Tereza Boučková

„Ten [text Charty 77] jsem četla opravdu asi, když jsem přišla za tím tátou, co jsme se tedy dozvěděli, že se něco děje, nevěděli jsme vlastně co, protože ono, jestli si dobře pamatuju, tak se vlastně tajilo, co se děje – jenom, že teda zase ty samozvanci a ztroskotanci něco chtějí zničit tady ten systém. Takže jsem šla za tátou a tam už byl plný byt lidí a furt se něco řešilo, a tak tehdy jsem dostala tu Chartu a pak jsem jí začala přepisovat a různě právě nosit a dávat všemožným lidem a tak. Takže tehdy jsem jí četla, ale vůbec jsem nevěděla, co je na ní tak závadného, že tak strašně jako ten režim z toho tak šílel. Protože samotná Charta vlastně nebyla vůbec nijak převratný nebo nějak kontroverzní dokument, tak to mě jako na tom překvapilo, ale tam přece šlo hlavně o to, že se našli odvážní lidé, kteří chtěli, aby se dodržovaly, dodržovala práva, no, a tak to bylo právě.“

„V noci jsme slyšeli křik z ulice a to už někdo jezdil autem po Praze a volal, že jsme okupovaný a maminka s tím přítelem nasedli do auta, aby se podívali, co se děje. Jeli tedy na Prahu 6, tam na Kulaťák někam, a proti nim jely tanky, takže museli nějak vymanévrovat, aby, aby je teda nerozšmelcovali. Takže se vrátili a pak už jsme se vzbudili a tam máma plakala a plakala celá ulice. Když jsme pak šli ven před dům, všichni jsme byli v šoku, protože pak už byli v parku, právě v tom parku, kde jsme blbnuli, tak tam byli vojáci v tankách. Střílelo se tam pak další noc hodně, protože tam u těch mostů, že jo, to bylo u Jiráskova mostu, kousek od něj. Takže já jsem se strašně bála války, ale strašně, byla jsem úplně děsně vystrašená, a tak mě maminka odvezla k babičce a dědovi ke Svatému Janu pod Skalou a tam jsem byla, jenom jsem slyšela to hučení tanků, jak jeli na Prahu nebo letadla. Ségra tady někde běhala po Praze. Brácha asi taky, ale já jsem přece jenom v těch 11, já jsem se strašně bála války.“