The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Bošek (* 1942)

• 6. září 1942 narozen v obci Třebýcina u Klatov

• z kádrových důvodů nemohl studovat

• pracoval v továrně na výrobu lokomotiv

• v 60. létech sloužil na vojně u Pohraniční stráže v okolí Chebu

• po roce 1990 soukromě podnikal

• od roku 2006 pracoval jako školník

Jaroslav Bošek se narodil 6. září 1942 v obci Třebýcina u Klatov. „Po narození jsme se stěhovali do Plzně, kde měl táta rodiče.“ Ke konci války se rodina stěhovala zpět do Třebýciny, kde prožíval Jaroslav hezké dětství s prarodiči. Tam si také vzpomíná na americké vojáky, kteří oblast v květnu 1945 osvobodili od německé okupace. „Někteří už nepokračovali dál, ale vraceli se do Ameriky, tak ty jsem poznal jako malej.“

V roce 1948 se Jaroslav s rodiči stěhoval opět do Plzně, kde nastoupil do první třídy. Brzy převzali moc v zemi komunisté. „Učitelé nám vysvětlovali, co se děje, ale my jsme to ještě vůbec nechápali, až mnohem později jsem to pochopil.“ Po základní škole chtěl Jaroslav nastoupit na strojní průmyslovku, ale z politických důvodů nesměl stejně tak jako jeho bratr, kterému zakázali studium na umělecké škole. „Strana mi to bohužel zakázala, nesměl jsem nejdřív ani do učení, ale to mi táta pak nějak zařídil.“

Nešlo, abychom spolu nedrželi

Po vyučení začal Jaroslav pracovat nejprve ve výrobě parních a později elektrických a dieselových lokomotiv. Brzy byl však povolán na vojnu a to nejprve na výcvik do Aše. Při seskoku z letadla si však vymkl kotník a výcvik tím ukončil. Až později se dozvěděl, že mu určili zařazení do přepadové jednotky. „Přišel jsem na vojnu, neměl jsem ukončený ten výcvik a oni mě chtěli zavřít.“

Nakonec Jaroslava přeložili na Chebsko k Pohraniční stráži. Pobyt na vojně byl náročný, ale Jaroslav na to období vzpomíná docela rád. „Tam člověk poznal opravdové kamarády, tam nešlo, abychom spolu nedrželi.“

Úkolem Jaroslava a dalších vojáků bylo hlídat podél plotu, který byl tvořen třemi řadami ostnatého drátu, z čehož prostřední drát byl nabitý elektřinou. „Chodili jsme okolo těch drátů, ty jsme hlídali ve dne v noci.“ Úkolem pohraniční stráže bylo hlídat jakýkoliv pokus o překročení hranice. „Když šel někdo do vnitrozemí, tak se střílela zelená světlice, a když do zahraničí, tak červená. Když to bylo v noci, tak se střílel ještě padáček, aby to bylo vidět.“

Přímo přes úsek, který hlídal Jaroslav, se nikdo přejít nepokusil, ale jednou přeběhl někdo nedaleko od něj a pamětník se musel zúčastnit zákroku. „Museli jsme tam jít a dělali jsem rojnici. Bylo nás třeba sto a museli jsme to prohledat... Našli ho v kupce sena.“ Kdyby někdo hranice přeběhl, hrozil vojákovi odpovědnému za daný úsek postih včetně vězení. 

Vojáci museli často přečkat opravdu náročné podmínky. „Jednou jsme museli vykopat okop a tam jsme spali a odtud jsme chodili na službu. Pršelo, takže jsme přes to dali celtu a rigoly, kudy to odtýkalo.“ Jaroslav si však na práci našel i pěkné věci. „Bylo hezké být v přírodě, bylo tam hodně zvěře.“

Kouř vynášet v kýblech

Jaroslav měl štěstí, že v jeho jednotce se k sobě vojáci chovali celkem slušně. „Když přišli nováčkové, tak se na nich mazáci vyřádili. Já jsem toho moc nezažil, u nás byli docela dobří kluci… Jeden kamarád mi třeba vyprávěl, že jim dali dýmovnici do pokoje a museli vynášet kouř v kýblech.“

Jaroslav zažíval spíš tvrdý výcvik od velitelů. „My jsme jednou museli vydržet v maskách v místnosti se slzným plynem. Kdo měl špatně nasazenou masku, tak byl pak ještě potrestaný.“ Jaroslav celý život sportoval, takže samotný výcvik mu nepřišel tak náročný, a víc mu vadila politická výchova. „Někteří ti lampasáci byli strašní, snažili se nám vysvětlovat, jací jsou Němci a Američani hrozní. Člověk to musel poslouchat, to bylo to nejhorší.“

Na vojáky byly kladeny velké požadavky na čistotu a úklid. Jaroslav to zpětně doceňuje, že se tím naučil hodně samostatnosti. „Velitel měl vždycky bílej hadřík a přejel boty, a když se to zašpinilo, tak boty vyhodil z okna… Nejhorší byly slamníky. Proležely se a my jsme tam dávali prkna, aby to nebylo vidět. Přišli na to a museli jsme je docpávat.“

Vojáci také často vypomáhali i na místních statcích nebo při sklizni. Vypráví, že jeden ze zemědělců nakonec svou techniku prý použil k útěku. „Odjel s traktorem do Německa. Měli pole za těma drátama, tak naložil celou rodinu, že jede na pole, a odjel do Německa.“

Byli jsme spokojení, že komunistická vláda padla

Po návratu z vojny se Jaroslav vrátil do práce a narodila se mu dvojčata. Vzpomíná, že 21. srpna 1968 jel ráno autobusem do práce a s kolegy se neorientovali v tom, že byla republika přes noc obsazena cizími armádami. „Šli jsme do práce, přijeli jsme tam a tam několik ruských vojáků se samopalama a šli s náma do šatny a pak na pracoviště a celý nás hlídali, aby nebyla sabotáž.“

Sametovou revoluci Jaroslav vítal s nadšením. „To jsme byli ve městě a musím říct, že jsme byli spokojení, že se tohle stalo a ta komunistická vláda padla.“ V 90. letech začal Jaroslav podnikat a vyráběl brzdové zařízení pro železnici. Byla to velmi zodpovědná práce, protože pokud by se na brzdovém zařízení objevila v budoucnu chyba, tak byl její výrobce přímo zodpovědný za havárii.

Jaroslav se již od dětství hodně věnoval sportu. Závodně hrál fotbal, ale s kamarády jezdili i hodně na kole nebo hráli vodní pólo. Od roku 2006 pracoval jako školník na 34. základní škole v Plzni. I když už mu je dnes téměř osmdesát let, tak svou práci vykonával i v roce 2021. „Mě to baví, že je člověk furt v pohybu.“