The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Boška (* 1960)

• narozen 20. července 1960 ve Stříteži u Volyně

• v říjnu 1979 nastoupil povinnou vojenskou službu

• v prosinci roku 1980 se účastnil cvičení Krkonoše 1980

• po návratu z vojny roku 1981 nastoupil zpět do zaměstnání v ČZ Strakonice

• v 90. letech založil vlastní zahradnictví, kterému se věnuje dosud

Dětství

Václav Boška se narodil 20. července 1960. Celý život bydlí ve Stříteži u Volyně. Od dětství rád pobývá přírodě. Na základní školu dojížděl do Volyně. V roce 1975 nastoupil na střední odborné učiliště, obor frézař, patřící České zbrojovce Strakonice. V této továrně pracovala i jeho matka. Ale obrábění železa jej příliš nebavilo, chtěl být spíše elektrikářem nebo pracovat se dřevem.

Ze srpna 1968 si pamatuje jen to, že se jeho otec ještě ráno vrátil z práce s tím, že je válka, že Československo napadli Rusové. Rychle jeli autem nakoupit trvanlivé potraviny jako cukr, mouku…

Začátek vojny

Po vyučení v roce 1979 byl odveden a v říjnu nastoupil povinnou vojenskou službu v Bratislavě do poddůstojnické školy pro řidiče bojových vozidel pěchoty (BVP-1). Zde také prošel poměrně fyzicky náročným přijímačem. Vojáci museli často běhat s plnou polní a někdy v plynových maskách až na cvičiště u letiště ve Vajnorech, které bylo vzdáleno několik kilometrů. Po přijímači byla služba již mírnější, poměrně často dostávali vycházky. V řidičském kurzu patřil k nejlepším, proto mu nabídli, aby zůstal jako instruktor. Protože chtěl sloužit v posádce v Čechách, aby byl blíže ke své přítelkyni, budoucí manželce, tuto nabídku odmítl. Proto jej přeložili k 1. rotě 1. praporu 79. motostřeleckého pluku (VÚ 6175) v Benešově, kam nastoupil koncem března 1980. Zkompletovali tam osádky BVP-1 a přidali k nim pěšáky, tzv. výsadek, většinu z nich tvořili Romové, mnozí z nich již byli soudně trestaní.

Život na posádce ovlivnil nácvik na spartakiádu.[1] Pro menší postavu nezařadili Václava Bošku mezi cvičence, kteří vystupovali na Velkém strahovském stadionu. Nejdříve se podílel na stavbě stanů v Praze na Vypichu a poté jej určili do požární hlídky. Po spartakiádě začal klasický vojenský režim s častými výjezdy na denní i noční cvičení do výcvikových prostorů, někdy spojené i s ostrými střelbami. Dovolenou k návštěvě příbuzných dostal až v říjnu 1980, kdy se vdávala jeho sestra. Zároveň vojáci z benešovské posádky spolupracovali s pionýry, připravovali pro ně různé soutěže, ale v listopadu 1980 všechny vojáky stáhli do kasáren, zakázali jim vycházky a zrušily se další akce pro děti.

Nepokoje v Polsku

V polovině roku 1980 totiž kulminovala v Polsku nespokojenost s komunistickou vládou. Vlna nepokojů začala s určitým zpožděním po zvýšení cen masa vládním nařízením z 1. července 1980. K prvním stávkám dělníků, železničářů a úředníků došlo v Lublinu, významném centru komunistické moci. Zpočátku však nevyvolaly téměř žádnou odezvu u vládnoucí Polské sjednocené dělnické strany (PSDS). Až v polovině července se situací začal zabývat její ústřední výbor. Situace se vyostřila během následujících čtyř týdnů, kdy docházelo ke stávkám i v jiných částech Polska. V druhé polovině srpna se začali bouřit dělníci na severu, centrem se stala města Štětín, Gdyně a Gdaňsk.

Dne 17. srpna 1980 v Gdaňsku Mezipodnikový stávkový výbor (MKS), který měl koordinovat stávkovou činnost a zároveň jednat s ÚV PSDS o uznání politických práv. Částečný úspěch ale hatil fakt, že si ústřední výbor zakládal na tom, aby MKS neměl sílu politické strany, a dokonce uznal PSDS a její vedoucí úlohu v zemi. Když 5. září prvního tajemníka PSDS Edwarda Gierka stihl infarkt myokardu, nadešla vhodná chvíle pro diskusi o dalším vývoji. Gierek přišel záhy po infarktu o svou funkci, MKS vystoupilo z oficiální odborové organizace a vznikl tak prostor pro novou iniciativu – v Gdaňsku byly 17. září 1980 založeny Nezávislé samosprávné odbory, tzv. Solidarita. Solidarita je neodmyslitelně spjatá s jejím vůdcem Lechem Wałęsou, původně elektrikářem, který se stal hlavním symbolem hnutí, a o tři roky později získal dokonce Nobelovu cenu za mír.

Událostmi v Polsku se zabývalo také nejvyšší politické a stranické vedení Sovětského svazu, které mělo zájem na uklidnění situace, aby nedošlo k oslabení vládnoucího režimu a nedostaly se k moci síly „podporované kapitalistickým imperialistickým Západem“. Jedním z projevů nátlakové akce Sovětského svazu a jeho spojenců na Polsko v rámci Varšavské smlouvy se stala vojenská cvičení armád Varšavské smlouvy blízko polských hranic.

Velení v Moskvě rozhodlo, že Československá lidová armáda (ČSLA) zorganizuje a provede divizní taktické cvičení Krkonoše. Mělo mít dvě fáze. V úvodní fázi, která měla trvat 5 až 6 dnů, se konalo samostatné divizní taktické cvičení na území ČSSR. Celkově se do něj zapojilo 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelecké a velké množství automobilové techniky. Jedním z nasazených útvarů v rámci cvičení byla také 1. rota 1. praporu 79. motostřeleckého pluku (VÚ 6175) z Benešova, u které sloužil Václav Boška.

K druhé fázi akce, frontovému velitelsko-štábní cvičení se soustředěním vojsk na území Polska, nakonec rozkaz vydán nebyl a po několika dnech se vyvedené jednotky postupně vracely do svých kasáren. Přesto některé útvary ČSLA ještě během roku 1981 držely pohotovost.

Akce Krkonoše 1980

Od listopadu se důkladně kontrolovala a opravovala vojenská technika. Koncem téhož měsíce odjel útvar na cvičení na Šumavu, kde opět probíhaly ostré střelby, nacvičovalo se zakopávání a maskování vozidel, spolupráce s tanky. Začátkem prosince 1980 přijeli Václav Boška zpět do Benešova, ale bez BVP-1, pro které se vrátili 4. prosince do Týna nad Vltavou, kam jim je převezli řidiči z prachatické posádky. V 19 hodin 6. prosince vyjela celá benešovská posádka na cvičení. Zvláštní oproti normální situaci bylo, že jeli s ostrou municí a další velké množství ostré munice se přepravovalo na nákladních automobilech. Vojáci jeli přes Hradec Králové do Jaroměře. Když někde cestou zastavili, lidé vojákům nosili čaj, aby se zahřáli. Zároveň se prostřednictvím obyvatel vojáci snažili poslat dopisy domů, protože jim bylo jasné, že se děje něco výjimečného, a nevěděli, kdy se vůbec vrátí. Celou cestu byla hrozná zima, řidiči museli jet s hlavou venku z poklopu, protože přes průzory nebylo skoro nic vidět. Navíc k ránu se mezi vojenské kolony zařazovali lidé jedoucí v autech do zaměstnání a hrozilo, že by mohlo dojít ke srážce. Civilisté si vůbec neuvědomovali, že pásová vozidla ve srovnání s jejich auty výrazně pomaleji brzdí.

Do Jaroměře dojeli v 9 hodin ráno a soustředili se na loukách u letiště. Polní kuchyně uvařila polévku, ale byla taková zima, že jim v ešusech zmrzla dříve, než ji stihli sníst. Také dostali hrachovou kaši a velké kusy šunky, ty jim však také zmrzly. Během dne čistili náboje od igelitových obalů. Z prostorů osádky se odstraňovaly veškeré věci, které by mohly vést k zaseknutí věže nebo jinak omezovaly bojovou činnost. Také se již všeobecně říkalo, že jedou do Polska a že může dojít k bojům v ulicích, kde na ně lidé mohou házet zápalné láhve a střílet z oken budov. Proto nacvičovali boj ve městě. Důstojníci jim říkali: „Až někdo z kamarádů bude hořet, sami pochopíte, že když proti vám někdo poběží se zápalnou lahví, budete muset střílet, abyste neshořeli sami.“ Přes Svobodnou Evropu Václav Boška zaslechl, že se na Baltu objevily americké válečné lodě a Sověti naopak mají připravených 73 divizí[2] k nasazení proti Polsku. Také se objevily zprávy, že se budou přesunovat k Ostravě, ale naopak se nakonec za den či dva začali vracet do Benešova.

Zbytek vojenské služby

Po návratu do Benešova se pokračovalo ve výcviku. Vojáci dostávali velmi málo opušťáků, naopak velmi často probíhala cvičení ve vojenských výcvikových prostorech. Bojová pohotovost trvala až do jara 1981. Vojáci, kteří měli v březnu končit povinnou vojenskou službu, do poslední chvíle nevěděli, zda budou do civilu propuštěni. V létě už se režim v kasárnách uvolnil, dokonce mohli i častěji opouštět kasárna.

Během celé vojenské služby přes různé zákazy Václav Boška hodně fotografoval. Filmy pak tajně pašovali z kasáren ven a přes svou přítelkyni posílal na vyvolání. Při další návštěvě v Benešově mu fotky vždy předala.

Před koncem vojny velitel roty přišel s tím, že ČSLA má vyslat vojáky na Sinaj v rámci pozorovatelské mise[3] a že se hodí právě osádky pro BVP-1. Václav Boška společně s několika dalšími se dobrovolně přihlásil, ale nakonec z toho sešlo.

Civilní život

V říjnu 1981 po návratu z vojny nastoupil Václav Boška zpět do zaměstnání v České zbrojovce Strakonice jako frézař, vykonával velmi přesnou odbornou práci (broušení ozubených kol a nástrojů). V roce 1982 se oženil, s manželkou Alenou mají dvě děti, Davida a Šárku.

Když v podniku probíhal mezi zaměstnanci nábor ke vstupu do KSČ, odpověděl, že se nejdřív musí zeptat manželky. Ta prohlásila, že pokud vstoupí, tak se s ním rozvede. Pocházela z rodiny komunisty pronásledované a sama nemohla kvůli svému původu studovat školu, kterou si vybrala. Když se jej druhý den ptali, jak se rozhodl, tak jim řekl: „Můžu vstoupit, ale žena se se mnou rozvede.“

Od roku 1983 drobně podnikal, na trzích prodával různé sazenice. A v roce 1997 si založil vlastní zahradnictví, které se snaží stále rozšiřovat. Jeho součástí je i menší zoo, ve kterém chová mj. klokany, lamy, ovce, kozy, několik druhů ptactva… Své firmě se stále věnuje. Jezdí sbírat profesní zkušenosti do zahra­ničí (Nizozemsko, Německo, Litva), spolupracuje s jinými zahradnictví­mi. Od hejtmana Jihočeského kraje obdržel ocenění „Spokojený zákazník“ za rok 2009/2010. Sponzoruje sportovní a společenské akce. Postavil volejbalové hřiště, založil oddíl volejbalu Střítež, pod jeho vedením si dorost úspěšně vedl v krajském přeboru volejbalu i na repub­likové úrovni. V letech 1990 až 2012 navíc natáčel videokamerou na různých soukromých akcích.

Velké obavy má ze současného „moudrého“ zákonodárství, které stále více omezuje živnostníky a malé podnikatele.

[1] V. československá spartakiáda, do které se na místních, okrskových a okresních kolech zapojilo přes 1,9 milionu cvičenců a zhlédlo je kolem 4 milionů diváků. V červnu 1980 na Velkém strahovském stadionu vystoupilo při 15 skladbách 204 800 cvičenců, z nichž bylo 13 824 vojáků ČSLA.

[2] Toto číslo spíše odpovídá počtu sovětských divizí určených pro tzv. západní strategický směr, tj. rozmístěných v 1. a 2. strategickém sledu ve střední Evropě a v západní části SSSR proti armádám NATO.

[3] Na základě dohod z Camp Davidu mezi Egyptem a Izraelem ze 17. září 1978 a mírové smlouvy z 26. března 1979 měl Izrael předat Sinajský poloostrov Egyptu. Za tímto účelem byl 3. srpna 1981 podepsán protokol k mírové smlouvě, na jehož základě se vytvořila mezinárodní jednotka pro udržení míru MFO (Multinational Force and Observers). Jejím úkolem je dohlížet na plnění dohod a hlídkovat podél hranic. Personál tvoří příslušníci 12 států, tehdy včetně ČSSR, v roce 2015 tří osob z ČR přidělených u velitelství.