom je, že jsme se ještě smáli. Když jsme přijeli do Osvětimi, to byla katastrofa. Tam jsme již nežili, ale živořili a umírali. Když si toho byl člověk vědom, tak si představ, co cítil."

"Otázka, kterou si dá každý normální člověk v mém věku: Žil bys život tak, jak jsi žil, kdybys ho mohl prožít znovu? Mimo toho koncentráku, od té doby, co jsem v Izraeli, myslím, že jsem žil skromným, ale dobrým životem. Podle mého názoru, životní úroveň je podle toho, kolik má v životě člověk radosti, za den, za týden, za měsíc, za život. V jiném životě bych asi neměl víc radosti než tady. Mám tři děcka, všechno bylo prima. Když jsou peníze, to vůbec nevadí. Než jsem se oženil, tak jsem si řekl: ‚Moje žena musí být pěkná, nesmí být blbá, bude dobrý, když bude chytrá a když bude mít peníze, to mi vůbec nebude vadit.‘ To je moje židovská ideologie."

"Byl úplně kolektivistický, všechno bylo společné. Ze začátku jsem tam měl (přichystané) svoje šaty na moje jméno. Byla tam prádelna a každý si vzal šaty podle velikosti, jaké chtěl. Všechno bylo společné. Fungovalo to tak necelých deset let. Šaty byly společné, ze začátku jsem bydlel ve stanu, pak už jako ženatý jsme měli jen jeden pokoj, záchod a koupelna byla asi padesát metrů daleko."