The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Boháč (* 1922  †︎ 2012)

• narozen 24. ledna 1922 v Lomnici nad Lužnicí

• dětství v pražských Strašnicích; vstoupil do Sokola

• v době mobilizace v roce 1938 student, zapojení do protinacistického odboje

• po atentátu na Heydricha 27. 5. 1942 skupina zatčena a vězněna na Pankráci

• vyslechy v tzv. Pečkárně

• zachráněni za přispění policejní odbojové organizace Blaník

• v době Pražského povstání se připojil ke studentské legii, poté se věnoval politické práci

• pomoc pohraničí, odsun Němců

• zápis na medicínu, další politické aktivity

• únor 1948, studentský pochod na Hrad

• vyloučen ze studia na vysokých školách, práce rentgenologického laboranta

• práce ve Výzkumném ústavu paliv, odkud potom přešel do Biologického ústavu ČSAV

• dlouholetý předseda Pražského akademického klubu 48

• zemřel 25. listopadu 2012

Pan Zdeněk Boháč se narodil 24. ledna 1922 v Lomnici nad Lužnicí, kde jeho rodiče v té době bydleli. Matka byla dcerou starosty ve Strašnicích (tehdy samostatná obec), otec pocházel z jižních Čech. Po dvou letech se rodina vrátila do Strašnic. Otec si založil živnost – autoopravnu a renovaci pneumatik protektorováním. Na tehdejší dobu vzpomíná pan Boháč pozitivně. Rodina žila v masarykovských ideálech, dědeček - starosta založil v místě Sokol a vnuka do něj uvedl. Dědeček vlastnil velký rodový statek. Po čase si koupil dům na Malé Straně, kde se usadil. Rodina ho chodila navštěvovat. Po ukončení základní školy navštěvoval pan Boháč reálku, ze které pak přešel na reálné gymnázium.

Začátek odbojové činnosti

Jako student zažil mobilizaci v roce 1938, sdílel optimismus vojáků. O to horší bylo zklamání z dalšího vývoje. Poučné pro něj byly kontakty s ruskými emigranty, jejichž rodiče pamatovali hrůzy bolševické revoluce. Během studia se s partou scházeli v bytě ruského legionáře p. Bechyně, který s čs. legiemi prošel až do Vladivostoku. Zpočátku se jednalo pouze o společenskou zábavu, ale poměrně brzy se orientovali na politiku s plánem na zapojení do protinacistického odboje. To se brzy uskutečnilo. Spojkou byl syn legionáře Ladislav Bechyně.

Zatčení, výslechy

Po atentátu na Heydricha 27. 5. 1942 se chtěli sejít 31. 5., ale v bytě na ně čekala česká policie, která byla gestapem přinucena zatknout každého, kdo do bytu vejde. Zatčení byli samostatně odváženi do „Pečkárny”. Před odvedením na výslech se stala zvláštní příhoda: „…Tu cestou najednou slyším zezadu hlas, já jsem se tedy neodvážil otočit, a říkal: ,Hele, řekni klukům (to už jsem pak neměl příležitost jim to říct), že absolutně neznají jméno Demartini a Dvořák, my vás také neprozradíme.‘“

Po krátkém výslechu byl pan Boháč se svými kamarády převezen do věznice Pankrác. Tam byli rozděleni do různých cel. Pan Boháč byl vězněn společně s poručíkem čsl. armády Čeňkem Mánkem a radním z Modřan. Čeněk Mánek byl vězněn jako rukojmí, radního z Modřan někdo udal, že se podílel na vysazení devíti lip za devět posluchačů vysokých škol, kteří byli popraveni nacisty v roce 1939 odvetou za protinacistickou demonstraci. Čeněk Mánek dopomohl radnímu k záchraně a měl pak význam i pro pana Boháče.

Ke dvěma neuskutečněným výslechům byli převáženi odděleně s jinými skupinami. Na druhý výslech již čekali pohromadě za krvavě vyslýchanou skupinou. „Teď čekáme na ten výslech v Pečkárně ve čtvrtém patře a teď tvrdě vyslýchají tamtu skupinu před námi a čas běží a oni je mlátili a snažili se z nich něco vytlouct, a ta skupina se nedala, takže na nás prostě už neměli sílu, už nás nemohli vyslýchat. To nás zachránilo…“

Po přenocování v Pečkově paláci byli opět převezeni do věznice Pankrác. Před posledním

výslechem dostal pan Boháč náznak pomoci zvenčí:

„Mne tam přivezli prvního, a teď ke mně přišel z nějaké místnosti a mluvil na mne česky: ,Hele, půjdete dovnitř k výslechu, až přijdou kluci, tak jim to řekni, a nesmíte nic na sebe prozradit, všechno popírejte.‘“

Výslech proběhl překvapivě hladce a pak přišlo předání české kriminálce:

„A tak se stalo, že po tomto výslechu jsme byli propuštění. Vyzvedl si nás - dostal nějaký předávací protokol - dr. Ženatý, kterého jsme tenkrát neznali, to až potom jsme se dověděli, kdo to byl, to až později, až po válce. Ten dr. Ženatý, to byl pražský kriminalista a tomu dalo gestapo předávací protokol a on nás vyvedl přes stráž ven, vyvedl nás za roh – a já mám jeho (…vyprávění...?), kde on to popisuje trošku jinak, ale prostě tam roztrhl tenhle předávací papír a řekl doslova: ,Kluci, teď držte hubu, nebo je se mnou konec a s vámi taky.‘“

Historické souvislosti – skupina Blaník

Po válce se vyjasnily okolnosti propuštění skupiny pana Boháče: pražští kriminalisté, kteří byli hned zkraje podřízeni gestapu, založili odbojovou skupinu Blaník, která byla ve spojení s londýnským exilem. V ní pak hrál klíčovou roli JUDr. Ženatý. Gestapo si od pražské kriminálky vyžádalo tlumočníky. Organizace Blaník vyslala inspektora Václavíka. Tomu se podařilo získat mezi příslušníky gestapa spolupracovníka, díky němuž pak byla řada lidí zachráněna, mezi nimi též celá skupina pana Boháče. Když byla skupina zatčena, rodinní příslušníci členů získali kontakt na JUDr. Ženatého a domluvili s ním pomoc jejich synům.

Právě kvůli stykům s Londýnem JUDr. Ženatý po válce emigroval. Pan Boháč má informaci, že se prý účastnil norimberských procesů jako svědek, kdy pomáhal při vyhledávání ukrytých gestapáků. (Pravděpodobný zdroj: YMCA – Živá paměť, Ing. Roubalová)

Pan Boháč dodal při autorizaci zpracovaného příběhu toto sdělení: „Podle informace [mého] kamaráda Stanislava Štafy plánovala organizace Demartini – Dvořák atentát na K. H. Franka. Byla to informace z Vatikánu, kde působil bratr Stanislava Štafy jako významný církevní hodnostář. Po roce 1948 emigroval Stanislav Štafa do Kanady.“

Totální nasazení

Po propuštění z vězení byl pan Boháč totálně nasazen. Původně měl jít do Německa, ale podařilo se mu to změnit na práci v pražském Letově, kde se vyráběla bojová letadla. Byl tam silně znechucen udáváním ze strany kmenových zaměstnanců Letova, kteří nelibě nesli to, že jim totálně nasazení pracovníci kazí svojí špatnou pracovní morálkou pracovní výsledky a způsobují tak snížení odměn, zejména v podobě tvrdého alkoholu. Aktivní pracovníci ovšem po válce vstoupili do KSČ, kde pak kádrovali ostatní včetně totálně nasazených, zda se chovali za války dostatečně vlastenecky.

Pražské povstání

V době Pražského povstání vyhlásil rozhlas výzvu ke studentům, aby se připojili ke vzniknuvší studentské legii, která měla střežit akademické objekty. Pan Boháč se nato vydal na shromaždiště: „Tak jsem prostě ze Strašnic, tehdy nic nejezdilo, šel pěšky do Klementina a cestou jsem potkal asi dva vlasovce - tehdejší Vlasovova armáda zachránila Prahu - kteří šli po liduprázdné ulici a dívali se po oknech, protože němečtí fanatičtí odstřelovači ještě stříleli po lidech, číhali z oken, aby ještě se mstili, aby vyvraždili co nejvíc lidí, Čechů, a tihle [vlasovci] šli a koukali po oknech, a jak někoho viděli, tak po něm začali pálit.“

Studentské hnutí odporu

V Klementinu se připojil ke studentům, kteří se vrátili z koncentračního tábora v Sachsenhausenu. Ti vytvořili vlastní organizaci Studentské hnutí odporu, spadající pod Svaz československé mládeže. Pan Boháč se zapojil do debat, a nakonec byl zvolen do výboru, ačkoli se na vysokou školu zapsal až v říjnu 1945. Studentským hnutím odporu byl delegován do Svazu československé mládeže, kde pracoval ve středoškolském odboru, ale nepřestával pracovat ve výboru hnutí odporu. Ve svazu zjistil, že se organizace začínají zmocňovat komunisté, pročež o tom informoval Československou stranu lidovou a národní socialisty s doporučením, aby tam poslali svoje zástupce. Oslovené strany však neměly zájem, soustředily se na vlastní mládež. V té době jednal pan Boháč i s tehdejší vládou, prakticky se všemi ministry kromě Gottwalda a Šrámka. Dokonce jednal na Hradě s tajemníkem prezidenta.

Protože zkonstatoval, že se Svaz čs. mládeže částečně díky nezájmu demokratických stran zcela dostal pod nadvládu komunistů, z organizace vystoupil. Nicméně zaznamenal dva úspěchy, a sice otevřel možnost dalšího vzdělání a tím lepšího uplatnění absolventkám tzv. mateřinek, a hlavně, prosadil ve školství prověrky, které znemožnily kolaborantům pedagogické působení na mládež.

Pomoc pohraničí

Když byla vyhlášena akce na pomoc pohraničí, přihlásil se. Jednalo se o zajištění pořádku při odsunu Němců. V Karlových Varech se stal zaměstnancem okresní správní komise, což byla obdoba národního výboru, ale nebyla to samospráva, neboť v pohraničí nebylo možno uspořádat volby. Byla mu přidělena mise v obci Kfely poblíž Ostrova nad Ohří. Spolu s dalšími čtyřmi kolegy se usadili v úřadovně bývalého starosty a věnovali se soupisu hospodářského zvířectva a strojů. Práci však nemohli dokončit, neboť v okolí zesílila činnost tzv. werwolfů a četníci se necítili schopni je ochránit. Vrátili se tedy do Karlových Varů.

Další úkol byl méně nebezpečný, ovšem jeho výsledky byly frustrující. Jako členové kulturní komise zajišťovali kulturní předměty, s odborníky pořizovali jejich soupis a dokumenty posílali československé vládě do Prahy. Vědomí záslužné práce jim pokazilo zjištění, že sepsané cennosti se kamsi vytratily.

Po řadě historek zábavných, nebezpečných i frustrujících práce v komisi skončila a studenti se vrátili do Prahy. Pan Boháč se zapsal na medicínu a současně se zapojil do politického života. Pokoušel se najít vhodnou stranu, přičemž jej zaujala zvláště strana lidová. To byla v té době jediná nesocialistická strana. Současně zaznamenal silnou aktivitu komunistů; ještě ve výboru Studentského hnutí odporu se stal objektem jejich mocné agitace. To odmítl, nespojil se ani s národními socialisty. Takže nakonec vstoupil do strany lidové. Později se národní socialisté orientovali spíše pravicově, neboť poskytli útočiště i pravicově smýšlejícím, kteří vlastní stranu mít nesměli. Bylo tedy mezi nimi dosti lidí, se kterými se dalo spolupracovat.

Komunistické přípravy na převzetí moci

Již od začátku roku 1948 zahájili komunisté konečné přípravy na převzetí moci. Do Prahy pod různými záminkami sváželi své lidi či alespoň příznivce. Dne 23. února zatkli dva studentské předáky: Felixe Uhla z lékařské fakulty a Pavla Ptáka z ČVUT. Studenti reagovali toho dne pochodem na Hrad, kterého se zúčastnilo několik set osob. Jejich zástupci se dostali k prezidentovi Benešovi, který je ujistil, že demokracie bude ubráněna, komunistům nevyhoví. Ale tehdy začalo zatýkání ruských emigrantů, kteří již byli mnoho let našimi občany. Dělo se to za velké pomoci komunistů.

Pochod na Hrad

Pětadvacátého února, krátce před tím, než Klement Gottwald ohlásil převzetí moci, se studenti shromáždili na nádvoří budovy ČVUT na Karlově náměstí, odkud se vydali v mnohatisícovém davu pochodem na Hrad. Úspěch předchozího pochodu 23. února přiměl komunisty k rozhodnutí zabránit nyní za každou cenu studentům v příchodu na Hrad.

„...Když my jsme se toho pětadvacátého února vydali na ten pochod, tak policie už dostala rozkaz za každou cenu nás zlikvidovat a také ji proti nám vyslali plně vyzbrojenou, s ostrými náboji, nikdo z těch policajtů neměl pendrek, aby nás jimi rozháněli, ale měli jedině ostře nabité zbraně. A potom náš obrovsky dlouhý průvod rozdělili, my jsme si řekli, že se nesmíme dát vyprovokovat, že je Praha už přeplněná komunisty, a milice už tady taky dupala a ukazovala svou sílu, jak všechno tady zlikviduje, já myslím, že tehdy ještě neměli ostré střelivo, ale strašili, nicméně pod Hradem, v Nerudovce a na Hradčanském náměstí milice nezasáhly, tam byla jenom policie. Milicionáři potom honili tam dole v podhradí, pomáhali policii chytat studenty, a tak dále. My jsme si řekli, nesmíme se dát vyprovokovat, skutečně poklidný pochod, dostat se na Hrad a pokusíme se přemluvit Beneše, aby jako prezident také zasáhl, a tak...“

Policie byla vyzbrojena ostrým střelivem, obušky zůstaly jako nepotřebné ve skladech. Policii se podařilo odříznout průvodu cestu na Hrad, a nakonec průvod rozehnat při současném zatýkání. Panu Boháčovi a jeho kolegovi se podařilo proklouznout.

Vylučování nežádoucích studentů

„Pak přišly prověrky, už toho pětadvacátého února, ti funkcionáři, kteří měli funkce přímo ve fakultních spolcích, tak už viseli na nástěnce na fakultách – vyloučen ze studia na všech vysokých školách v celé republice. A byly tam vyvěšeny jejich seznamy. A nás, funkcionáře lidové a národně socialistické strany pak zlikvidovali v tak zvaných studijních prověrkách. Nevím, jestli jsem s sebou vzal přímo pokyny, jak nás mají likvidovat, kde je závěr, že příliš benevolentní přístup není žádoucí. Tuto akci řídil Pelikán, kterého nyní Charta tak oslavuje. Ten měl takový tým a jednatelem toho výboru Národní fronty na vysoké škole byl Marcel Zachoval, a představte si, on do dneška žije...“

A žije si dobře, v konfiskované vile na Babě, kterou prý dostal prakticky zadarmo.

Politická diskriminace

Jako protikomunističtí odbojáři však vyloučení studenti nemohli vykonávat zaměstnání, která by si vybrali či sehnali. Byla snaha je dostat do dolů. Pan Boháč ovšem chtěl za každou cenu zůstat v oboru. Pokoušel se získat aspoň místo zřízence. Ani to mu však komunisté nedovolili. Panu Boháčovi svitla naděje, že ho primář - nekomunista v malé nemocnici v Kutné Hoře přijme jako eléva, tedy za ubytování a stravu. Komunistická strana ovšem nepřipustila ani takové zaměstnání.

Výjimka pro třídní nepřátele

Po čase však komunisté povolili výjimku: třídní nepřátelé směli vykonávat práci rentgenologických laborantů, protože o tuto rizikovou práci neměl prakticky nikdo jiný zájem. Pan Boháč se tedy přihlásil znovu na Bulovku. Udělal kurs a nastoupil za plat asi třetinový oproti zdravotním sestrám. Klima tam nebylo nejlepší: „Lékařský ředitel Eineigel, který byl tehdejšího mocného ministra Ladislava Kopřivy zeť, a ten ho tam nasadil – okamžitě po vysoké škole se stal ředitelem takového mamuta, jako Bulovka, takového obrovského špitálu.“

Volby do závodní rady

Ladislav Kopřiva byl ministrem národní bezpečnosti ve vládě Antonína Zápotockého. Ke konfliktu došlo při volbách do závodní rady v roce 1951. Na kandidátce se objevili i rozkrádači UNRRy, za což byli kritizováni i na komunistických schůzích. Toho využil pan Boháč a získal souhlas spoluzaměstnanců rtg. oddělení k odmítnutí kandidátky. Písemně to oznámil na ústředí ROH. Následoval nátlak z vysokých míst ROH a KSČ, aby byl odpor proti navržené kandidátce odvolán. Pan Boháč to odmítl. V den voleb byla vyhlášena pohotovost místní milice a vyhrožováno zatýkáním těch, kteří by veřejně proti kandidátce vystupovali. Přesto volby dopadly tak, že podle neoficiálního výsledku kandidátka vyhrála o jediný hlas. Aby však z toho vůdce vzbouřenců nevyvázl lacino, bylo svoláno shromáždění celé nemocnice.

„Svolali celobulovecké shromáždění, kam přišli zástupci z ÚRO a ústředí KSČ a ministerstva, prostě bolševici, a teď začali debatu – na mne útočit a tak. Já jsem viděl, že mi teče do bot, tak jsem prvně v životě tam začal soudruhovat. Prostě, oslovoval jsem jenom soudruhu, soudruhu sem, soudruhu tam. Načež, takhle to nějakou dobu probíhalo, tehdy se na mou stranu přidal jedině jeden lékař, dr. Svoboda (ten potom tedy odešel, tam většina lékařů nevstoupila do strany), jinak do mne všichni šili, ale já jsem, jak říkám, tam soudruhoval, ten den jsem soudruhoval. Pak už zase ne, ale ten den ano. A teď tenhle lékařský ředitel, Eineigel, ten zarytě seděl a mlčel, a zřejmě vůbec neposlouchal, co se děje. Ten prostě nenávistí vůči mně byl do toho tak zabraný, že neposlouchal. A najednou vylítl a začal řvát: ,Odveďte ho! Zatkněte ho! Copak nevidíte, že on se vůbec štítí vyslovit slovo soudruh!‘ A já jsem prostě v klidu řekl: ,Ale soudruzi, ten člověk se snad zbláznil! Slyšíte to, co on říká?‘ A oni se začali hádat mezi sebou...“

Povzbudivé bylo, že se našel slušný kolega, dr. Svoboda, který se nebál „provinilce“ zastat. Rovněž host z okresu, ač komunista, se projevil jako slušný člověk a později panu Boháčovi pomohl s hledáním místa. A to potřeboval dosti brzy, neboť nenávistný primář Slanina jej propustil v roce 1954 pod záminkou ochrany zdraví. Pan Boháč totiž trpěl v důsledku práce na nedostatečně vybaveném pracovišti poruchou krvetvorby.

Případ A. R. Vrány

K dokreslení charakteru primáře Slaniny poslouží případ paní Vránové: byla provdaná za sociálního demokrata, který byl odsouzen na dvacet let za to, že pomáhal předsedovi své strany Václavu Majerovi – ministru výživy – v létě 1948 k emigraci. Jejím mužem byl A. R. Vrána, podnikatel ze Zvole u Prahy, který se účastnil bojů v severní Africe a který nakonec bojoval u RAF v Anglii. Po nějaké době požádala paní Vránová o milost pro svého manžela. Když se příslušní činitelé dotazovali na pracovišti paní Vránové, všichni dotázaní žádost o milost podpořili s poukazem na osobní kvality žadatelky. Jediný, kdo se postavil proti, byl primář Slanina, čímž propuštění pana Vrány překazil.

Úleva politickým vězňům

K tomuto období dodal pan Boháč v rámci autorizace zajímavou informaci: „Za svého působení na centrálním rtg. oddělení na Bulovce jsem se účastnil i zajímavé a riskantní pomoci politickým vězňům, která spočívala v tom, že antikomunističtí lékaři si již v padesátých letech předávali pod záminkou ,nutných vyšetření‘ politické vězně, kteří se při těchto ,vyšetřeních‘ setkávali s někým ze své rodiny. Pana Boháče zapojil do této činnosti MUDr. Korach. Dalším článkem tohoto lékařského řetězce na Bulovce byl MUDr. Fišer z očního oddělení, pozdější primář v Berouně.“

Výzkumný pracovník

Po propuštění z Bulovky získal pamětník zásluhou dr. Svobody práci ve Výzkumném ústavu paliv, odkud potom přešel do Biologického ústavu ČSAV. Akademik František Šorm, předseda ČSAV, umožnil, že v ústavech ČSAV mohlo pracovat mnoho lidí komunistickým režimem pronásledovaných. Biologický ústav se pak rozdělil do většího množství menších ústavů. Pan Boháč pracoval v následnickém Ústavu experimentální biologie a genetiky, který měl asi tři sta zaměstnanců.

Palachův týden v Ústavu

V ústavu zažil pan Boháč i tzv. Palachův týden. Po upálení Jana Palacha se celá ČSAV kromě Ústavu experimentální biologie a genetiky přidala ke stávce. V ústavu pana Boháče nepanovala jednomyslnost, stávce odporovala Alena Lengerová, která sice nebyla ve straně, ale měla kolem sebe skupinu komunistů, kteří ji v tomto stanovisku podporovali. Pracovníci ústavu se shromáždili v pronajatém sále na Náměstí Republiky k diskusi, která probíhala hlavně mezi panem Boháčem a dr. Lengerovou. Na schůzi vystoupil vedoucí hospodářské skupiny, národní socialista pan Merta, který pana Boháče podpořil a tím pomohl prosadit souhlas s připojením ke stávce. Na Palachův pohřeb nesl pan Boháč s kolegyní velký věnec za celý ústav.