Svatoslav Böhm

„Můj výtvarný vývoj do roku 1964 byl uvolněný realismus. Jednou po mě žádaly varhany v Krnově nějakou práci. Šel jsem tam, úkol jsem zvládnul, byli spokojeni, a tak jsem je poprosil, jestli bych si nemohl prohlédnout továrnu. Dostal jsem k dispozici mistra, všechno jsem s ním prošel a byl jsem v šoku. Byly tam obrovské nádoby na odpad odřezků, které vznikaly jak z varhan, tak z kytar. I ty se tam tenkrát dělaly. Byly to neuvěřitelné tvary, a když jsem to všechno viděl, nastal v mé osobě radikální zlom. Věděl jsem, že se všechno bude měnit. Požádal jsem ředitele, jestli bych u nich nemohl ty odpadové materiály dávat dohromady do struktury reliéfů. Zachoval se perfektně. Určili mi místo v dílně, kde bylo několik lidí, dostal jsem pracovní ponk a mohl jsem začít. Chodil jsem tam jako dělník, ale ne každý den. Začal jsem sbírat odpady a sestavovat reliéfní strukturu. O dřevě jsem nevěděl vůbec nic, jen to, že stromy rostou v lese. Všechno jsem se tam učil. Za několik let jsem pochopil, co je to dřevo.“

„Po válce, v květnu a v dalších měsících, bylo všude neuvěřitelné množství povalujících se zbraní. A tlupa dětí, asi pět nás bylo, jsme chodili po polích, po lesích, do lesa jsme to měli blízko a našli jsme pancéřovou pěst. Neměla hlavici. Byl s námi taky pes, vlčák. Nevím, jestli ten pes nebo někdo z nás šlápl na spoušť. Vyšla obrovská rána, plamen, vystřelilo to. Roztrhalo mi to lýtko, pes byl na cucky a jeden kamarád pozbyl nohu. Všichni jsme byli touto hrou postiženi.“

„Byl jsem požádán politrukem, abych udělal Lenina. Říkal jsem: ‚Jistě, není problém.‘ Ptali se, co budu potřebovat. Řekl jsem si o stolaře, aby mi udělal rám třikrát tři metry, aby to bylo v proporcích odpovídajícím obrovským barákům kasáren. Aby ten Lenin byl dominantní, musel být aspoň třímetrový. Tak mi to připravili a začal jsem pracovat. Mělo to velký úspěch. Uměl jsem trochu kreslit. Podle předlohy nebyl problém. Z hlavy bych se samozřejmě malovat neopovážil. Sranda a problém byl však v tom, že jsem zapomněl, že pracuji v interiéru a při stěhování jsme obraz nemohli dostat přes dveře. Politruk měl v očích strach a začal vyhrožovat, že mě zavřou. Říkal, že jsem to měl všechno domyslet. A tak jsem rozřezal Lenina na půlku. Dovedete si přestavit, co se odehrávalo v očích důstojníků? Vytáhli jsme obě poloviny přes dveře, dali jsme to dohromady, opravil jsem to a samozřejmě nikdo nic nepoznal. Důstojníci byli šťastní a Lenina vyvěsili na fasádu.“