Hana Borgströmová

„V šedesátém osmém roce, když sem přišli Rusové, bydlela jsem v Ženských domovech a s kamarádkou jsme šly ráno do práce. Já jsem dělala od šesti. Musely jsme ze Smíchova na druhou stranu, dělala jsem na Vyšehradské. Lidi na nás volali, kam jdeme, a my jsme říkaly, že do práce. My jsme nic nevěděly, ani ona, ani já. Oni říkali, že nás obsadili a já říkám: 'Kdo? Němci?' To si pamatuju. Kde by mě napadlo, že Rusové! Oni po nás stříleli, mosty byly obsazené z obou stran. Jak jsme se dostaly na druhou stranu, už si nevzpomínám. Ta moje kamarádka, ta druhý den utekla. Neměla pas, jela na občanku a neměla ani peníze. Já jsem jí dala tisíc korun. Nepočítala jsem, že je někdy uvidím. Tenkrát mi její rodiče řekli, že je to moje vina, že utekla, že kdyby neměla peníze, tak by neutekla. Já jsem jim řekla, že by jí to půjčil někdo jiný. To je logické.“

„Pracovala jsem s výtvarníky uměleckých děl a chodila jsem s nimi na jednání. A jednou jsem přišla do kanceláře a seděl tam můj vedoucí s druhým spolupracovníkem a na stole hromádka peněz. A když jsem vešla, tak tu hromádku stáhli pod stůl a já jsem dostala výpověď. Jiní kolegové mi o nich řekli, že berou za jedno dílo minimálně 15 tisíc. To byly úplatky. Aby ti umělci dostali svá umělecká díla na metro, tak upláceli mé kolegy, kteří byli investoři - ten můj vedoucí." - "A vy jste v tom nejela..." - "Ne. Proto jsem taky dostala výpověď a dodnes nechápu, proč jsem vlastně dostala výpověď, když jsem neměla žádného svědka. I kdybych to bývala někde řekla, tak jsem neměla důkazy. Nikdy jsem to neřekla, říkám to prvně vám. Kdybych to tehdy někde řekla, asi bych za to měla postih. Neměla jsem důkaz. Takže nechápu, proč jsem tu výpověď dostala."