The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Bobková (* 1926)

• narozena 15. října 1926 v Plzni

• dcera Jana Šebelíka, vrchního sládka plzeňského Prazdroje v letech 1930–1951

• matka Olga Kroftová-Šebelíková pocházela z významné rodiny, otec plzeňský primátor

• matčin strýc Kamil Krofta ministr zahraničí Benešovy vlády, protinacistický odbojář, vězněný v Malé pevnosti Terezín

• vzpomínky na chod pivovaru v době, kdy tam působil její otec

• pamětnice dění po mnichovské dohodě, německé okupace i bombardování Plzně zjara 1945

• otec Jan Šebelík v roce 1957 zatčen a za údajnou velezradu a špionáž vězněn ve věznici Leopoldov

• po zatčení otce rodina sociálně vyloučena

• manželka prof. Karla Bobka, významného lékaře

Vzpomínky na dětství a dospívání má Jana Šebelíková-Bobková spojené s plzeňským pivovarem Prazdroj, kde její otec zastával jednu z nejdůležitějších funkcí. Byl vrchním sládkem, odpovědným za nezaměnitelnou chuť a kvalitu jednoho z nejvěhlasnějších piv světa. Jeho cesta na vrchol i následný strmý pád v mnohém ovlivnily osudy jeho blízkých a do značné míry zrcadlí i události v Československu v průběhu 20. století. „Bylo mi 12 let, když nás obsadili Němci a moje generace má od té doby zlomenou páteř. A když tatínka v padesátých letech odsoudili, lidé se od nás odvraceli,” říká jeho dcera. 

Sládkova dcera 

Jana Bobková se narodila 15. října 1926 v Plzni, do školy šla poprvé v roce 1932 a v roce 1938 začala studovat na dívčím reálném gymnáziu. V tomtéž roce byla v Mnichově podepsána dohoda, na základě které muselo Československo postoupit velkou část svého území nacistickému Německu a Plzeň se tím ocitla v těsné blízkosti státní hranice. „Bylo to něco strašného, co nám udělaly tehdy ty západní mocnosti,” říká Jana Bobková. Nedlouho po zabrání československého pohraničí přišla další osudová rána. V březnu 1939 se odtrhlo Slovensko a zbylou část českých zemí obsadila německá armáda. “My nejsme vůbec statečná generace, vůbec ne. To bylo něco tak hrozného…,” vzpomíná Jana Bobková dál. Počínaje 16. březnem 1939 se stala občankou Protektorátu Čechy a Morava a na gymnáziu musela namísto milované československé hymny zpívat německou. S trpkostí dál vzpomíná, jak studenti zdravili profesory zdviženou pravicí a učili se nazpaměť životopis Adolfa Hitlera. I do Měšťanského pivovaru přišel nový německý správce, zplnomocněný samotným říšským protektorem. Dosavadní vrchní sládek, otec Jany Bobkové, přišel tak o značnou část svých pravomocí a jeho další setrvání v pivovaru bylo nejisté.

V souvislosti s mnichovskou dohodou vzpomíná Jana Bobková také na profesora Josefa Pelnáře, významného českého lékaře, jehož studentem byl její snoubenec a později i manžel Karel Bobek. “Profesor Pelnář dostal od Francouzů vyznamenání, které nosil připnuté na saku. A když se Francouzi připojili k těm, co nám nařídili, že se máme vzdát, tak to vyznamenání vrátil. Zbavili ho za to přednostenství na klinice,” vypráví. Suspendovaného Josefa Pelnáře pak celou válku navštěvovali a podporovali. 

Vrchní sládek Měšťanského pivovaru 

Janin otec se jmenoval Jan Šebelík a pocházel z vážené a dobře situované rodiny advokáta. Narodil se v roce 1891 v Sušici a po ukončení gymnázia měl pokračovat v otcových šlépějích. Mnohem víc než advokacie ho ale zajímalo pivovarnictví a studium na právnické fakultě po dohodě s rodiči ukončil. Vyučil se v Sušici na pivovarnické škole sladovníkem a nastoupil pak jako tovaryš do plzeňského pivovaru Prior. V průběhu následujících let sbíral zkušenosti ještě v dalších pivovarech, studoval na školách v Rakousku, Bavorsku a v Dánsku. A v roce 1924 byl třiatřicetiletý Jan Šebelík správní radou vybrán do funkce podsládka Měšťanského pivovaru v Plzni. O místo se tehdy ucházelo dalších více jak 40 kandidátů. Jeho kariéra stoupala dál a v roce 1930 byl jmenován do funkce vrchního sládka, oficiálně zněl jeho titul Vrchní sládek a vrchní technický ředitel Měšťanského pivovaru v Plzni. Jan Šebelík se tak díky svým odborným znalostem, osobnostním předpokladům, díky své píli, pracovitosti a zodpovědnosti dostal do nejužšího vedení pivovaru. Jeho odborné kvality byly natolik ceněné, že pracovní smlouva mu byla od té doby obnovována automaticky. S vysokou a zodpovědnou funkcí se samozřejmě pojily určité výhody, jednou z nich byla možnost bydlet ve služebním bytě ředitelské vily. 

A pravděpodobně nejen v rámci své funkce a společenského postavení se stýkal s řadou významných osobností. Mezi ně patřil například Jan Masaryk nebo filmové hvězdy Vlasta Burian a Any Ondráková. Jan Šebelík byl i vynikajícím sportovcem, třikrát za sebou se stal tenisovým mistrem Západočeského kraje. A jako sportovní nadšenec se v roce 1936 zúčastnil i olympijských her v Berlíně. Vrátil se odtud ale s rozporuplnými pocity, ušlechtilé olympijské ideály zneužil německý kancléř Adolf Hitler k propagandě nacismu. A v neposlední řadě byl otec Jany Bobkové předválečným členem Rotary clubu, organizace patřící do okruhu svobodných zednářů. Pro německé vedení, které převzalo správu pivovaru hned na počátku okupace, bylo ale členství vrchního sládka v Rotary clubu neslučitelné s jeho dalším setrváním ve funkci. Důvodů k jeho odvolání bylo ale vícero, vadil už jen pouhý fakt, že Jan Šebelík je Čech. Nového vrchního sládka, který by mohl svou odborností Jana Šebelíka nahradit, ale Němci mezi ‘svými’ až do konce války nenašli.

Manželkou vrchního sládka

Na pomyslném společenském žebříčku vystoupal Jan Šebelík také sňatkem s Olgou Kroftovou. Jana Bobková vypráví, že její rodiče se seznámili na tenisovém kurtu. Olga Kroftová tehdy zápas s tenisovým mistrem prohrála, ale vybudovat následně pevný, celoživotní vztah se rodičům Jany Bobkové podařilo. Svatbu měli v roce 1925, o rok později se jim narodila dcera Jana, pak Alexandra. Olga Kroftová pocházela z významné plzeňské rodiny, jejím dědečkem byl Josef Krofta, plzeňský primátor a poslanec zemského sněmu a říšské rady rakousko-uherského mocnářství. Její otec byl vrchním ředitelem spořitelen a strýc Kamil Krofta významným historikem, vysokoškolským profesorem, diplomatem, politikem a především vlastencem. V letech 1936–1938 se Kamil Krofta stal československým ministrem zahraničí a v této funkci prožil hořké chvíle spojené s podpisem mnichovské dohody. Po abdikaci prezidenta Beneše z vlády odešel a během války se zapojil do protinacistického odboje. Stál u zrodu tzv. Přípravného revolučního národního výboru, jenž měl být zastřešující organizací domácího nekomunistického odboje. V roce 1944 byl zatčen, vyslýchán na plzeňské úřadovně gestapa, posléze vězněn v Praze na Pankráci a nakonec v Malé pevnosti Terezín. Spolu s ním byla zatčena i jeho sestra Josefina Schmiedová. “Ona jela na gestapo, aby za něj orodovala a oni ji tam hned také zavřeli. Kamil Krofta pak v Terezíně loupal brambory,” vzpomíná na svého prastrýce Jana Bobková. Loupání brambor ovšem nebylo tím nejhorším, co Kamila Kroftu v Malé pevnosti potkalo. Téměř sedmdesátiletého profesora historie, který se po celý život snažil dokládat historická fakta o nezpochybnitelné existenci českého národa, dozorci fyzicky i psychicky týrali. 

Na konci války byl Kamil Krofta na příkaz Karla Hermanna Franka převezen z věznice v Malé pevnosti na zámeček Jenerálka u Prahy. Spolu s ním ještě další prominentní vězni, ze kterých chtěl Frank sestavit novou českou vládu. Všichni, včetně Kamila Krofty, odmítli. O čtyři měsíce později, 16. srpna 1945, Kamil Krofta na následky věznění zemřel. 

Celý život to v sobě nosím

Jan Šebelík zůstal ve funkci vrchního sládka až do konce války, jednoduchá situace to ale pro něj nebyla. Musel se naučit vycházet s německým vedením pivovaru, aniž by byl nucen překročit tenkou hranici, kdy by mohl být obviněn z kolaborace. To se nikdy nestalo, na rozdíl od některých dalších členů vedení pivovaru. Janu Šebelíkovi se navíc dařilo finančně podporovat manželky zatčených odbojářů. Další problémy souvisely přímo s válečným děním, výroba byla značně omezena kvůli nedostatku pracovních sil i surovin, pivo se přestalo vyvážet a veškerá produkce odcházela do Říše. Série bombardování Plzně na sklonku války pak přinesla citelné ztráty, nejen na majetku, ale i na lidských životech. Jana Bobková dál vzpomíná na jeden z nejhorších zážitků, který má spojený s bombardováním pivovaru: „Když se tatínek tehdy z pivovaru vrátil, měl slzy v očích. Ale to pak bylo všude – těch nešťastníků, které bomby zasáhly! Po tom náletu museli s odklízením pomáhat čeští studenti a na nádraží doslova šlapali v mrtvolách.” I po mnoha desítkách let v ní vzpomínky na nálety vyvolávají bolestné pocity. “Když jsem slyšela, že Putin vyhlásil válku Ukrajině, vyděsilo mě to. To ani nevíte, co v sobě nosíte... celý život,“ říká a pokračuje: „V té době jsme se už ani nepřevlékali na spaní, abychom byli připraveni, když se ozvou sirény. A během jednoho z poplachů, to jsme byly se sestrou samy doma, když začaly houkat sirény, jen jsme si rychle oblékly kabáty a utíkaly do pivovarského sklepa. Bylo to docela daleko a jak jsme potmě utíkaly, spadly jsme do jednoho z kráterů, který tam zůstal po předchozím bombardování.” Společně s nimi tehdy do sklepa běžel i stejně starý syn domovníka z ředitelské vily, doběhnout včas ale nestihl a během tohoto náletu zahynul.

Při jednom z nesčetných protileteckých poplachů se Jana seznámila se svým budoucím manželem. Potkali se na ulici právě ve chvíli, kdy spustily sirény a společně pak utíkali do krytu. Jana byla ten den na administrativních pochůzkách pro pivovarského lékaře, pro kterého pracovala namísto studia na gymnáziu. Potkalo ji ale v tomto případě velké štěstí, mohla zůstat doma a nemusela odjet na nucené práce do některé ze zbrojních továren do Německa.

Kdo osvobodil Plzeň?

Častým cílem náletů se Plzeň na sklonku války stala především kvůli Škodovým závodům, v té době jedné z největších zbrojních továren v Evropě. Jana Bobková vypráví, že ne všechny bomby, které dopadly na zem, také vybuchly. „To dělali i ve Škodovce, sabotovali výrobu a v bombách nebyla trhavina,” dodává. Na odstraňování nevybuchlých bomb pak Němci posílali vězně z Borů. Během jednoho z náletů tlaková vlna poškodila i ředitelskou vilu, vyrazila okna, v bytech nefungovala elektřina a topení. Velmi těžce byl poničený také pivovar, bomby zničily sklepy, varny, spilku i lahvovnu. A druhý velký plzeňský pivovar Gambrinus byl zničený celý. Jana se sestrou a s maminkou odjely na venkov, do Richardova, kde měla rodina letní vilu. Povstání, které v Plzni vypuklo 5. května 1945, ani příjezd amerických vojáků následující den proto v Plzni neprožily. První jednotky americké armády dorazily do Plzně 6. května v brzkých ranních hodinách a ne všichni Němci byli ochotni se jim dobrovolně vzdát. V ulicích města se bojovalo a během těchto bojů došlo k dalšímu poškození ředitelské vily. Jana Bobková pokračuje: “Ve druhé části vily bydlel šéf administrativy a domovníkem tam byl Němec. A jeho dcera tam na konci války ukrývala německé vojáky. A oni z toho bytu stříleli směrem na gestapo, kde stál americký tank. A ten tank otočil hlaveň a vystřelil na tu naši vilu. Prostřelili okno, pak skříň v ložnici, kde měla maminka uložené bílé prádlo, a pak ještě další skříň s šatstvem. Ale to už bylo jedno, hlavně že byl konec války.” 

Zatímco rodina Šebelíkova zůstávala v Richardově, do ředitelské vily se na čas nastěhovalo velitelství americké armády. “Jednou jsme se tam přijeli podívat a oni zrovna vodou a mýdlem umývali náš klavír. Byli na nás hrozně milí a asi by si rádi s námi něco začali, ale já už jsem byla zadaná,” s úsměvem vzpomíná Jana Bobková. 15. června 1945 se pak u příležitosti návštěvy prezidenta Edvarda Beneše v Plzni konala na náměstí Republiky slavnostní přehlídka vojáků americké armády. Jana Bobková sledovala americké vojáky z okna v prvním patře jednoho z domů na náměstí. “A bylo opravdu zvláštní, že v té době se začalo říkat, že nás osvobodili Sověti,” dodává.

Hořký závěr kariéry vrchního sládka

Po válce se Jana Bobková mohla vrátit ke studiu na gymnáziu, úspěšně složila ‘zrychlenou’ maturitu a začala pracovat jako úřednice v pivovaru. V pivovaru probíhaly v té době zásadní změny, nejprve byla část vedení obviněna z kolaborace s Němci a v říjnu 1945 byly Prazdroj a Gambrinus na základě Benešových dekretů znárodněny. V roce 1946 byl otec Jany Bobkové jmenován do funkce ředitele obou plzeňských pivovarů, a ačkoli se formálně jednalo o vysokou funkci, na místo vrchního sládka se již připravoval dělnický kádr, a především oddaný člen komunistické strany. Do tzv. Vítězného února, kdy v Československu převzali moc komunisté, zbývaly dva roky, ale jejich moc už od voleb v roce 1946 sílila. Také Jan Šebelík vstoupil v roce 1947 do komunistické strany. Přesvědčeným stoupencem komunistické strany s největší pravděpodobností nebyl, ale pochopil, že pokud neprojeví loajalitu ke straně, o místo přijde. Jeho dny, kdy mohl setrvat v pivovaru, byly ale přesto již sečteny. Celozávodní výbor komunistické strany ho z funkce odvolal v roce 1951. Následně se musel s rodinou vystěhovat z ředitelské vily do provizorního bytu v bývalé konírně. Rodině byla navíc znárodněna i vila v Richardově. Jana Bobková dodává, že otec i matka nesli všechny změny, které jim výrazně změnily dosavadní způsob života, statečně. Jan Šebelík dovršil 60 let a mohl tak odejít do důchodu, ale neudělal to. Začal pracovat jako vedoucí technické kontroly v Západočeských pivovarech a mohl tak dál zůstávat v oboru. Kromě toho i učil a předával tak své bohaté zkušenosti a znalosti zájemcům o práci v pivovarnictví. V roce 1951 došlo ale i k dalším zásadním změnám v jeho životě. Vystoupil, nebo byl vyloučen, z komunistické strany a začala ho tajně sledovat Státní bezpečnost. Důvody jsou nejasné, spis s krycím jménem ‘Inženýr’ byl zničen.

V červenci 1957 zatkla Jana Šebelíka Státní bezpečnost. Přijeli si pro něj do pivovarského učiliště, kde zrovna zkoušel znalosti svých svěřenců. Šestašedesátiletý důchodce, bývalý vrchní sládek Prazdroje byl následně obviněn ze špionáže a protistátní činnosti. Jeho nečekané zatčení vyvolalo rozruch. Překvapující bylo pro všechny, kteří ho znali, pro jeho rodinu a hlavně pro něj samotného. 

Lidi nás míjeli a otáčeli se na druhou stranu

Spis V-1447 PL týkající se vyšetřování Jana Šebelíka je uložený v Archivu bezpečnostních složek. Na základě poznatků z něj se měl bývalý vrchní sládek účastnit špionážní činnosti ve prospěch americké výzvědné služby CIC. Vyšetřovací spis popisuje poměrně komplikované, ideologicky podbarvené vyšetřování mnoha osob. A Jan Šebelík měl zřejmě tu smůlu, že se s některými z nich znal. Téměř nevědomky se tím pro Státní bezpečnost stal dalším z podezřelých. Během soudního procesu, kdy žalující stranu zastupovala prokurátorka Ludmila Brožová, byl Jan Šebelík souzen především na základě posudku bývalého zaměstnavatele. Posudek byl sepsán kádrovým pracovníkem, který se podle slov Jany Bobkové s jejím otcem nikdy nesetkal. Za vinu se Janu Šebelíkovi dával jeho buržoazní původ, velkopanské chování, styky s lidmi s nepřátelským postojem k lidově-demokratickému zřízení a vstup do komunistické strany bez přesvědčení. Odsouzen byl ke třem letům a peněžitému trestu, odvolací soud mu trest zvýšil na pět let. Součástí trestu byla v té době i obvyklá ztráta občanských práv. Vyšetřovací vazbu strávil ve věznici v Plzni na Borech, samotný trest v nechvalně známém Leopoldově. “Když probíhal ten soud, tak lidé, se kterými jsme se znali a bývali jsme s nimi dobří přátelé, nás míjeli a otáčeli se na druhou stranu, všichni měli strach,” vzpomíná Jana Bobková na toto těžké období. 

Její otec ve vězení lepil sáčky, podobně na tom byl i jeho spoluvězeň, pozdější prezident Gustáv Husák. Jan Šebelík byl za dobré chování propuštěn na podmínku v roce 1961. Bylo mu 70 let, ale na zasloužený odpočinek se ani po propuštění z jedné z nejtěžších věznic té doby nechystal. Teď už důvodem nebyla jen jeho vrozená činorodost, ale pouhá nutnost. Musel uživit sebe a svou manželku. I peněžitý trest za něj zaplatila jeho dcera Jana. Jan Šebelík nastoupil do družstva invalidů na místo vrátného a pracovitost a vynalézavost ho neopustily ani v tak vysokém věku a po zkušenostech z vězení. Co bylo možné vylepšit a vymyslet lépe, to udělal. V roce 1968, v době politického uvolnění, požádala rodina o jeho soudní rehabilitaci, při přezkoumání ale soud znovu vycházel z negativního kádrového posudku z roku 1957 a žádost byla zamítnuta. Jan Šebelík pracoval až do svých 90 let, zemřel nedlouho před pádem komunismu v roce 1986, ve svých nedožitých 95 letech. 

Nejsme statečná generace

Další výraznou osobností v životě Jany Šebelíkové-Bobkové se stal její manžel Karel Bobek. Svatbu měli v roce 1948, v té době byl o 16 let starší Karel Bobek primářem interny plzeňské nemocnice. Nadaný žák a oblíbenec profesora Josefa Pelnáře se později stal hlavním internistou republiky a současně oblíbeným profesorem na lékařské fakultě Karlovy univerzity. I otec Karla Bobka byl lékařem, dokonce osobním lékařem šlechtické rodiny Lobkowiczů. Po předčasné smrti své ženy se s úzkostlivou péčí ujal výchovy svých dvou malých synů. Brzy pochopil, že mladší z nich, Karel, je výjimečně nadaný. Jana Bobková vypráví, jak během studií její budoucí manžel doučoval mladého Jiřího Muchu, syna slavného malíře. S poněkud kontroverzně vnímaným Jiřím Muchou je pak v dalších letech pojilo přátelství a stýkali se i s jeho matkou a také jeho manželkou Vítězslavou Kaprálovou, talentovanou hudební skladatelkou a dirigentkou. Po svatbě se manželům Bobkovým podařilo získat byt a Jana se stala matkou. Nejprve se jí narodil syn, pak dcera. V roce 1964 ale Karel Bobek nečekaně zemřel a Jana zůstala s malými dětmi sama. S náhlým odchodem svého muže se nikdy zcela nesmířila a znovu se již neprovdala. 

Jana Bobková se během svého vyprávění pro Paměť národa opakovaně vracela k období kolem podpisu mnichovské dohody, které považuje za zásadní zlom. Podle jejího mínění ztratila její generace mnichovským diktátem sebeúctu. Její generace se však jako málokterá jiná musela vyrovnávat i s dalšími dějinnými zvraty, které jí od základů změnily život. Museli se smiřovat se ztrátou dosavadních jistot, s proměnou světa takového, jaký znali, a nejednou byli nuceni volit v situacích, kdy se žádné dobré řešení nenabízelo.