Jana Bobková

* 1926

  • „Ta výpověď toho kádrového pracovníka Prazdroje, který tam přišel až po odchodu mého otce, vůbec ho nikdy neviděl, neměl s ním nic co do činění, ale dal tam posudek, který když mému otci přečetli, tak říkal, že mu museli dát židli. Že by byl omdlel, jaká to byla snůška nepravd. Psalo se tam, že nepracoval dostatečně, že navštěvoval jenom hony, že měl nějaké nádherné pušky. Ale můj otec v životě neměl nějakou zbraň v ruce! Byla to opravdu snůška lží. A ten vyšetřující řekl: ‚My máme jiné zprávy o vás.‘ A takhle to založil pod všechny papíry, které tam už měl o mém otci. ‚To se nikdy nebude číst,‘ řekl."

  • „Bylo to něco strašného, co nám udělaly tehdy ty západní mocnosti. A pamatuju se, že profesor Pelnář, kde na té klinice působil můj muž jako asistent, tak ten dostal od Francouzů nějaké vyznamenání, nosil ho připnuté na saku. A když to udělali Francouzi, že se taky připojili k těm, že my se máme vzdát, tak on ho vrátil [vyznamenání]. Oni ho ale hned zbavili přednostenství, takže on byl celou válku doma. A my jsme za ním jezdívali s mužem, protože jeho maminka a jeho rodiče žili v Dolních Beřkovicích, na Labi. Tam všichni měli nádherné ovoce, a tak profesor Pelnář vždycky dostal plno nádherných jablíček a to nejlepší, co jsme mohli. Tak se vezlo do Prahy... To mě dojalo, protože paní Pelnářová... on je potom můj muž pozval do Plzně, aby tam profesor Pelnář něco přednesl. On [manžel] byl velice hrdý, že je žákem pana profesora Pelnáře a paní Pelnářová mi tehdy řekla: ‚Můj muž má vašeho muže raději než své syny.‘"

  • „Mně bylo dvanáct let, když nás obsadili Němci. A od té doby máme zlomenou páteř, já říkám. Nejsme vůbec statečná generace, vůbec ne. To bylo něco tak hrozného… Náš profesor tehdy... zrušili vysoké školy, tak začali učit na gymnáziích vysokoškolští profesoři. Neměli jsme všechny, ale valná část byla těchto profesorů. Když vešli do třídy, tak museli stoupnout na stupínek, my jsme ještě měli stupínek a katedru, a zahajlovat – zvednout paži a říct: ‚Heil Hitler!‘ A my jsme museli udělat totéž v lavici. A pak, když se zpívala hymna, tak jsme nemohli začít svoji hymnu, my jsme začali: ‚ Die Fahne hoch…‘, já to radši už nebudu…“

  • „Přišel tatínek tehdy a měl slzy v očích – co tam viděl, co našel po tom náletu, jak byl ten pivovar zasažený. Ale to bylo pak všude, stovky těch nešťastníků, které tam ta bomba zasáhla. To byla zase taková německá akce, já si teď nevybavím, jak se to německy jmenovalo, ale byli to kluci, študáci, kteří byli oblečeni do takových jakoby německých uniforem, ale nemělo to žádné distinkce [čeští studenti nuceně nasazení v tzv. Technische Nothilfe, určení pro likvidaci následků bombardování]. Byli ubytovaní třeba i v té naší škole gymnazijní, některá část, a ty potom pustili do té potrefené místnosti, jako byla ta nádražní, a oni v tom šlapali a byly to samé mrtvoly. Vytahovali je a pak se někde pálily. Já jenom, když jsem zjistila, že vyhlásil válku Putin, tehdy, já jsem měla postavené chlupy na celém těle. To ani nevíte, co v sobě nosíte, celý život.“

  • Full recordings
  • 1

    Praha , 29.05.2023

    (audio)
    duration: 01:08:46
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 2

    Praha, 06.06.2023

    (audio)
    duration: 01:31:08
    media recorded in project Příběhy 20. století
  • 3

    Praha, 13.06.2023

    (audio)
    duration: 01:02:48
    media recorded in project Příběhy 20. století
Full recordings are available only for logged users.

Nejsme vůbec statečná generace

Sestry Jana (vlevo) a Alexandra Šebelíkovy v roce 1935
Sestry Jana (vlevo) a Alexandra Šebelíkovy v roce 1935
photo: archív pamětnice

Jana Bobková, dívčím jménem Šebelíková, se narodila 15. října 1926 v Plzni. Její dětství a dospívání je spjato s pivovarem Prazdroj, kde byl její otec Jan Šebelík v letech 1930–1951 vrchním sládkem. Rodina v té době bydlela ve služebním bytě ředitelské vily přímo v areálu pivovaru. Matka Jany Bobkové se za svobodna jmenovala Olga Kroftová a pocházela z významné rodiny. Její otec byl ředitelem pojišťoven, dědeček plzeňským primátorem a prastrýc Kamil Krofta se v letech 1936–1938 stal československým ministrem zahraničí. Během války se Kamil Krofta zapojil do protinacistického odboje, za což byl v roce 1944 zatčen a do konce války vězněn v Malé pevnosti Terezín. Jana Bobková vzpomíná na každodenní chod pivovaru, otcovy běžné povinnosti související s jeho funkcí, současně ale také vzpomíná, jak ona a její nejbližší prožívali traumatizující období po mnichovské dohodě i tragédii českého národa po atentátu na Heydricha. Ona sama obavy nejsilněji zažívala na jaře 1945, kdy byla Plzeň opakovaně bombardována. Během náletů, kdy se téměř denně museli ukrývat v pivovarských sklepích, došlo k těžkému poškození obou plzeňských pivovarů, včetně obytných domů a ředitelské vily. Byt rodiny Šebelíkovy byl navíc poškozen také následkem probíhajících bojů při osvobozování Plzně americkou armádou. Ještě během války začala Jana Bobková studovat na gymnáziu, studium ale v roce 1944 přerušila kvůli nucené práci pro Říši. Naštěstí mohla zůstat v Plzni a pracovat v ordinaci pivovarského lékaře. V té době se také seznámila se svým budoucím manželem Karlem Bobkem, tehdy primářem plzeňské interní kliniky, později hlavním internistou republiky a vysokoškolským profesorem. Po válce odmaturovala a nastoupila do zaměstnání, nejprve pracovala v administrativě v pivovaru, později ve zdravotnictví. Plzeňské pivovary byly po válce na základě Benešových dekretů znárodněny a původní vedení bylo nahrazováno novým. Jan Šebelík ve funkci technického ředitele a vrchního sládka zůstával dál. Výhrady vůči němu mělo už během války německé vedení a následně i komunisté, díky své vysoké odbornosti se ale stal nenahraditelným. Počátkem 50. let ho začala tajně sledovat Státní bezpečnost, v roce 1951 byl komunistickým vedením pivovaru odvolán z funkce a v roce 1957 byl za údajnou špionáž a velezradu zatčen. Hlavním důvodem jeho zatčení a následného odsouzení byl ale především kádrový posudek, vypracovaný v duchu tehdejší komunistické ideologie. Jan Šebelík byl odsouzen k pěti letům, které strávil ve věznici v Leopoldově, propuštěn byl na podmínku v roce 1961. Pro dříve váženou a respektovanou rodinu vrchního sládka znamenalo jeho odsouzení okamžité sociální vyloučení. Jana Bobková navíc ve svých 38 letech nečekaně ovdověla, svému životnímu partnerovi ale zůstala věrná a nikdy se již neprovdala. Vychovala dvě děti, v roce 2023 žila střídavě v Praze a v Plzni.