Nikdy jsem neměl takovou radost ze života, pořád jsem myslel na to, že táta trpí nevinně
Viktor Boháč se narodil 22. února 1932 v Praze. Pochází z významné nymburské rodiny Boháčů. Jeho děd byl starostou města Nymburk za Československou stranu národně socialistickou. Otec Viktor byl úředník Ústřední nemocenské pojišťovny a významný národní socialista. Matka se jmenovala Božena, rozená Bernatová. Když byly Viktoru Boháčovi asi tři nebo čtyři roky, tak se s rodinou z Vinohrad přestěhovali do Lázní Velichovek, kde jeho otec pracoval jako ředitel. Když Československo zabrali Němci, tak měl otec, který se zastal židovských pacientů, problémy s německou okupační samosprávou a byl v podstatě z trestu přesunut do sanatoria na Dobříš - jako ředitel sanatoria. Asi v roce 1942 sanatorium zabrali Němci pro wehrmacht, takže se Boháčovi museli do 24 hodin nuceně vystěhovat a nastěhovali se do Nymburka k maminčiným rodičům. Od té doby žijí v Nymburce. Otec Ing. Viktor Boháč byl od počátku války aktivním členem domácího odboje. Již během svého pobytu na Dobříši posílal syna s balíčky potravin k lesnímu koupališti, čímž pomáhal rozsáhlému partyzánskému hnutí v brdských lesích. V roce 1943 na Nymbursku založil regionální pobočku Rady tří-R 3, kterou až do své smrti vedl generál Vojtěch Boris Luža společně s Josefem Grňou a Josefem Císařem (později ve vedení Císaře nahradil Karel Steiner-Veselý). Otec byl také jedním ze zakladatelů nejprve Ilegálního revolučního okresního národního výboru a v květnu 1945 Revolučního okresního národního výboru, kterého se stal i předsedou. Předsednickou funkci pak Ing. Viktor Boháč vykonával do září 1945, kdy přešel jako poslanec do Zemského národního výboru v Praze. Viktor Boháč postupně absolvoval obecnou školu ve Velichovkách, na Dobříši a v Nymburce, kde v roce 1951 maturoval na místním reálném gymnáziu. Zde se během studií setkal s bratry Mašíny (přímo do ročníku chodil s Josefem Mašínem) a později popraveným Zbyňkem Janatou. Vzpomíná na ně jako na dobrodružné kluky a dobré kamarády. Jak vidno, prožil Viktor Boháč na gymnáziu i únorový komunistický puč. Po skončení gymnázia musel Viktor Boháč odejít do výroby a nastoupil do výzkumného ústavu v Semčicích a následně do Závodu obránců míru (Artézie). V té době byl rovněž přijat na vysokoškolská studia geologie, k nimž ovšem potřeboval souhlas zaměstnavatele, který nedostal. Pokusil se tedy o přijetí na filozofická studia v Bratislavě, která asi tři týdny navštěvoval, než mu bylo oznámeno, že pro zatajení některých kádrových materiálů nebude rovněž přijat. Proč měl Viktor Boháč tak špatný kádrový posudek, objasní následující věty. V postavení čelního představitele poválečné Československé národně socialistické strany se otec Viktora Boháče pravidelně stýkal s mnoha významnými osobnostmi této strany. Když byli v roce 1949 zatčeni političtí odpůrci z nekomunistických stran, zvláště z řad národních socialistů, kteří byli následně odsouzeni v monstrprocesu proti „Vedení záškodnického spiknutí proti republice” či „Milada Horáková a spol.”, podařilo se Ing. Viktoru Boháčovi vyváznout s „pouhými” dvěma roky v TNP. Ovšem již v té době byl Viktor Boháč ve styku s JUDr. Josefem Nestávalem, Josefem Nedomou a dalšími bývalými představiteli Československé strany národně socialistické. Společně zvažovali postup při případném zvratu stávajícího zřízení, ve který v té době ještě mnozí z nich věřili. Dne 17. listopadu 1953 byl otec Viktora Boháče za svoji ilegální činnost v Nymburce zatčen. U Boháčových byla provedena neurvalá domovní prohlídka a zabaveny četné písemnosti. Ing. Viktor Boháč byl eskortován do vazební věznice v Praze, kde probíhaly také výslechy. Hlavní líčení u Krajského soudu v Praze se odehrávalo 12. a 13. listopadu 1954. Ing. Viktor Boháč byl za trestný čin velezrady podle § 78, odst. 2, písm. a (odst. 1, písm. c) trestního zákona a za zločin podvodu (později mu bylo toto vykonstruované obvinění rovněž rehabilitováno) podle § 197, 200 trestního zákona z roku 1852 odsouzen ke zmiňovaným 12 letům těžkého žaláře, propadnutí celého jmění podle § 78, odst. 4 trestního zákona a podle § 43 trestního zákona ke ztrátě čestných práv občanských v trvání 10 let. Viktor Boháč se o uvěznění a odsouzení svého otce Ing. Viktora Boháče dozvídal pouze z dálky. Ve stejné době totiž sloužil na různých místech republiky jako voják u jednotek PTP a TP. Viktor Boháč sloužil na vojně právě v době, kdy došlo k ukončení existence represivních a kárných jednotek PTP, které byly v roce 1954 nahrazeny jednotkami TP - Technickými prapory. Přestože rodina Ing. Viktora Boháče věděla, že byl zatčen, neměla dlouhou dobu tušení, kde je vězněn a co se s ním děje. Až když se Viktor Boháč na vojně setkal s komunistickým poslancem Škodou a požádal ho o zjištění místa věznění svého otce, tak rodině přišlo vyrozumění o místě jeho vazby. Po návratu z vojny musel Viktor Boháč tzv. podepsat brigádu ve stavebním podniku Konstruktiva, kde pracoval na stavbách jako pomocný dělník. Později mohl odejít do jiného zaměstnání, které si našel v nymburském Kovopodniku. Postupně zde vystřídal několik pracovišť: kachlárnu, kachlíkárnu, časem se dostal na lehčí práci ve skladu nebo v opravně elektromotorů. V roce 1959 se Viktor Boháč oženil s Marií, rozenou Jiráskovou, rok poté se manželům Boháčovým narodila jediná dcera Soňa. Přestože měla manželka služební byt od svého podniku Sempra (semenárna), nemohl se k ní Viktor Boháč přestěhovat a manželům bylo znemožněno společné bydlení. Dalo to mnoho práce a protestů na mnoha místech a institucích, nežli mohla rodina žít pohromadě. I tímto způsobem dokázal komunistický režim nepohodlným občanům ztrpčovat život. Viktor Boháč navíc vzpomíná, že dokud byl otec ve vězení, nemohl nikdy zapomenout, že zatímco on se s kamarády baví, tak otec s přáteli nespravedlivě „sedí” v komunistickém vězení. Rok 1968 přinesl do života Viktora Boháče velké změny. Otec, který se v roce 1960 vrátil z vězení na tzv. první velkou amnestii prezidenta republiky, se angažoval v Československé straně socialistické a stal se předsedou místní pobočky K 231 v Nymburce. Stejně tak Viktor Boháč vstoupil do téže strany, a ačkoliv si držel jistý odstup od reformních snah uvnitř KSČ, tak samozřejmě vítal oteplování ve společnosti. Po okupaci vojsk Varšavské smlouvy se podílel na malování protisovětských nápisů, a když se ho již v novém zaměstnání na domovní správě při prověrkách ptali na vstup vojsk, bez jakýchkoliv skrupulí řekl, že se jedná o okupaci. Následovalo vyhození ze zaměstnání a odchod k ČSD. Dráha se Viktoru Boháčovi stala osudnou, vystřídal zde několik profesí (tříděnkář, práce na soupisu vagonů, přípravář) a pracoval zde až do důchodového věku. Zažil zde i ruské vlaky, které s absolutním právem přednosti jezdily z nedalekých Milovic přímo až do Moskvy. Odvážný postoj přinesl Viktoru Boháčovi i pravidelné návštěvy příslušníků StB, kteří ho vždy kolem 21. srpna navštěvovali a varovali, aby se do ničeho nezapojoval. Rok 1989 Viktor Boháč přivítal s mnohem větším nadšením nežli události roku 1968. Účastnil se demonstrací v Praze i Nymburce, sbíral podpisy na podporu Václava Havla a OF, působil na lidi u ČSD, vyvěšoval vlajku na nádraží i v soukromí atd. Vzpomíná, jak mu lidé nadšeně mávali z vlaků, když je na nádraží zdravil s národní vlajkou v rukách. Přestože se Boháčův otec listopadu 1989 nedožil (zemřel v roce 1984), navázal Viktor Boháč na jeho odkaz a vstoupil do obnovené Československé strany národně socialistické - Národně sociální strany. Stal se jejím předsedou na Nymbursku a byl za tuto stranu dvě volební období v radě města Nymburk. Jako volební heslo si zvolil pro něho příznačný slogan: „Bez práce nejsou koláče, volte Viktora Boháče.” Rovněž navázal na otcovo aktivní členství v Církvi československé husitské, kde po jeho vzoru zastával a zastává funkci předsedy Rady starších. Byly to právě křesťanské hodnoty, které ho po celý život společně s rodinnou výchovou zásadně formovaly. Mezi další hodnoty, které řadí na první místa, určitě patří: zdraví, svoboda, odpovědnost a vše se smyslem pro humor. V 90. letech začal Viktor Boháč rovněž publikovat v regionálních i celostátních novinách. Stále se angažuje v politické práci. Po úpadku své strany se zapojil do činnosti v ODS. Osobně se zná s některými představiteli této strany. Ve své písemné sbírce má i několik ručně psaných narozeninových přání od prezidenta Klause, kterému při návštěvě Nymburka s humorem sobě vlastním nabízel umístění v místním nově vybudovaném zařízení pro seniory. Jak sám říká, přestože má již určitý věk, je období po roce 1989 to šťastnější v jeho životě. Když byl nedávno v Praze na hřbitově na Malvazinkách, přečetl si epitaf, který by mohl být jeho životním vyznáním: „Smrt je náš osud a setkání je naše naděje.”
