The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Helena Brabencová (* 1927)

• narozena 26. dubna 1927 v Praze Strašnicích

• v letech protektorátu studovala dívčí gymnázium v Korunní ulici

• roku 1941 po zrušení školy přešla na gymnázium do Vršovic

• vzpomíná na život v protektorátu, heydrichiádu a na nálety v Praze

• maturitu složila v roce 1946

• vystudovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy

• pracovala v administrativě v podniku Československá plavba labská (později labsko-oderská)

• po mateřské dovolené pracovala nejprve v administrativním, později v právním oddělení při výstavbě nových družstevních bytů v Praze

Helena Brabencová se narodila 26. dubna 1927 v Praze Strašnicích v rodině strojvedoucího. Prožila pěkné dětství, rodina bydlela v hezkém rodinném domě se zahradou s ovocnými stromy. Malá Helena měla hodně kamarádů z okolních domů a společně trávili čas hraním a poznáváním strašnického „rajonu“, děti také společně chodily do obecné školy.

Po nástupu do školy v roce 1933 už vnímala změny ve společnosti a věděla, že existuje Hitler, který vyhrožuje Čechům. V roce 1937 se šli s celou rodinou poklonit k rakvi prezidenta Masaryka. Silnou slavnostní vzpomínku v ní zanechaly také oslavy 20. výročí založení republiky v roce 1938. „Školy šly průvodem, každá škola zvlášť a šli jsme až na to Hradčanské náměstí. Hlavní bránou a tam stál prezident Beneš a my jsme mávali, volali a byli jsme celí šťastní, že ho můžeme tam pozdravit.“

 

15. března mě rodiče nepustili do školy

Bohužel nedlouho poté přišla německá okupace v březnu 1939. Pamětnice vzpomíná, jak s rodinou napjatě poslouchali hlášení z rádia. „Bylo to takhle jednou ráno, v březnu, brzy ráno, když se najednou ozvalo z rádia, asi v tom smyslu: Prosíme, zachovejte klid, naši republiku obsazují německé jednotky. No, to bylo něco. Blesk z čistého nebe. A najednou jsme měli obsazenou republiku. Bylo počasí, které odpovídalo té situaci. Sněžilo od rána, bylo mokro, vlhko, sníh, chumelenice taková, že moji rodiče mě nepustili do školy, protože ta byla na Vinohradech a já bych musela tramvají nebo vlakem, a to už se báli, abych se nedostala do nějaké situace, kdy by třeba někdo protestoval a došlo by ke střelbě.“

V té době již paní Brabencová chodila na dívčí církevní gymnázium řádu sv. Voršily v Korunní ulici na Vinohradech. Studentky místního gymnázia si pak na protest proti okupaci připnuly 28. října 1939 – v den výročí založení republiky – na klopy trikolory s černou smuteční stuhou. Toto gesto sice mohlo být vnímáno jako provokace, ale naštěstí se obešlo bez následků a postihů. V roce 1941 bylo gymnázium v Korunní ulici zabráno pro německé žáky, dívky se proto přesunuly do smíšeného gymnázia do Vršovic. „To byla společná výuka – chlapci i děvčata v jedné třídě a byl tam veliký rámus. Když jsme vešli do té budovy, tak se otřásala halasem. A my jsme byly zvyklé na ticho, všechno bylo v pořádku, vždycky byl klid, nic se neřešilo hlasitě.“

 

Temná atmosféra válečné Prahy

Protože místní gymnázium nestačilo kapacitně pro všechny studenty, učilo se ve dvou směnách a žáci chodili buď na dopolední, nebo na odpolední vyučování. Během studia na vršovickém gymnáziu prožila Helena Brabencová také nálety na Prahu. Blížící se letecké útoky ohlašoval pan ředitel školním rozhlasem a všichni se museli během několika minut přesunout do protileteckého krytu ve školním suterénu. Do školního krytu se schovávaly i děti z nedalekých jeslí a studenti gymnázia museli pomáhat s jejich voděním a nošením do krytu. S nálety byla spojena také povinnost zatemňování, což v očích Heleny Brabencové dodávalo Praze tajuplnou temnou atmosféru – zatemněné byly tramvaje a i pouliční lampy byly velmi tlumené.

Shodou okolností zažila Helena Brabencová také příjezd Reinharda Heydricha na Pražský hrad v září 1941. Byli právě s tatínkem na mši v kostele v Nerudově ulici. „A tam jsme měli mši svatou za našeho dědečka hajného, který byl Václav. Všechno bylo v pořádku a najednou jsme slyšeli takový hluk, jako když někde něco těžkého jezdí. Tak jsme vyšli ven a tou Nerudovkou jezdila spousta nákladních aut obsazených německými vojáky, na takových lavicích - zády k sobě a každý měl před sebou pušku. Tak jsme říkali, co se to děje? Tak jsme v klidu došli nahoru na Hradčany, v klidu jsme prošli katedrálou, dokonce jsme byli v Královské hrobce a pořád jsme nevěděli, co se to děje.“ Až když dojeli domů, tak se z rozhlasu dozvěděli, co se děje a že byl vyhlášen výjimečný stav a stanné právo. Zároveň Heleně utkvěly v paměti červené plakáty s rozsudky stanného soudu, které byly vidět všude po Praze a na nich informace o popravě generála Bílého a dalších známých osobností.

I atmosféra ve škole byla napjatá a situace se ještě zhoršila po atentátu na Reinharda Heydricha. „My jsme tehdy byli tuším v sextě, v roce 1942. Bylo to odpoledne, měli jsme odpolední vyučování a žádný kantor nepřišel. Tak jsme samozřejmě byli rádi, to bylo pochopitelné. Až potom ředitel oznámil, že byl podniknut atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha. My jsme se samozřejmě v duchu zaradovali a naštěstí nikdo nic neřekl. Potom jsme měli takovou jakousi tryznu ve větší třídě – kreslírně... a mezi těmi účastníky byli gestapáci.“

 

Do mapy jsme zapichovali špendlíky, jak Sověti postupovali proti Němcům

Po atentátu se všichni uzavřeli více do sebe, lidé se hodně báli, učitelé byli velmi opatrní. I obrat ve válečných událostech byl v Praze patrný – lidé museli začít přispívat do „dobrovolných“ sbírkových akcí pro německé vojáky – Nothilfe, školním rozhlasem se hlásily sebemenší úspěchy německé armády. Zároveň ale lidé věděli, že se situace mění, informace měli hlavně z poslechu zahraničního rozhlasu. „V té době jsme si mohli koupit mapu SSSR i Polska, až skoro k nám. Bratr to pověsil na zeď a tam jsme si zapichovali špendlíky, jak Sověti postupovali proti Němcům. My jsme poslouchávali Moskvu, kdy jsme se naučili různé ruské fráze. Třeba bylo obvyklé hlášení: Česť gerojam - prostě že obsadili nějaké město, čest hrdinům, a hrála sovětská hymna.“ Z rozhlasu se dozvěděli také o invazi spojeneckých vojsk do Francie, naději jim dodávaly projevy českých politiků, zejména Jana Masaryka. Poslech rádia byl zakázaný, na všech přijímačích v domácnostech musely být kartičky s informací, že poslech zahraničního vysílání se trestá smrtí, nicméně ve spoustě domácností se tento zákaz porušoval. Koncem války dokonce byla povinnost odstraňovat z přijímačů mechanicky příjem krátkých vln.

Rodina Brabencových přečkala válku víceméně v pořádku, ačkoliv nebylo ničeho nazbyt a jídlo bylo k dostání pouze na potravinové lístky. Významnou pomocí byly balíčky s domácími potravinami, které rodině posílala načerno teta z venkova.

 

Mnoho lidí zemřelo zbytečně

Konec války prožili Brabencovi v Praze a Helena na něj vzpomíná nerada. Byla to podle ní doba, kdy mnoho lidí zemřelo zbytečně a zároveň se vyskytla spousta případů, kdy si Češi vylévali zlost na nevinných Němcích. Osvobození oslavila rodina Brabencových velkou hostinou. „Upekli jsme mísu vdolků, babička na to byla odbornice. Takovouhle zadělávací mísu, plnou! K tomu jsme měli bílou kávu, tedy meltu s mlékem.“

Helena Brabencová odmaturovala v roce 1946 a poté začala studovat na Právnické fakultě UK. Pamatuje si, že atmosféra na škole se postupně měnila, po válce měla škola větší úroveň než v pozdějších letech, kdy byli politicky nepohodlní učitelé postupně nahrazováni stranicky vhodnějšími pedagogy. Studenti také museli chodit na často nesmyslné brigády, aby ukazovali svůj kladný poměr k pracujícímu lidu, chodili třeba zametat do Waltrovky v Jinonicích. Během studia se Helena také seznámila se svým pozdějším manželem.

Po absolutoriu se těšili, že nastoupí a budou pracovat jako právníci, ale sehnat práci bylo poměrně složité, právníci neměli umístěnky a nikde je moc nehledali. Brabencovi se ptali po práci v mnoha podnicích, tam se ale vždy nejprve ptali na svazáckou legitimaci. Nakonec pan Brabenec našel místo v osobním oddělení ve stavebním podniku Konstruktiva. Helena Brabencová nastoupila v ekonomickém oddělení Československé plavby labské (později labsko-oderské), kde se musela naučit úplně novou problematiku lodních plaveb. Práce ji bavila a brzy se vše naučila, ale zanedlouho odešla na mateřskou dovolenou, nejprve s první a později s druhou dcerou.

Po mateřské dovolené nastoupila do podniku, který se zabýval výstavbou panelových domů na okraji Prahy, konkrétně stavbou družstevních sídlišť v Krči a na Petřinách. „My jsme jako zástupci stavebního podniku chodili a sepisovali vady. Třeba zatékání. A pak byly vady skryté, které se objevily až za čas. Tak jsme chodili po těch bytech a sepisovali, kde to nefunguje, kde je co špatně. To se všechno muselo odstraňovat a pak se zase kontrolovalo, jak je to odstraněno. Takže to byl neustálý kolotoč, pořád se chodilo kontrolovat. Pak už jsme se s kolegou uplatnili jako právníci.“ Ve stavebním podniku pracovala až do odchodu do důchodu. V době natáčení rozhovoru (2015) žila pamětnice v pražské Bubenči.