„(Dostal jste se na zemědělských pracích k potravinám?) Dostaly se brambory, když jsme byli na druhém konci, měli jsme takové bedýnky na ty brambory. Když jsme se dostali z dohledu strážného, tak jsem si sedl. Loupal jsem si brambory syrové, a když jsme třeba sázeli zeleninu - už tam byla pěkná zelenina - tak jsme jedli tu zeleninu. Potom jsme se přepravovali přes řeku na druhou stranu, tam jsme připravili takový senoseč, s kosama jsme tam sekali. Tam byla pěkná lebeda mladá, tu jsme natrhali, nasekali a do skleničky naložili, posolili a do rána byla výborná. Jsme si pochutnávali. To je plevel.“
„Jsme zkrátka usnuli, spali jsme a asi v jednu hodinu v noci najednou přilítly německý letadla a začaly spouštět ty bomby. To byly rány, já jsem spal ve třetím vagoně a do prostředního padla přímo bomba, ale ten vagon naštěstí byl ještě na mostě, takže to spadlo dolů. Propadlo to vagonem, explodovalo to dole a rozstříkly se střepiny a rozbily vagony. Vagony začaly hořet... Několik bomb spadlo vedle a nevybouchly. Byly to 250kg bomby. Jak jsem se ocitl úplně dole, vagon se roztřískl. Zůstalo tam jen pár prken. Byl ze dřeva, já jsem letěl dolů a teď jsem cítil, že tam mám ránu. Letěl jsem asi 30 metrů, lehl jsem si na záda a cítil jsem krev, tak jsem utíkal k tomu vagonu. To bylo v ohni, teď jsem viděl mrtvé lidi, ty vojáky na nárazníkách, těla hořely, nohy, hlavy roztrhaný a ležel tam můj kamarád Honza Kušnír. My jsme kamarádili pořád. Vidím, že tam leží a prosí o vodu. Koukl jsem a v hlavě měl střepinu z té bomby velkou jako dlaň . Skonal hned a celkově tam bylo 54 mrtvých. Veliteli se nic nestalo. Prý netušil, že to dopadne takhle.“
„Jmenuji se Bohdan Jan, narodil jsem se 25. ledna 1921 v Klučarkách, okres Mukačevo. Bývala to tenkrát Československá republika. Můj tatínek byl drobný zemědělec, měl 1,5 hektaru pole, jmenoval se Jan jako já a maminka se jmenoval Anna. Já mám ukrajinský původ. Maminka byla v domácnosti, já jsem měl 6 sourozenců, já jsem byl jako třetí. Jeden bratr a čtyři sestry. Bratr nebyl v armádě, on tenkrát šel do Prahy na práci a zůstal tam až do začátku války. Pak ho tam zavřeli a byl v Německu zavřený a po válce se vrátil domů.“
„Dělostřelecká příprava se připravovala a v osm hodin měl zkrátka začít celý boj. Když bylo za pět minut osm, začalo vycházet slunce, jako dnes ho vidím, jak krásně bylo vidět. Najednou bylo osm, za námi kaťuše začaly. To jste neviděl, nad námi střely, to šlo vidět, jak lítají. Jako ryby lítají nad vámi. Jako rozžhavené ryby, většinou jsou vidět. Střely jsou na kolejnicích nahoře, dole a po těch jedou. Abychom se jim nepletli, když kaťuše vystřelila, zanechala za sebou veliký sloup kouře, tak aby nepřítel neviděl, vystřelila svoji dávku. My bysme se jim pletli, tak byly za námi. Začala palba, trvala 70 minut, přes hodinu. (Co jste používali proti hluku?) Nic, neohluchnul jsem. Když jsme začali střílet, všechno bylo v kouři od těch děl a hukot byl, že nebyly slyšet rány. Přes hodinu se střílelo, pak se přestalo. Klid, ticho, Němci se neozvali. Naše pěchota a tanky vyrazily dopředu, byly před námi a my jsme se měli začít přemisťovat, ovšem nešlo to. Koukáme, německá letadla, celá hejna - štuky a stíhačky. Teď říkám, že je konec. Teď nám dají tady. Vlítli rovnou do toho lesa a začali mydlit ten les a my jsme se báli, že dostaneme, a nic, ale najednou sovětská letadla. Také takové hejno na ně. Představte si, že oni se míjeli a nedělali si žádné potíže. Ti bombardovali tam a ti tam.“
„Tam už začaly výslechy. Proč jsme tam šli, z jakých důvodů, kdo nás poslal. Jestli máme nějaký kontakt, takový špionážní nebo něco takového. Já jsem neměl ani tušení. ‚Jsem tu dobrovolně, nic jsem netušil a ani jsem nevěděl, že mě za to zavřete.‘ Nedalo se nic dělat, 6 měsíců jsem byl ve vazbě. Násilí nebylo, ale když jsme šli k výslechu, po chodbách muselo být čisto. Nikdo tam nemohl být, protože jste nesměli jeden druhého vidět. Většinou byly výslechy v noci. Vzbudili vás a k výslechu. Bylo asi tak po půlnoci, dovedli mě na takový dvůr do jedné místnosti. Tam seděli ti důstojníci, vypadalo to jako vojenský soud. Říkali mi, jak se jmenuji, tak jsem to řekl. Řekli mi, ať povstanu, tak jsem vstal. ‚Odsuzujete se na 3 roky pracovního tábora, podle paragrafu 80.‘ Žádný obhájce tam nebyl, ani se neptali, jestli to přijímám, nebo nepřijímám.“
„Chtěl bych vzkázat příštím generacím, aby si hodně a hodně vážily svobody. Když je svoboda, je všechno. Ale když není, nemůže se člověk rozhodovat svobodně a je jinými k něčemu tlačen.“
Podplukovník v. v. Jan Bohdan se narodil 25. ledna 1921 v Klučárkách u Mukačeva na Zakarpatské Rusi. Vzhledem k ekonomické situaci rodiny musel Jan ještě v dětském věku nastoupit do zaměstnání. Po Mnichovu 1938 okupovala část Zakarpatské Rusi, do které spadala i rodná ves Jana Bohdana a okresní město Mukačevo, maďarská armáda. Přímá zkušenost s metodami maďarských okupačních orgánů se stala hlavním důvodem jeho osudového rozhodnutí utéct do sousedního Sovětského svazu. Jan Bohdan přešel hranici 14. listopadu 1939 ve skupině se čtyřmi dalšími podobně smýšlejícími krajany. Jaké bylo jejich rozčarování! Hned od prvního setkání se sovětskou pohraniční stráží s nimi bylo zacházeno jako se zločinci. Byl odsouzen na 3 roky nucených prací v sovětských táborech. Přestože byli vězni nuceni pracovat v extrémně těžkých podmínkách a prakticky za každého počasí, dostávali nutričně zcela nedostatečnou stravu. V únoru 1943 dostihla Jana Bohdana výzva adresovaná všem československým občanům v bolševických pracovních táborech, aby se hlásili do našeho samostatného praporu v SSSR. Po dlouhých letech strávených v pekle komunistických lágrů bylo pro něho srdečné přivítání v Buzuluku velmi silným zážitkem. Po ukončení základního výcviku v květnu 1943 byl přidělen do 5. náhradní roty, se kterou odcestoval do Novochapjorska, kde se reorganizovala brigáda. V rámci pokračovacího výcviku byl Jan Bohdan jako miřič přeřazen k obsluze houfnic ráže 122 mm. Účastnil se bojů u Dukly, Torčina, Krosna, Jasla a Liptovského Mikuláše. Demobilizace se dočkal 1. února 1946. Po odchodu z armády zakotvil v Litoměřicích, protože si tam našel děvče. S Vlastou Kočovou z Chrášťan u Třebenic se vzali 10. října 1946. Mají spolu dceru Janu. Celých 30 let, od roku 1946 až do odchodu do důchodu, pracoval v litoměřické věznici. Pamětník zemřel 27.1. 2016.
