„Tak těsně před tím zazněl dole v Nerudovce výstřel. Ten jsme slyšeli. A nahoře, neviděli jsme tam, někde v těch místech, co dnes stojí Masarykův pomník, tam někde z toho směru, dopředu jsem to slyšel, ženský hlas vykřikl: ,Zastřelili kolegyni!‘ Takhle tam zařvala nahlas, a to byl také povel k ústupu. To jsme slyšeli – zastřelili kolegyni, ti dole nás začali mlátit, a tak jsme se dali na ústup. Někteří rychle běželi, ale současně běžel od Pohořelce nějaký další pluk policistů a začali zatýkat. Já jsem tam byl s jedním kamarádem a tomu jsem řekl: ,Prosím tě, neblázni! Nesmíme utíkat! To by nás taky zatkli!‘ Tak jsme si stoupli na chodník a [policisté] hnali další kolem, a nás si nevšimli, protože my jsme stáli na chodníku. Takže nás prostě nezatkli. A my jsme potom odtud klidně odešli.“
„Po tu dobu, co jsem tam byl, tak jsem jednal s tehdejší vládou, prakticky kromě Gottwalda a Šrámka se všemi tehdejšími ministry, dokonce jeden ministr nár. soc., se kterým jsem jednal víckrát.
Tak jednou jdu po ulici a zastavil tatraplán, to byly vozy, které používali, zastavil na ulici a říkal: ,Kam jedeš, my tě vezmeme s sebou, prosím tě…‘
Skutečně jsem s nimi mnoho a mnoho hodin jednal.
Také jsem byl v zájmu mládeže přijat na Hradě tajemníkem prezidenta, a tam si pamatuju na ten okamžik, kdy jsem tam přišel.
[Byl tam] plukovník ze západní armády, co přišel také na slyšení, a čekal už tam před tím, než já jsem tam přišel, a oni mne zavolali před ním, to ho hrozně urazilo, to na něm bylo vidět.“
„Osmého května vysílal rozhlas výzvu: ,Studenti, přijďte do Klementina, my z vás vytvoříme studentskou legii a vy budete hlídat akademické objekty!‘
Tak jsem ze Strašnic, tehdy nic nejezdilo, šel pěšky do Klementina, cestou jsem potkal asi dva vlasovce – tehdejší Vlasovova armáda zachránila Prahu – kteří šli po liduprázdné ulici a dívali se po oknech, protože fanatičtí němečtí odstřelovači stříleli po lidech, číhali z oken, aby se ještě mstili, aby povraždili co nejvíce lidí, Čechů, a tihleti tam šli a koukali po oknech, a jak někoho uviděli, tak po něm hned začali pálit. A tak jsem přišel do toho Klementina a tam se už taky sešla skupina študáků, kteří přišli z koncentráku ze Sachsenhausenu, to znamená těch, které po zavření vysokých škol vytahali a odvezli do koncentráku do toho Sachsenhausenu.“
Pan Zdeněk Boháč se narodil 24. ledna 1922 v Lomnici nad Lužnicí. Po dvou letech se rodina přestěhovala do pražských Strašnic. Rodina žila v masarykovských ideálech, dědeček - starosta založil v místě Sokol a vnuka do něj uvedl. Mobilizaci v roce 1938 zažil pan Boháč jako student. Během studia se scházeli s partou v bytě ruského legionáře p. Bechyně. Skupina se poměrně brzy orientovala na politiku s plánem na zapojení do protinacistického odboje, k čemuž nakonec došlo. Spojkou byl syn legionáře Ladislav Bechyně. Po atentátu na Heydricha 27. 5. 1942 se chtěli sejít 31. 5., v bytě na ně už ale čekala česká policie s příkazem od gestapa zatknout každého, kdo se v bytě objeví. Zdeněk Boháč byl se svými kamarády vězněn na Pankráci a vyslýchán v tzv. Pečkárně. Díky pomoci ze strany policejní odbojové organizace Blaník skupina vyvázla prakticky bez úhony.
V době Pražského povstání se připojil ke vzniknuvší studentské legii, která měla střežit akademické objekty. Posléze vstoupil do organizace Studentské hnutí odporu, spadající pod Svaz československé mládeže. Studentským hnutím odporu byl delegován do Svazu československé mládeže, kde pracoval ve středoškolském odboru, ale nepřestával pracovat ani ve výboru hnutí odporu. Přihlásil se rovněž do akce na pomoc pohraničí - jednalo se o zajištění pořádku při odsunu Němců. V Karlových Varech se stal zaměstnancem okresní správní komise. Po skončení mise se Zdeněk Boháč zapsal na medicínu a současně se zapojil do politického života. V roce 1948 se zúčastnil mnohatisícového studentského pochodu na Hrad. Pochod byl policií brutálně rozehnán, řada účastníků skončila za mřížemi. Panu Boháčovi a jeho kolegovi se podařilo uniknout, vyloučení ze studia jej však neminulo. Nakonec našel uplatnění jako rentgenologický laborant, protože o tuto zdravotně rizikovou práci neměl prakticky nikdo jiný zájem. I zde se ale projevil jako protirežimní buřič a byl nucen odejít. Zásluhou dr. Svobody získal práci ve Výzkumném ústavu paliv, odkud potom přešel do Biologického ústavu ČSAV. Až do své smrti byl dr. Boháč předsedou Pražského akademického klubu 48 a vyvíjel velkou aktivitu zejména v tom smyslu, aby nebyla zapomenuta příkoří z doby poválečné. Zemřel 25. listopadu 2012 v Praze.
