Jiří Boreš

„Já jsem za ten rok v Anglii přičichl k tomu, co může být demokracie – i když je konstituční. Už jenom moct si číst dvoje dobré noviny a chodit na filmy a do divadla, na jaké chci, a být svobodný. To jsem do té doby nezažil. Kolébka demokracie – to je moje láska k Británii, pořád ještě neutuchající, ale hlavně k západnímu stylu demokracie.“

„V srpnu šedesát osm mi moje holka Daniela volala v noci. Ten první telefon jsem neslyšel, protože jsem spal, a potom jsem se probudil a slyším nějaký prapodivný hukot a ona říká: ‚Jsou tady Rusové!‘ Tak jsem se sebral a šel jsem k Toskům a ptal jsem se, co můžu dělat, jaké budou úkoly. My jsme to nečekali. Byli jsme trochu naivní. Četli jsme a poslouchali všechna různá varování a už se nám nelíbilo, že po Dvou tisíci slovech se snažili nějací lidi, hlavně ta komunistická strana, dubčekovské křídlo, uklidňovat. Protože už měli obavy a dostávali výhružky ze Sovětského svazu, kterým možná ne úplně dobře rozuměli, ale nevím, co by se dalo dělat jiného. Položit to by byla blbost, to by se lidi bouřili. Byl to velký šok. Tak jsem se šel ptát, jaké úkoly, takže jsem dělal poslíčka mezi novináři.“