„Dorohostaje byly, Malín, co tam vypálili, byl velkej taky. Takže tam bylo hodně českých vesnic. Malovaná, Šalava. To všechno bylo dokola. Takových českých vesnic. Byly český, ale všechny byly pod Polskem. Do třicátého devátého to bylo všechno pod Polskem. Až v třicátým devátým přišli Rusi a zabrali to.“
„Já jsem bojoval tady v armádě. Přijel jsem potom domů, protože mně psala manželka, že jsou žně a že neví, jak to dokáže sklidit. Tak jsem jel domů. Když jsem přijel domů, tak (litant ?) přišel asi za dvě neděle a povídá: ,Ty jsi byl v lese? Ty víš, kde jsou banderovci?‘ Já povídám: ,Já nevím, kde jsou banderovci.‘ Tak jsme se hádali. On se svině tak na mně usadil, že vím, kde jsou banderovci. Já mu povídám: ,Já jsem bojoval a vím, kde co bylo. Ale né tady takový…‘ ,Ale to mě nezajímá. Já tě na Sibiř odvezu.‘ A chtěl mě odvízt na Sibiř. To byl z NKVD. A NKVD, to byl sakramentskej politik. Ale komu se to nelíbilo, tak tě dokázal zničit a odvézt na Sibiř a všechno možný. Mě už to tak naštvalo a ještě i brácha byl. Povídá: ,Co budem dělat?‘ A já povídám: ,Podívej: Nic.‘ Uvařili jsme dva litry kořaly a špeku a zajeli jsme k němu a dali jsme mu ji vypít. A on mně pak povídá: ,Víš co, vykašli se na ty banderovce.‘ A měl jsem od něj klid. Ale on mně řekl: ,Já vím, vy utíkáte od nás od komunistů pryč do Čech. Ale my přijdem za vámi.‘ A skutečně potom přišli.“
„Právě to přišli a že chtějí jablka a tak. Já jsem měl velký jabloňový sad.Tak jsem šel do sklepa a přinesl jsem jim koš jablek a oni si je rozebrali. A ráno přišel Rusák a prý: ,U tebe byli banderovci.‘ Já povídám: ,Nebyli!‘ ,Byli!‘ ,Nebyli!‘ A tak jsme se hádali. Ale oni svině to nebyli banderovci, ale byli to ti jeho vojáci. Byli tam nasazení. Oni šli a když věděli, že to… a pak přišli a řekli, že jsem jim dal jablka.“
„Tam na Volyni byla sousedka a on byl Žid. Měl dvě dcery a manželka mu umřela a on se oženil. A tu jednu dceru ta jeho nová manželka nenáviděla. A ona měla vždycky hlad. Tak přeběhla silnici k nám. Tak jsme jí dali najíst a všechno možný. Tak ta holka se k nám přilnula. A pak Němci ji vzali do lágru. Maminka povídá: ,Té holky je škoda. Já půjdu, a jestli ji dostanu, tak ji přivedu sem.‘ Já povídám: ,No tak běž.‘ Tak ona šla a skutečně ji dostala z toho lágru. Tam nebyli Němci, ale Ukrajinci, které podplatila a řekla jim, že by chtěla tu a tu. Tak oni šli a prý: ,My ji dostanem.‘ Tak šli a naložili na vůz slámu a tu holku strčili na tu slámu a tou slámou ji zakryli. A Němci: ,Kam jedou?‘ - ,Do kravína se slámou.‘ Tak ji přivezla až domů. Pak jsme ji přivezli až sem do Čech.“
„Doma jsme měli dvacet hektarů, tak jsme měli dva páry koní. Přes cestu jsme měli stodolu a tam byl takový velký plac. A ti uláni (polská lehká jízda – pozn. autora) se zrovna, když byly manévry, usadili u té zahrady, stodoly a tam cvičili. Já jsem na ně koukal, jak cvičí. Pak jsem vždycky přišel domů do stáje a cvičil jsem se na svých koních. Pak když jsem přišel do Krakova, ten kaprál mně povídá: ,Bohatej, běž.‘ To byla taková velká kůlna, kůň tam dokola běhal a já jsem na něj musel vyskočit a převracet se. Všechno možný. No tak já jsem šel. Teď když jsem všechno udělal, on povídá: ,Slez dolů!‘ No tak jsem slezl. A on mi povídá: ,Kde ses to naučil?‘ Já jsem mu řekl: ,Kde? Byli tam uláni a já jsem se to naučil.‘ On zavolal majora a povídá: ,Podívej se na něj!‘ Tak major se na mě kouká a povídá potom kaprálovi: ,Podívej, nemorduj koně na něm zbytečně. On to všechno zná.“
„A ti Němci pustili proti nám tanky. Musím říct, že ještě byli chlapi, kteří si nevystřelili na Němce a padli tam. Padlo jich tam hodně. No já jsem viděl, co je, tak jsem pustil kulomet. Němci byli na těch tankách. Ti automatčíci viděli, že jsem po nich pustil palbu, tak poskákali a schovali se za tanky. Pak asi třetí den jsem to dostal taky. Jsem byl zezadu rozbitej na sračku. Tři měsíce jsem pak ležel v nemocnici v Rusku.“
Antonín Bohatý se narodil 2. února 1913 v Libánovce na Volyni v tehdejším carském Rusku. Od roku 1920 tato část Volyně patřila Polsku, a tak značnou část dětství prožil v Druhé Polské republice. Za války jeho matka Anna Bohatá zachránila před jistou smrtí sousedku, židovskou dívku Minďu. Její vysvobození podnikla i přesto, že v případě prozrazení by hrozila smrt nejen jí, ale i celé rodině. Při reemigraci v roce 1947 rodina Mindě změnila jméno na Milka Bohatá a přihlásili ji jako vlastní dceru. Dostala se tak s nimi až do Československa. Kromě sestry jí v koncentračním táboře zahynula celá rodina.
Antonín Bohatý se v roce 1944 přihlásil do československého armádního sboru. Jako kulometčík se zúčastnil bojů u Krosna. Už po třech dnech byl těžce raněn a strávil tři měsíce na léčení v Jaroslavi. Po vyléčení byl povolán opět do bojů u města Vrútky. Konec války zažil u Přerova. Zakrátko byl demobilizován a vracel se domů na Volyň za ženou a dcerou. Při cestě byl zadržen sovětským vojskem a určen do armády, která měla pomoct USA v boji proti Japoncům. Po svržení atomové pumy na Hirošimu a Nagasaki následoval definitivní konec války a propuštění z armády.. Na Volyni pobyl už jen velmi krátce, ale i tak se málem nevyhnul deportaci na Sibiř pro podezření z podpory banderovců. V roce 1947 reemigroval s rodinou do Československa a usadil se v Úsově u Mohelnice. Zemřel 14.listopadu 2010.
