The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Hanuš Bor (* 1950)

• narozen 26. prosince 1950 v Praze

• oba rodiče jsou přeživšími holocaustu

• otec Pavel Bor, původním jménem Edelstein, přežil roku 1940 ztroskotání lodi Patria u palestinských břehů

• matka Gerta, za svobodna Finková, přežila do konce války v terezínském ghettu

• jako herec debutoval ve filmu Žižkovská romance (1958)

• jako dítě a dospívající účinkoval v mnoha filmech a divadelních inscenacích

• v letech 1969 - 1973 studoval herectví na DAMU

• roku 1973 nastoupil do angažmá v Liberci

• v listopadu 1989 byl členem stávkového výboru libereckého divadla

• začátkem 90. let přestoupil do angažmá do plzeňského Divadla Alfa

• po roce vstoupil do souboru nově založeného Divadla Labyrint v Praze

• od roku 2007 je členem souboru Divadla ABC

“Židé z generace mých rodičů moc hrobů na židovských hřbitovech nemají,” konstatuje Hanuš Bor, když vzpomíná na osud svých předků. Důvod je zřejmý: narodil se 26. prosince 1950 a velká část jeho předků zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech, takže jejich ostatky se nikdy nenašly. Jejich jména tak dnes vídáme jen na pamětních deskách nebo Stolpersteinech, kamenech zmizelých, zasazených v chodnících před jejich domovy. “Jediný příbuzný, kromě mých rodičů, kterému můžu chodit na hrob, je dědeček Hugo Edelstein, otec mého otce. Zemřel ještě před válkou roku 1930 na zápal plic a je pohřben na židovském hřbitově v Příbrami,” dodává Hanuš Bor. 

 

Na parníku za záchranou života

Dědeček Hugo Edelstein byl zámožný majitel příbramského lihovaru Horymír. Se svou ženou Idou měl čtyři děti: Otu, Hanuše, Františku a nejmladšího Pavla, pamětníkova otce. Po Hugově smrti ve třicátých letech se rodinný majetek rychle rozplynul. Maminka se čtyřmi dětmi se přestěhovala do Prahy, ale, jak říká Hanuš Bor, “šlo to zu grunt a na začátku války už neměli nic”. 

V roce 1940, kdy se v protektorátu stupňovala protižidovská opatření, se tři bratři Edelsteinovi, Ota, Hanuš a Pavel, spolu s bratrancem Karlem, rozhodli pro útěk do Palestiny. Šlo o dobrodružný, riskantní podnik, a tak jejich matka Ida spolu se sestrou Františkou zůstaly v Praze. V té době ještě netušily, že zůstávat doma znamená téměř jistou smrt; obě později musely do transportu a zahynuly v takzvaném rodinném táboře v Osvětimi-Březince (Birkenau). 

Ota, Hanuš, Pavel a Karel nelegálně překročili protektorátní hranice a dostali se do Vídně, kde se nalodili na říční parník Melk. Stejně jako mnoho jiných židovských uprchlíků měli v plánu plavit se po Dunaji do Černého moře, skrze úžinu Bospor proplout do moře Středozemního a přistát u břehů Palestiny. 

V Rumunsku přestoupili z parníku Melk na palubu většího, mořského parníku Milos, na němž se plavili po Černém moři. “Bylo tam strašně moc lidí z celé Evropy, Židé mluvící různými jazyky, malé děti i velmi staří lidé,” popisuje Hanuš Bor. “Parník byl tak přeplněný, že se pořád nakláněl nalevo napravo. Kapitán řval hromovým hlasem: ,To the left! To the right!’ ve snaze loď vyvážit, aby se nepřevrátila.” Z paluby lodi viděli uprchlíci Tróju, pobřeží Kypru i přístav Pireus, ale nesměli vystoupit na pevninu. 

Parník Milos dorazil do palestinského přístavu Haifa. Ani zde ovšem uprchlíci neměli vyhráno. Britské úřady, které palestinské území spravovaly, je totiž odmítaly pustit na pevninu. Cestující z parníku Milos i dalších lodí plných Židů prchajících z Evropy museli přestoupit na zaoceánskou loď Patria, která kotvila u břehů Haify. “Probíhala složitá jednání, mluvilo se o tom, že všichni Židé z Patrie budou internováni na ostrově Mauricius v Indickém oceánu,” říká Hanuš Bor. 

Ilegální organizace, která na lodi vznikla, se odhodlala k zoufalému činu. Podle mezinárodních dohod musela země, při jejímž břehu ztroskotá loď, přijmout posádku i cestující na pevninu. Vznikl tedy nápad poškodit loď výbuchem a získat status ztroskotanců. 

K výbuchu došlo 25. listopadu 1940 dopoledne. “Můj táta vyprávěl, že ve chvíli, kdy to bouchlo, ještě spal v podpalubí. Vzbudil ho otřes, ale hlavně to, že mu spadl na hlavu buben. Na té přecpané lodi totiž bylo muzikantů na tři kapely,” vypráví Hanuš Bor. Jenže organizátoři celé akce možná neodhadli množství výbušniny, možná podcenili zchátralost starého plavidla. Loď Patria se prudce naklonila a začala se rychle potápět. 

“Táta byl mladý kluk v dobré fyzické kondici. Po nějakých rourách vyšplhal na palubu, a když uviděl hysterii, která tam vládla, neváhal a z patnáctimetrové výšky skočil do vody. Jen v trenýrkách doplaval ke břehu,” říká Hanuš Bor. Tam se později shledal se svými bratry a bratrancem Karlem. Všichni cestující ale takové štěstí neměli, během několika minut zahynulo 270 lidí. “O tom, kdo se zachrání a kdo zahyne, rozhodovala naprostá náhoda. Utopila se spousta dobrých plavců a mnozí neplavci se zachránili. Navíc posádka lodi se podle otcových slov chovala hrozně, šlapali po lidech, jako první se hnali do záchranných člunů,” dodává Hanuš Bor. 

 

Vojáci z lodi Patria

Přeživší byli internováni v britském táboře Atlith a Pavel Edelstein s bratrem Hanušem a bratrancem Karlem vstoupili do československé jednotky v rámci britské armády. S armádou se plavili do Británie okolo celé Afriky, ve snaze vyhnout se německým ponorkám loď zamířila daleko od pobřeží do středu Atlantiku a k britským ostrovům nakonec připluli ze severu. Během svého působení v britské armádě otec působil u tankistů a jako mechanik v motodílně, ještě předtím bojoval u Tobruku i u El Alameinu. “O zážitcích z bojů vyprávěl minimálně, ty si nechával pro sebe. Raději nám říkal ty veselejší historky, třeba jak ho kamarád v poušti nechal spadnout ze sedadla motorky, nevšiml si toho a ujel. Ale to neznamená, že nezažil těžké bitvy: vždyť měli proti sobě generála Rommela. Tomu se ne nadarmo říkalo Pouštní liška,” vypráví Hanuš Bor. 

Českoslovenští vojáci z lodi Patria se po válce každý rok scházeli na Novém židovském hřbitově v Praze. Těchto setkání se od dětství účastnil už sám Hanuš Bor. “Za minulého režimu to byla taková spíš trpěná záležitost, od roku 1989 je to oficiální akce, kde se pravidelně objevují i zástupci izraelské ambasády a židovských organizací. Dříve tam chodívalo hodně Patriáků, ale v posledních letech už většina z nich nežije, a tak se scházíme my, jejich potomci,” říkáš Hanuš Bor. 

 

Znovu se setkali až v Terezíně

Zatímco otec pamětníka pocházel z Příbrami, maminka Gerta se narodila v Sokolově v dvojjazyčné česko-německé židovské rodině Finkových. 

Její rodina ovšem, jak poznamenává Hanuš Bor, “byla zvláštní, moc dobře nefungovala”. Otec byl nepříliš úspěšný obchodník s obuví, maminka ale snila o životě v lepší společnosti. Proto také Gerta jako malá navštěvovala hodiny angličtiny, francouzštiny, lekce tenisu i bridge, a také hrála na klavír, na který chodila cvičit do obchodu s hudebninami. 

Její rodiče se později rozvedli a Gerta s matkou a bratrem se přestěhovali do Litoměřic, kde dívka chodila doučovat češtinu děti do německé rodiny Bobkových. “Ne všichni Němci byli šílení nacionalisté, ne všichni měli rádi Hitlera. Většina jich byla normálních a jako českoslovenští občané si uvědomovali, že když tady žijí, jejich děti by měly umět česky,” poznamenává k tomu Hanuš Bor. 

Když došlo k záboru Sudet, rodina přesídlila do Prahy, i s babičkou, která krátce po 15. březnu 1939 zemřela. “V té době zemřelo hrozně moc lidí,” podotýká Hanuš Bor. “Ti starší zemřeli z té hrůzy, nebo páchali sebevraždy. Židovský majitel domu, kde maminčina rodina bydlela, skočil 15. března z okna.”

Gerta, v té době osmnácti-devatenáctiletá, pracovala jako sekretářka u české firmy. Díky své dokonalé němčině chodila vést jednání na německé úřady. “Nikdo na ní nepoznal, že je Židovka, takže němečtí oficíři sráželi podpatky, líbali jí ruku a oslovovali ji ,gnädige Fräulein’, milostivá slečno, netušíce, že to je ,schmutzige Jüdin’, špinavá Židovka,” popisuje Hanuš Bor. 

V době, kdy už Židé v protektorátu museli začít nosit žluté hvězdy, se Gerta seznámila na inzerát se svým prvním manželem. Egon Gut byl - k radosti její matky - zámožný a zajištěný čtyřicátník, majitel továrny ve Dvoře Králové nad Labem. Před svatbou neměli možnost se mnohokrát setkat, protože Židé v té době už nesměli cestovat. A když Gerta a Egon Gut dostali povolení k sňatku, na svatbu nesměl dívku doprovodit nikdo z její rodiny. 

“Ve čtyři ráno vstala, rozloučila se s matkou a s bratrem a jela se vdát. Nasedla na vlak do Dvora Králové nad Labem. Na nádraží v Kolíně do vlaku přistoupil její otec a několik minut společně v slzách stáli v uličce ve vagónu. Na další zastávce na okraji Kolína musel otec zase vystoupit, protože ani on neměl povolení opustit město,” líčí Hanuš Bor tísnivé okolnosti maminčiny první svatby. “Vdala se - a se svou rodinou se potom sešla až v Terezíně,” dodává. 

 

Poslední noc na palandě v ghettu

Matka Hanuše Bora vzpomínala, jak Židé povolaní do transportu byli hromadně odváděni ze shromaždiště u Veletržního paláce na nádraží Bubny, odkud odjížděly vlaky do Terezína: “Bylo to hrozně brzy ráno. Viděla, jak kolem jezdí tramvaje, v nich cestovali rozesmátí lidé vracející se z flámů. A oni šli pěšky na vlak do Terezína,” konstatuje Hanuš Bor. 

Z vlaku vystoupili v Bohušovicích, odkud pokračovali pustou cestou do ghetta. Jeho atmosféru Hanuš Bor poznal, když v době po roce 1989 společně s matkou navštívili Terezín: “V jedné z kasáren byla čerstvě otevřená expozice, kde jednu světnici zařídili přesně tak, jak vypadala v dobách ghetta. Tří nebo čtyřpatrové palandy, deky, kufry. Máma tam vešla a viditelně se rozklepala.” 

“To je dokonalé, přesně takhle to vypadalo,” řekla jeho matka. “Chybí tady jenom jedna věc - smrad a špína. Když bydlí pohromadě osmdesát lidí, udržet hygienu je velký problém. Mnohé holky chodily pracovat na pole a na podzim se vracely z práce po kolena od bláta. Některé se zuly, ale jiným to bylo jedno. V jednom kuse jsme tam uklízely.” 

Ukázala mu také místo na palandě, kde strávila poslední noc se svým manželem Egonem Gutem, než musel nastoupit do transportu: “To se dělalo běžně,” vzpomínala. “Holky nám udělaly z dek takové separé. Tam jsem strávila se svým manželem poslední noc. Odmítnout jsem mu to nemohla, ale nic jsem z toho neměla. Věděla jsem, že všechny holky poslouchají, protože jsem to sama mnohokrát zažila z té druhé strany.” 

Ona sama měla štěstí. Jako vynikající úřednice s dokonalou znalostí němčiny byla zaměstnána v úřadovně elektrárenského podniku. A právě tady došlo ke kuriózní shodě okolností, která Gertě Finkové zřejmě zachránila život. Úřadovnu totiž vedl Němec jménem Bobek, bratr onoho muže, kterému Gerta kdysi v Litoměřicích doučovala děti. On sám ji nepoznal, ale jednou se k ní přihlásila jeho malá dcerka, kterou si přivedl do práce, sestřenice dětí, jež Gerta kdysi doučovala. Gerta jí zavázala tkaničky a holčička si přitom povšimla její dědičné zvláštnosti, rozdvojeného palce. Právě díky němu si vybavila vzpomínku z raného dětství: “Du bist die Gerta Fink!” vykřikla. 

Vedoucí kanceláře se Gerty později na všechno vyptal a zjistil, že se skutečně znají z minulosti. “Nedal nic najevo. Ale třikrát ji vyexpedoval z transportu,” dodává Hanuš Bor. Díky tomu se Gerta Finková dožila v Terezíně konce války, zatímco její rodiče a bratr zahynuli ve vyhlazovacích táborech. 

Panu Bobkovi se po válce odvděčila tím, že u soudu svědčila v jeho prospěch: “Řekla, že jí zachránil život. A protože neměl na svědomí žádné krutosti, bylo upuštěno od jeho potrestání a šel do odsunu,” říká Hanuš Bor.

 

Ti lidé se navzájem hledali

Po válce Gerta Finková už nikdy nechtěla mluvit německy, a když se na ulici setkala se svými židovskými známými, kteří němčinu stále používali, raději jen šeptala. 

Nešlo jen o to, že němčina byla po válce jazykem nenáviděných nepřátel. Ale i sami Židé mnohdy zažívali po návratu do vlasti nepochopitelnou šikanu ze strany Čechů. “Někteří z těch, kteří se vrátili z koncentračních táborů, slýchali podezíravé otázky: ,Jak to, že zrovna vy jste to přežili?’ A mnohdy pro ně bylo těžké získat zpátky svůj majetek, který si mezitím přivlastnili lidé, již jim údajně pomáhali,” říká Hanuš Bor. 

Ostatně i z těchto důvodů se jeho otec po válce rozhodl změnit si své příjmení Edelstein a nadále vystupoval jako Pavel Bor. Jeho bratr Hanuš, který přesídlil do Austrálie, si také zvolil příjmení Bor, kdežto nejstarší bratr Ota si ponechal jméno Edelstein a žil v Kanadě a v USA. 

“Nevím přesně, jak se rodiče seznámili,” říká Hanuš Bor. “Představuju si, že byli mladí, měli za sebou ty strašné zkušenosti - tihle lidé se asi navzájem hledali.” Jisté je, že otec byl už před válkou aktivní v sociálně-demokratické straně. Když po roce 1948 došlo k nucenému sloučení s KSČ, nebránil se tomu: “I v rámci sociální demokracie patřil k těm více levicově orientovaným,” říká Hanuš Bor. 

Matka ho nicméně přesvědčila, aby se v politice nijak výrazně neangažoval, což ho možná zachránilo před protižidovskými čistkami v komunistické straně na začátku 50. let, v době procesu s Rudolfem Slánským. Otec po válce pracoval jako vedoucí dílny podniku Druopta, matka byla úřednice. 

Hanuš Bor vzpomíná na jejich náhlý skon na konci roku 2000: “Jejich odchod ze světa byl pro ně asi šťastný, pro nás pozůstalé trochu šokující,” říká. “Měli štěstí, že zemřeli sice náhle, tři dny po sobě, ale do té doby žili soběstačně bez závažných zdravotních omezení. Maminka odešla jako první, otec dostal zápal plic a zemřel tři dny po ní. Jako Filemon a Baucis.”

 

Nejdůležitějším uměním je pro nás film

Hanuš Bor svou hereckou kariéru, která trvá dodnes, zahájil už v předškolním věku. Ve smíchovské mateřské školce ho objevil asistent režie připravovaného filmu Hynka Brynycha Žižkovská romance. Natáčení začalo v roce 1956, ale končilo až roku 1958, kdy byl malý Hanuš v první třídě. 

“Kontinuálně jsem začal hrát i v mnoha pražských divadlech. Neměl jsem žádné zábrany, ty přišly až později, v dospělosti,” vypráví Hanuš Bor. Vystupoval v mnoha představeních poznamenaných duchem padesátých let, jako byla například inscenace Kremelského orloje v Realistickém divadle, Irkutská historie v Tylově (dnešním Stavovském) divadle či Prokofjevova opera Příběh opravdového člověka na motivy osudu hrdiny sovětské propagandy Alexeje Meresjeva. 

Rodiče ho sice v herectví podporovali, kombinovat účinkování v divadlech a filmování se školní docházkou ale vůbec nebylo jednoduché. “Měl jsem stovky zameškaných hodin,” říká Hanuš Bor. “Z Barrandova posílali žádanky o moje uvolnění na hlavičkovém papíře s nadpisem ,Nejdůležitějším uměním je pro nás film. - Vladimír Iljič Lenin’, zatímco ze školy jim odpovídali na hlavičkovém papíře s jiným Leninovým citátem - ,Učit se, učit se, učit se’.” 

Po základní škole nastoupil na Gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici na Malé Straně, které bylo vyhlášené svým divadelním kroužkem. Jednou z jeho posledních inscenací předtím, než začal studovat na DAMU, byla hra Maxwella Andersona Vím, že nic nevím na motivy Sókratova života v režii Luboše Pistoria v Divadle Na Vinohradech. Hlavní roli ztělesnil Vlastimil Brodský, Sókratovu ženu Xantypu si zahrála Vlasta Chramostová. “Hra měla premiéru roku 1968 a tématem byla okupace Athén Spartou, takže souvislosti byly velice jasné,” říká Hanuš Bor. Začátkem roku 1969 musela inscenace zmizet z repertoáru.

 

DAMU na prahu normalizace

Hanuš Bor nicméně právě v tomto roce začal studovat herectví na DAMU, kde studenti prvních ročníků tradičně mají zákaz profesionálního účinkování. K jeho spolužákům z ročníku patřili Naďa Konvalinková, Boris Rösner, pozdější rozhlasová herečka Markéta Jahodová Pešťálová, dabérka Soňa Dvořáková nebo Aljoša Okuněv. 

“V době, kdy jsme tam nastoupili, ještě škola nebyla zcela znormalizovaná,” říká Hanuš Bor. Později však studenti byli svědky toho, jak zajímaví profesoři dějin a literatury museli opouštět své posty a na jejich místo nastupovali pedagogové naverbovaní z neblaze proslulé Univerzity 17. listopadu. 

Hereckou výchovu jeho ročníku vedli režisér František Salzer a herci Vlasta Fabiánová a Václav Voska, na jehož stručné, ale věcné připomínky k hereckým výkonům studentů Hanuš Bor dodnes vzpomíná.

 

Byla to bída, ale veselá

Po absolvování školy bylo běžnou praxí, že mladí herci odcházeli do oblastních divadel. Proniknout do souborů pražských divadel bylo poměrně těžké, pokud dotyčný nebyl členem KSČ: “V divadlech stejně jako jinde po roce 1969 proběhly normalizační prověrky a řada herců byla vyloučena ze strany. Ale v divadlech až na výjimky mohli zůstat. Takže ředitelé potřebovali doplnit stranickou základnu. Takže pokud si mohli vybrat mezi hercem, který byl v partaji, a nestraníkem, vybrali si raději toho straníka,” vysvětluje Hanuš Bor. 

On sám dostal na konci studia tři nabídky do oblastních divadel a z nich si vybral Liberec. V roce 1973 tam zamířil společně s Borisem Rösnerem a Soňou Dvořákovou. “V libereckém souboru v té době bylo několik herců, kteří před rokem 1968 byli ve straně a ,namočili’ se v obrodném procesu pražského jara, takže po roce 1968 neprošli prověrkami. Někteří z nich toho v hloubi duše litovali a bývali by to rádi vzali zpátky, byli tak trochu zhrzení,” popisuje. Liberecká činohra nicméně měla dobrou pověst, působil tam například režisér Karel Kříž a dramaturgyně Vlasta Gallerová. “Nepamatuji se, že by se tam hrála nějaká sovětská sračka. Když už to bylo nutné, Vlasta našla text, který nebyl pro nás ponižující. Vlk se nažral a my jsme zůstali celí,” říká Hanuš Bor. Vzpomíná zejména na inscenaci Schafferova Amadea, ve které si zahrál titulní roli, nebo hru Korczak o osudu židovského lékaře Janusze Korczaka. 

Město Liberec i okolní příroda ho okouzlily, materiální podmínky však byly velmi špatné. Mladí herci měli nástupní plat 1200 Kčs a bydleli v jedné místnosti v suterénu správní budovy, ale nijak těžce to nenesli: “Byla to bída, ale veselá bída,” poznamenává Hanuš Bor. 

Ostatně, o mnoho lépe to nevypadalo ani poté, co se oženil s herečkou Milenou Šajdkovou, která do libereckého souboru přišla z Ostravy. “Bydleli jsme minutu od divadla na ubytovně na Vavřincově vrchu, v jedné z nejhorších zástaveb. Byly tam společné záchody pro celé patro, všude plíseň, stálá teplota asi tak pět stupňů,” vzpomíná. Teprve když dům zbourali, přidělili jim byt v paneláku, kde prvních pár let vyrůstaly jejich dcery Eliška a Magdaléna. 

 

Zavřou tě do Minkovic

“V druhé polovině osmdesátých let jsem byl hrozně otrávený. Nic mě nebavilo. Nedával jsem to moc najevo, ale byl jsem zhnusený z celé situace, hleděl jsem si jen své rodiny a práce,” popisuje Hanuš Bor atmosféru na sklonku normalizace. “Takže jsem ani moc nevnímal změny ve společnosti během roku 1989. Věděl jsem, že v Praze probíhají nějaké demonstrace, ale nedělal jsem si žádné naděje.” 

Listopad 1989 pro něj znamenal velký životní zlom. Na první reprízu představení Obsluhoval jsem anglického krále, která se měla v Liberci konat 19. listopadu, přivedl režisér studenty z Prahy, kteří popisovali masakr na Národní třídě. Hanuš Bor se stal členem stávkového výboru. Snažili se informovat studenty na středních školách a podporovat revoluční dění v celém městě, zorganizovali například vylepování letáků v autobusech a tramvajích MHD. 

Ředitel divadla, který byl pod tlakem místních komunistů, však na ně vyvíjel nátlak, aby stávku přerušili. “Jako nomenklaturní pracovník byl na jakési tajné poradě vedoucích a ředitelů z jednotlivých organizací. Tam se je snažili přimět, aby potlačili tendence ke stávkování. Ty instrukce byly hrozné,” říká Hanuš Bor. Ředitel jim v afektu prozradil, co se na poradě dozvěděl: “Měli to docela dobře zorganizované. Vznikly seznamy lidí, kteří se mají pozavírat. My jsme na tom seznamu samozřejmě byli. A když vám řeknou: ,Zavřou tě do Minkovic a tam ti hned první den vykopou všechny zuby,’ to víte, že jsem se začal klepat. Na každé křižovatce prý bude stát tank s kulometem a všechny, kteří se toho účastní, vyhodí z práce. To bude ten nejmenší trest.” Hanuš Bor dodává, že členové stávkového výboru si tyto informace nejdřív chtěli nechat pro sebe, aby svůj strach nepřenesli na ostatní. Ale potom někdo ze zúčastněných dostal nápad prozradit tuto informaci redaktorovi z televize, který ji zveřejnil. “To byl pro komunisty strašný průšvih, protože tato instrukce byla tajná. Neměli ji použít jako strašáka. Rychle to dostalo ty správné otáčky,” vzpomíná Hanuš Bor.

 

Z Liberce přes Plzeň do Prahy

Během listopadové revoluce však prožil také zvrat v osobním životě, když se zamiloval do mladé kolegyně, dramaturgyně Jolany Součkové. Nechtěl ale rozbít svou rodinu, a tak Jolana Součková odešla do angažmá do Plzně, aby se nemuseli dále vídat. 

“Snažil jsem se to dát doma dohromady, ale už to nešlo,” vysvětluje Hanuš Bor. “A tak jsem požádal v Plzni o angažmá.” Tehdejší šéf činohry Jan Burian mu vyhověl, Hanuš Bor ale své rozhodnutí vzal zpátky: “Měl jsem strašné výčitky, že opouštím ženu se dvěma ještě poměrně malými dětmi. Takže jsem mu oznámil, že to nejde.” Po emočně náročných Vánocích v Liberci s rodinou ale pochopil, že situace už se nedá zvrátit. A tak přece jen zamířil do Plzně. 

Věděl, že podruhé už nemůže žádat o angažmá v plzeňském divadle J. K. Tyla, kde mu předtím Jan Burian tak ochotně vyhověl. Naštěstí se uvolnilo místo v loutkohereckém souboru divadla Alfa. “Bál jsem se, že práci s loutkami nezvládnu. O loutkoherectví jsem nevěděl vůbec nic. Ale zkusil jsem to,” říká Hanuš Bor. Hned první inscenace, Posvícení v Hudlicích, znamenala, že se za pár týdnů musel naučit práci s klasickými marionetami, a mnohokrát se dostal do situací, které jako činoherní herec do té doby neznal. Přesto rok v loutkářském souboru považuje za jeden z nejhezčích ve své kariéře: “Před dětským publikem člověk nikdy nemá pocit, že to nemá smysl. Je opravdu vděčné, a když je představení dobré, propojí se s ním okamžitě,” vysvětluje. “A navíc v loutkových divadlech nevládnou napjaté vztahy jako v činoherních souborech, kdy si lidi navzájem závidí hlavní role. Když hrajete v pohádce pařez, a někdo jiný hraje postavu krále, je to jedno. Ten pařez si někdy zahraje víc než král.” 

Po roce nicméně přijal nabídku režiséra Karla Kříže, kterého znal z Liberce, a nastoupil do pražského Realistického divadla, které se v té době přejmenovalo na divadlo Labyrint. Společně s druhou ženou Jolanou odešli do Prahy, kde začala další kapitola jejich života. 

Osud jeho židovských předků pro něj po celý život zůstává určitým kompasem, jímž směřuje a poměřuje svá životní rozhodování: “Čím jsem starší, tím víc se stydím, že do určité míry ten židovský osud 20. století prožívám málo. S židovskou ironií si říkám, on by tě to Hitler naučil,” usmívá se.