Slavomír Klaban

„Naše rodina byla celá zapojena do odbojové činnosti. Nejprve otec, který byl vedoucím funkcionářem Obrany národa, a protože tato organizace pracovala zejména špionážně, tak já jsem se staral o to, aby bylo pro spojenecké letectvo zmapováno prostředí Hradce Králové. Jak víte, byly bombardované i Pardubice a nějaké bomby dopadly na civilní obyvatelstvo, některé i na fabriku zpracující naftu. To nás, odbojáře, vyprovokovalo k tomu, abychom se prostřednictvím Obrany národa spojili s naším centrem v Londýně, proto, aby se dozvěděli, že Spojenci bombardovali i obytné čtvrti. Nám se to krajně nelíbilo, považovali jsme to za pochybení. Tak jsme se snažili právě tímto způsobem upozornit naše odbojové vedení v Londýně, že se při bombardování dopouštějí nepřesností, které nemají dopad na Němce, ale na české civilní obyvatelstvo.“

„Nejcennější pomoc bylo napojení na spolehlivé lidi, kteří je neudají gestapu.“

„Maminka věděla, že jsme zapojeni v odboji. Vedoucí vojenský činitel Obrany národa u nás přespával, když býval v Hradci. Jezdíval po celém kraji, aby nebyl dopadnutelný. Z titulu své pozice ve vojenské odbojové organizaci se obrátil na otce jako politického činitele, takže otec jim dal například seznam 160 spolehlivých vlastenců, kteří se všichni zapojili do Obrany národa. Organizace měla zprvu charakter ryze vojenský, ale zahrnovala i civilní složky.“

„To tehdy byla praxe gestapa a nacistické justice, že ten, kdo přišel přímo do styku s parašutisty, tak byl předem odsouzen k likvidaci.“

„Především jsem musel zprávy zpracovat. Sice nejsem technik, ale plán Hradce Králové jsem byl schopen udělat. Překresloval jsem objekty vojenského významu a pak to šlo kurýrní poštou za hranice. Na přepravě ven se podílel jeden člen a vedoucí činitel Obrany národa, ten měl tuto přepravu na starosti. Ovšem kudy kam, prostřednictvím koho, to jsem nevěděl. Bylo to proti pravidlům odbojářské činnosti. Takže požadavek jsem se snažil splnit, ale bylo to bez udání pramenů a spolupracovníků.“

„Prásknul mě můj nejlepší kamarád. Ve své zprávě jsem to uvedl. Nevydržel na gestapu a na podkladě jeho výpovědi jsem byl zatčen. To bylo 20. října 1944. Přišli mě zatýkat do školy ve Slatině na předměstí Hradce Králové. První ránu jsem dostal v budově Krajského soudu v Hradci Králové, kde byla věznice gestapa. Hned první den jsem po výslechu upadl do bezvědomí, tak si asi dovedete udělat představu, jak to vypadalo.“