Hanuš Bor

“Tehdy zrovna byla čerstvě otevřená expozice v jedněch z těch kasáren, kde udělali takovou světnici, kde to vypadalo jako když ti lidi v tom ghettu žili. Máma tam vlezla, musím říct, že se hodně rozklepala. Pak, když se uklidnila, říkala: ,Ono je to úplně dokonalé, takhle přesně to vypadalo.' Byly tam tři nebo čtyři patra paland, deky, kufry, nějaké osobní věci. Maminka říkala: ,Je to úplně dokonalé, jenom tady chybí jedna věc. Smrad a špína. Když bydlí osmdesát lidí pohromadě, udržet jakoukoli hygienu je problém. Já jsem chodila pracovat do kanceláře, ale ty ostatní holky chodily třeba na pole. A na podzim, když šly z pole po kolena zablácené, některé se zuly venku, nebo si ty boty otloukly, ale některé tam vlezly a bylo jim to jedno.' Říkala: ,My jsme pořád uklízely, abychom udržely pořádek.' Taky ukázala na jednu palandu a říkala: ,Támhle v tom druhém patře, kde jsem spala, jsme trávili poslední noc s mým manželem, než on šel do transportu.' To se dělalo běžně. ,Holky udělaly z dek takové separé, abychom měli nějakou intimitu. Tam jsem strávila se svým manželem poslední noc. Odmítnout jsem mu to nemohla, ale nic jsem z toho neměla. Věděla jsem, že všechny holky poslouchají. Protože jsem to už mockrát zažila na té druhé straně, jako ta poslouchající.’ To si asi těžko umí někdo představit.”

“Potom, kdy už se začaly nosit hvězdy, a všechno to bylo stále horší a horší, zrovna v té době se moje máma dala na inzerát dohromady s tím svým ženichem. To byla její maminka šťastná. Bohatým ženichem! Jmenoval se Egon Gut, jeho rodina měla fabriku ve Dvoře Králové nad Labem. Nevím, kolikrát se před svatbou setkali. On byl o dost starší. Dneska je to samozřejmost, ale tenkrát vlastně taky… Bylo úplně běžné, že starší zajištění muži si brali mladší ženy. Mámě bylo devatenáct dvacet, jemu bylo čtyřicet. Byl to mladý člověk, z našeho pohledu. Ostatně, já jsem se ve čtyřiceti taky znovu ženil. Dali se dohromady, bylo to domluvené. Moje maminka se jela vdávat do Dvora Králové nad Labem. Ale Židi v té době už nesměli nikam cestovat, museli nosit hvězdu, nesměli se brát bez povolení. A tak dál. To, co mi máma vykládala, já to jako kumštýř cítím možná ještě intenzivněji, ale asi je jasné, co to bylo pro ni za silný okamžik. Ráno ve čtyři hodiny vstala, v slzách se rozloučila se svou matkou a bratrem, kteří nedostali povolení jet na tu svatbu. Sedla na vlak a jela vlakem do Dvora Králové nad Labem. A kudy jede vlak do Dvora Králové nad Labem? Přes Kolín. Tam na ni na zastávce čekal otec. Říkala: ,Stáli jsme deset minut v uličce ve vlaku a brečeli jsme, protože on na další zastávce v Kolíně zas musel vystoupit, taky neměl povolení. A já jsem dojela do Dvora Králové, vdala jsem se a pak jsme se zase všichni sešli až v Terezíně.’”

“Vymysleli takovou věc. Existoval úzus, mezinárodně uznávaný, ten asi existuje dodneška, že země, při jejímž břehu, v jejíchž vodách ztroskotá loď, je povinna přijmout ztroskotance. Takže si vymysleli, že tu loď ztroskotají, tu loď, která tam stála. Propašovali tam výbušninu, snad s nákladem uhlí, a chtěli ji znehybnit. Ale protože nikdo nevěděl, v jakém stavu ta loď je, anebo ta nálož byla příliš velká... Stalo se to 25. listopadu 1940 dopoledne kolem 10. hodiny. Došlo k výbuchu na té lodi. Můj táta ve chvíli, kdy to bouchlo, ještě spal v podpalubí. Říkal mi, že ho vzbudil ten otřes, ale hlavně to, že mu na hlavu spadl buben. Na té lodi bylo tolik Židů, že tam bylo i muzikantů na tři kapely. Viděl, že se něco děje. Loď se naklonila, on byl mladý kluk, neměl s tím problém, vyšplhal po nějakých horkých rourách na palubu, viděl tam ten strašný zmatek, tu hysterii. Viděl, že loď je nakloněná. Bylo to asi 15 metrů z paluby do vody, podobně jako tehdy na tom železničním mostu. A protože byl opravdu výborný plavec, až do smrti, ještě půl roku před jeho smrtí jsme se spolu koupali ve Vltavě a ještě tehdy do ní skákal po hlavě, tak plaval ke břehu jenom v trenýrkách.”

“Táta mi vždycky říkal, že když pluli tím Černým mořem, ten parník byl tak přeplněný, že - přestože to byla veliká loď - se pořád nakláněl nalevo napravo a kapitán, který mluvil anglicky, řval hromovým hlasem: ,To the left, to the right!', aby se ta loď srovnala, aby se nepřevrátila. Pluli tedy, byla by to úžasná cesta, viděli z lodi Tróju, Kypr, koukali na Pireus, ale byli to uprchlíci a nevěděli, co s nimi bude. Když loď zastavila, nesměli z ní ven. A loď zastavovala jenom proto, aby doplnila uhlí a zásoby. Na té lodi bylo strašně moc lidí z celé Evropy, byli tam Židé mluvící všemi možnými jazyky, úplně malé děti, úplně staří lidé, kteří se na rozdíl od otcovy maminky z různých důvodů do toho dobrodružství pustili. Vlastně to byli ti chytřejší, nebo ti šťastnější, pokud neměli smůlu a neutopili se. Protože ti, kterým se to nepovedlo, kteří zůstali doma, z těch mělo šanci na přežití úplné minimum - a to ještě nevěděli, co je čeká.”