The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

ak. soch. Jan Bradna (* 1943)

• narozen 5. června 1943 v rodině Jana a Boženy Bradnových v Praze

• katolická rodina

• začátkem padesátých let otec přišel o zaměstnání v nakladatelství Vyšehrad

• strýc, katolický kněz Antonín Bradna, vězněn v letech 1952–1964

• politickými vězni byli i další členové širší rodiny

• v letech 1958–1962 studoval na Výtvarné škole Václava Hollara

• v letech 1962–1964 na základní vojenské službě u průzkumné jednotky v Jindřichově Hradci

• roku 1966 přijat na AVU do sochařského ateliéru Karla Lidického

• od roku 1969 studoval v rámci AVU nově otevřenou sochařskou restaurátorskou školu

• od roku 1972 pracoval jako sochař a restaurátor

• od 70. let členem restaurátorské komise při Svazu výtvarných umělců

• podílel se na restaurování fasády domu U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí

• od roku 1989 studoval dějiny umění na FF UK

• v květnu 1990 zakládajícím členem Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí

• v letech 1990–2020 aktivně usiloval o obnovu Mariánského sloupu (obnova dokončena 4. června 2020)

• příběh Mariánského sloupu zachytil v knize Raduj se, konej dobro a nech vrabce štěbetat

• v roce 2022 stále aktivní jako tvůrce medailí a poradce při restaurování památek

Byl vychován v katolické víře a řada členů jeho rodiny byla v padesátých letech krutě perzekvována, ať už pro svou víru, skautské aktivity, nebo protikomunistické postoje. Úzký vztah ke katolické církvi provázel i jeho profesní dráhu, když jako restaurátor v době normalizace pomohl zachránit celou řadu církevních památek. Od roku 1988 se pak aktivně angažoval v hnutí za obnovení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze, které svou aktivitu dovedlo k úspěšnému konci v roce 2020. 

Jan Bradna se narodil 5. června 1943 v Praze a v dětství a mládí žil na pražském Bohdalci nad Vršovicemi. Vyrůstal jako nejmladší dítě se dvěma staršími sestrami, Miladou a Ludmilou. 

Otec Jan Bradna pracoval jako úředník pro katolické nakladatelství Vyšehrad. Jeho úkolem bylo mimo jiné zajišťovat ilustrace ke knihám, takže se setkával s legendárními ilustrátory Cyrilem Boudou, Františkem Tichým, Karlem Svolinským či Janem Trnkou. Matka Božena Bradnová jako dívka vyrůstala v německém penzionátu v Děčíně, po smrti jejího otce však už rodina neměla na další vzdělání peníze, a tak se vyučila švadlenou a později pracovala pro charitu na Jungmannově náměstí. 

Němci za ostnatým drátem hrozili pěstmi

Jedna z nejranějších vzpomínek Jana Bradny se týká válečných leteckých poplachů: „Za slunečného dne jsem vyběhl dveřmi na balkón a na protější vile byla siréna. Ta začala houkat a já jsem doslova upadl hrůzou na zem.“ 

Více už si vzpomíná na události po konci války. Babička z matčiny strany pocházela ze západočeského Manětína, kam Bradnovi ve volných dnech často přijížděli. Zde se tříletý Jan stal svědkem scén souvisejících s odsunem Němců: „Staré babičky a dědečkové nasedali na žebřiňáky, byl slyšet pláč a nářek. To byl zážitek, na který se nezapomene.“ 

Nedaleko Manětína poblíž hradu Nečtiny se nacházel sběrný tábor pro Němce. Malý Jan se sestrami kolem něho často chodil na nákup a po cestě si prozpěvovali české písničky. „Za tím ostnatým drátem stáli staří chlapi, drželi se těch drátů, něco na nás křičeli a hrozili pěstmi. Později jsem se tam bál chodit.“ 

Ale ne všichni Němci se chovali nepřátelsky. Za jednoho z nejhodnějších sousedů v Manětíně Jan považoval místního ševce pana Tauta, který se před válkou angažoval v německé sociální demokracii, ale musel narukovat do wehrmachtu. V rámci vnitřního odsunu byl poslán na hrad Rabštejn, odkud se vrátil asi po čtyřech letech. Svůj domek si musel zpátky koupit. 

Otec nebyl žádný silák, ale měl odvahu

Otec Jana Bradny se angažoval v Československé straně lidové. Před volbami v roce 1946 s ním tříletý chlapec šel vyvěšovat předvolební plakáty na Bohdalci. „Najednou k nám přišli takoví tři soudruzi, dělníci z periferie v těch placatých čepicích. Měl jsem z nich hroznou hrůzu, protože na tatínka řvali a cloumali s ním. Tatínek sice nebyl žádný silák, ale byl velmi statečný,“ vypráví Jan Bradna. 

Za necelé dva roky život rodiny zasáhl únorový převrat a nástup komunistů k totalitní moci. Jan Bradna vzpomíná na pohřeb Jana Masaryka v březnu 1948: „Šel jsem s maminkou Újezdem směrem k Petřínu a tam mě někdo vyzvednul na střechu autobusu. Jako z tribuny jsem měl přehled, jak šly nekonečné řady legionářů a cinkaly jim medaile na prsou.“

Nakladatelství Vyšehrad, kde pracoval Jan Bradna starší, se po roce 1948 stalo součástí nakladatelského domu Lidová demokracie. Bývalý šéfredaktor Bedřich Fučík v něm nadále působil jako korektor. V roce 1951 však byl v práci zatčen. „Otec byl u toho, když ho zatýkali. Považoval za správné jít to sdělit jeho ženě. Ale oni už tam číhali dva estébáci, kteří čekali, kdo to k nim přijde říct,“ popisuje Jan Bradna. 

Jeho otec poté přišel o práci a často ho z domova odváželi na noční výslechy. „Už nikdy nám neřekl, co se tam dělo,“ dodává pamětník. Jan Bradna starší potom těžce sháněl práci a stres poznamenal i jeho zdraví, na přelomu 40. a 50. let utrpěl postupně tři infarkty. O práci přišel i dědeček Bradna, krejčí v Čakovicích, kterému komunisté znárodnili živnost. 

Teror padesátých let rodina prožívala velmi intenzivně, otec sledoval zejména inscenované procesy s církevními hodnostáři. Perzekuce zasáhla i jejich domácí, majitele vily, ve které Bradnovi bydleli, katolickou rodinu Janouškových. Uvězněn byl nejdříve nejstarší syn a matka, po jejím propuštění zavřeli otce. 

Antonín Bradna i v kriminále dával požehnání

Nejkrutěji se komunistická moc zachovala k Janovu strýci, katolickému knězi Antonínu Bradnovi. Na začátku padesátých let nastoupil jako začínající kněz do vesnice Černoušek pod Řípem. Krátce poté starší farář těžce onemocněl a mladý Antonín měl na starosti celou farnost. Byl velmi moderním typem kněze, věnoval se práci s mládeží, rád jezdil na motorce. 

Brzy si ale komunisté našli záminku pro jeho uvěznění. Po večerní mši svaté v sousední obci Lečice si ministranti hráli s baterkami a svítili na kostelní věž. Místní komunisté je obvinili, že „vysílali světelné signály imperialistům“. Antonín Bradna byl následující den zatčen a krátce uvězněn v Litoměřicích. Po propuštění působil v Žandově u Kynžvartu, odkud ho ale církevní tajemník vypověděl pod záminkou, že by převáděl lidi přes hranice. Další zastávkou se staly Velvary. 

Antonín Bradna tušil, že se schyluje k dalšímu zatčení. Známý z církevních kruhů mu doporučil ukrýt se v klášteře v Novém Jičíně. Státní bezpečnost však odtud Antonína Bradnu vylákala do Brna pod záminkou, že má domluvit přechod několika bohoslovců přes hranice. „On sám nechtěl odejít. Řekl, že nebude utíkat ze země, ať se stane cokoliv,“ vysvětluje Jan Bradna. Ke strýcovu zatčení tak došlo při návratu z Brna během cesty vlakem. 

„Soudili ho v Ostravě a teprve před soudem se setkal s asi třiceti lidmi, které nikdy v životě neviděl. Označili je za protistátní skupinu.“ Antonín Bradna byl odsouzen k patnácti letům vězení. 

Větší část trestu si odpykával v Leopoldově, kde ho Jan Bradna mohl jako jedenáctiletý v roce 1955 navštívit. S otcem a babičkou cestovali na Slovensko, kde přespali ve vymrzlém hotelu a brzy ráno se vydali k pevnosti. „Domluvte synovi, je vzpurný a neposlouchá,“ řekl babičce jeden z dozorců, než je uvedl do místnosti s dlouhou zasklenou přepážkou a kójemi, v nichž pod dohledem stráží stáli v pozoru jednotliví vězni. Na konci setkání jim strýc dal požehnání: „Zmlknul a jenom pohyboval rty. A jak měl ruce podél těla, pohyboval prstem pravé ruky, jako by dělal kříž,“ vzpomíná Jan Bradna. 

O mnoho let později při práci na restaurování portálu románského kostela v Záboří nad Labem se setkal s místním mužem, který byl v padesátých letech v Leopoldově strýcovým spoluvězněm. „Já jsem živ jen díky Tondovi,“ řekl mu starý pán a vyprávěl mu svůj příběh. V Lepoldově se pokusil o útěk, v kukuřičném poli ho postřelili a odvezli do Valdic. Všichni spoluvězni si mysleli, že je mrtev, a Antonín Bradna za něj sloužil zádušní mši. „A říká se, že když se za někoho slouží zádušní mše ještě zaživa, čeká ho dlouhý život,“ vyprávěl onen starý pán. 

Antonín Bradna nebyl propuštěn na amnestii a ve vězení zůstal až do roku 1964. Jan Bradna ho mohl navštívit ještě dvakrát, v roce 1961 a 1963 ve Valdicích. 

O strýcově propuštění se dozvěděl jako voják základní služby. Antonín Bradna posléze pracoval jako železniční dělník, skladník a v dalších manuálních profesích. Od roku 1968 působil jako pastorační referent na pražském arcibiskupství, později jako farář v Budyni nad Ohří. „Znovu dostal státní souhlas, ale velice ho pronásledovali. Vzali mu například řidičský průkaz,“ vypráví Jan Bradna. 

Antonín Bradna se dožil pádu komunismu a zemřel roku 2006 ve věku třiaosmdesáti let. 

Strýc a švagři prošli komunistickými lágry

Dalším z rodiny Jana Bradny, koho po roce 1948 postihlo komunistické pronásledování, byl strýc Václav Fechtner, manžel matčiny starší sestry. Za války byl vězněn ve Svatobořicích, protože jeho bratr Jan utekl do Británie a pracoval pro anglický zbrojní průmysl. Václav Fechtner po válce pracoval na ministerstvu obrany a brzy se chystal odejít do důchodu. Stal se ale obětí provokace Státní bezpečnosti: „Do kanceláře na ministerstvu za ním přišla jakási paní a řekla mu, že ho vyzývá, aby se připojil ke skupině v protikomunistickém odboji. On vstal, otevřel dveře a tu paní vyhodil,“ vypráví Jan Bradna. „Věděl, že je to provokatérka, a nepovažoval za nutné, aby to oznamoval.“ Zatkli ho ale právě proto, že událost nenahlásil. Doma ho vyzvedli dva muži, kteří slíbili, že se do hodiny vrátí. „Odvezli ho ale rovnou do ‚Domečku‘ u Lorety, kde podstoupil to nejstrašnější mučení. S pistolí u spánku si musel kopat vlastní hrob, visel za nohy hlavou dolů a mlátili ho do hlavy, že pak měl nějaký výron do mozku.“ Strašlivé týrání se podepsalo i na jeho duševním stavu, takže za dva roky byl propuštěn, ale už nikdy se zcela nezotavil. 

Také obě Janovy sestry si vybraly manžely z řad bývalých politických vězňů. Nejstarší sestra Milada se provdala za Rudolfa Probsta, skauta, který byl odsouzen v procesu se skautským střediskem Ostříž. Rudolf byl velmi charismatický, silný a odolný mladík, jemuž se podařilo během vyšetřování uprchnout. „Vyšetřovatelům řekl, že na Bohdalci zakopal bednu se zbraněmi. A slíbil jim ukázat, kde ta bedna je,“ říká Jan Bradna. Když ho dovezli na dané místo, Rudolfovi se podařilo za dramatických okolností uprchnout a několik měsíců se skrýval v příbramských lesích. Nakonec však byl dopaden a propuštění z vězení se dočkal roku 1960. 

Manželem prostřední sestry Ludmily se stal skaut a politický vězeň Karel Kukal, který byl před rokem 1948 členem mládežnické organizace Národně socialistické strany. V roce 1951 se účastnil hromadného pokusu o útěk jedenácti vězňů z jáchymovských uranových dolů. Útěk se však nezdařil a Karel zůstal ve vězení až do roku 1962. 

Fronta na Gottwalda

Jan Bradna nastoupil roku 1949 do základní školy Na Slatinách, jejíž budova je známá z filmu Obecná škola. „Byl jsem jediný ze třídy, kdo nevstoupil do Pionýra,“ konstatuje. Na svou třídní učitelku vzpomíná jako na velmi mladou, oddanou komunistku, která však byla laskavá a spravedlivá i k dětem z protikomunisticky orientovaných rodin. 

Když v březnu 1953 zemřel Klement Gottwald, učitelka se s celou třídou čtvrťáků vypravila na Pražský hrad, aby zhlédli jeho vystavené tělo. Netušili, že je čeká úmorné celodenní čekání ve frontě, která se vinula až okolo Strahovského stadionu. Když se konečně dostali na Hrad, už se stmívalo. „Tam byli samí takoví úderníci a údernice ve svátečních oblecích od svatby nebo biřmování. Mladé ženské s krajkovým límečkem na černých šatech nás stále popoháněly: ‚Postupujte, rychle postupujte.‘“ Domů přišly děti až za tmy a přivítali je vyděšení rodiče, kteří netušili, co se s nimi děje. Jan Bradna vzpomíná, že už tehdy vnímal všeobecné pokrytectví okolo truchlení za zesnulým komunistickým vůdcem: „Každý chodil tak jako utrápeně, dělali strojené nešťastné obličeje. Ale byla to taková prázdnota.“ 

Ve volném čase chodil ministrovat do vršovického kostela sv. Václava, kde se střídalo celkem okolo šedesáti ministrantů. „V šestapadesátém roce tam bylo poslední biřmování, které vedl Antonín Eltschkner, světící biskup pražský. Kostel byl narvaný, že by nepropadla jehla,“ vypráví pamětník. „Biřmování je svátost křesťanské dospělosti, normálně se k němu chodí okolo dvacátého roku. Ale já jsem byl biřmován už ve dvanácti, protože nikdo netušil, jak se to u nás vyvine, jestli nás třeba nevyvezou na Sibiř.“ 

O prázdninách pomáhal v hospodářství u strýce Jaroslava Lišky v Manětíně, kde od třinácti let sám jezdil s koňským povozem a svážel fůry sena. Jeho strýc dlouho vzdoroval nátlaku, aby vstoupil do JZD. V druhé polovině padesátých let ho donutili pracovat v kaolince v Kaznějově, kde si bral noční směny, přes den se lopotil na svém statku, z něhož mu JZD zabralo ta nejlepší pole a místo nich přidělilo neúrodný úhor. Po několika měsících dvojité dřiny s minimem spánku se zhroutil a na prosby své ženy vstoupil do JZD. 

Nadaný kreslíř i elitní výsadkář

Jan Bradna v osmé třídě prodělal těžký zánět ledvin, způsobený příliš rychlým růstem, kterému ledviny nestačily. Mnoho měsíců strávil na lůžku a osmou třídu musel opakovat. Základní školu tak ukončil až v roce 1958. 

Od nejútlejšího dětství ho bavilo kreslení a zároveň historie. Do všech školních sešitů si kreslil postavičky husitů. Po základní škole tak nastoupil na střední Výtvarnou školu Václava Hollara, kam se dostal bez politických potíží, přestože v jeho posudku stálo, že je „individualista“. 

„Dosud žiju ze znalostí, které jsem na Hollarce získal. Byla to drezura, kterou bych doporučoval každému výtvarníkovi,“ říká. Ředitel školy, sochař Emanuel Famíra, byl sice oddaný komunista, ale laskavý člověk a dobrý pedagog. Studenti měli čtyřhodinové lekce kreslení, učili se nejrůznější grafické techniky, knihtisk, vázání knih v knihařské dílně i výrobu maňásků. Důležitým předmětem byla typografie. Pracovalo se také v sádrovně, kde si Jan Bradna osvojil štukatérskou profesi. „A hlavně nás honili, abychom byli pilní,“ dodává pamětník. 

Po dokončení střední školy musel v roce 1962 nastoupit základní vojenskou službu. Švagři Rudolf Probst a Karel Kukal ho přesvědčili, aby se přihlásil k elitní jednotce – výsadkářům. „Abych byl vycvičený, až budeme dělat revoluci proti komunistům,“ usmívá se. 

Navzdory svému rodinnému původu byl skutečně přijat k průzkumné jednotce v Jindřichově Hradci. Až na konci vojenské služby se mu jeden poddůstojník přiznal: „Honzo, já jsem měl nařízeno, že tě mám každý den ponížit nebo zesměšnit.“ 

Přesto se mu dostalo výcviku, v jaký jeho švagři doufali: „Pohyb na nepřátelském území. Jak zajmout zajatce, jak někoho uškrtit nebo bodnout do ledvin, svazovat, vyslýchat. Učili jsme se německé fráze, dislokace západních armád, museli jsme znát jejich hodnosti.“ 

Pražské jaro na Akademii 

Během vojenské služby dělal neúspěšně zkoušky na Akademii výtvarných umění, obor sochařství. Po vojně proto nastoupil jako přidavač u zedníků, později pracoval jako kameník a štukatér. U zkoušek na AVU uspěl až napočtvrté v roce 1966, z devadesáti uchazečů bylo do sochařského ateliéru přijato šest. Jeho vedoucím pedagogem se stal sochař Karel Lidický, žák Otakara Španiela. Protože Jan Bradna se chtěl zaměřit na tvorbu medailí, Karel Lidický mu udílel cenné rady: „Přestaňte se dívat na fotografie a snažte se zachytit jen to, co o tom člověku víte, jeho ducha.“ 

Po třetím ročníku nastoupil Jan Bradna na doporučení Karla Lidického do nově otevřené sochařské restaurátorské školy. „Bradna, vy pořád vykládáte o památkách, vy byste se na to nejlíp hodil,“ oslovil ho profesor. „Já jsem udělal takový otrávený obličej. Ale od té doby jsem panu profesorovi tisíckrát poděkoval.“ Později, v době normalizace, mu restaurátorství zajišťovalo obživu, aniž by se musel jako sochař kompromitovat tvorbou ideologicky zatížených děl. 

Během studia na AVU prožil Jan Bradna politické uvolnění pražského jara. Jeho první známky zaznamenal v lednu 1968, když prodělal operaci menisku: „Probudil jsem se na pooperačním pokoji, kde hrál rozhlas po drátě. A najednou slyším, jak někdo v tom rádiu kritizuje prezidenta Antonína Novotného. Já myslel, že mám ještě po narkóze halucinace. Něco takového si člověk do té doby neuměl představit.“ 

Na jaře nastoupil jako skautský vedoucí oddílu vlčat ve středisku Maják, ale činnosti v Junáku brzy zanechal, protože se chtěl naplno věnovat sochařství. Účastnil se však křesťanských aktivit, kterých v roce 1968 přibývalo, zejména Díla koncilové obnovy, spontánního laického hnutí za obnovu katolické církve v Československu. 

Zároveň ale zůstával vůči pražskému jaru značně zdrženlivý: „Strýc Antonín [Bradna] mě varoval, že to je věc komunistů a že to dlouho nevydrží. Řekl, že Rusáci si to nenechají líbit.“ Dodává, že jako výtvarník vždy byl spíše individualista a nenechával se strhnout kolektivním nadšením. 

Smutný návrat do Československa

Na strýcova slova brzy došlo. O prázdninách roku 1968 byl Jan Bradna na brigádě v NDR, kde nejprve sekal trávu ve výzkumném ústavu ve Stralsundu a v srpnu potom pracoval jako ošetřovatel v berlínské nemocnici Krankenhaus Hedwigshöhe. Spřátelil se zejména s některými staršími pacienty. „Jednadvacátého srpna ráno stáli před dveřmi oddělení tři němečtí dědečci a s pláčem mě začali objímat. Já nevěděl, co se děje. Jeden si se sepjatýma rukama skoro kleknul a odprošoval mě, že Němci znovu obsadili naši zemi,“ vzpomíná s pohnutím. 

Brzy poté se vracel domů v dlouhé koloně československých vozidel po zcela ucpané dálnici z Berlína na Drážďany. V jednom z autobusů jela i železničářská dechovka z Kolína. „Když jsme přejeli hranici, vystoupili z autobusu, zahráli hymnu a píseň Kolíne, Kolíne. Staří chlapi i mladí kluci, všichni jsme brečeli jak malé děti.“ 

Ihned po návratu navázal Jan Bradna kontakt se skauty, kteří připravovali vytvoření bojové jednotky a protiokupační povstání. Na setkání této skautské skupiny mířil v kožené bundě s černou páskou na rukávě a trikolórou. Na Palackého mostě ho zastavili tři sovětští vojáci, kteří mu nařídili černou pásku strhnout. Jan Bradna to odmítl. „Oni se mnou uhodili o zábradlí, ustoupili asi o dva kroky a natáhli samopaly. Já jsem to velmi dobře znal a věděl jsem, co to znamená. V tu chvíli se člověku opravdu ve vteřině promítne před očima celý život.“ Četař mu ale nakonec jen strhl černou pásku a poslal ho pryč. 

Myšlenka skautského povstání se nakonec nerealizovala. Po návratu československých představitelů z Moskvy, kde podepsali tzv. Moskevské protokoly, jeho aktéři dospěli k závěru, že by nemělo ani mizivou šanci na úspěch. 

Obě starší sestry Jana Bradny se svými manžely Rudolfem Probstem a Karlem Kukalem po srpnu 1968 emigrovaly do Švýcarska. Jan Bradna se svou budoucí ženou Ludmilou Broftovou se rozhodli zůstat v Československu: „Když sestry odešly, byl jsem jediný, kdo se mohl starat o naše rodiče. Odjet nepřipadalo v úvahu.“ 

„Lepší společnost, ve které jsem se neuměl pohybovat“ 

V období normalizace Jan Bradna nenavazoval kontakty s disentem. „Nenalezl jsem k těmto lidem vztah. Některé z nich jsem osobně poznal a oni se ke mně chovali s takovým noblesním odstupem. Byla to taková lepší společnost, se kterou jsem si nerozuměl,“ konstatuje. Kriticky navíc sledoval, že v disentu figuruje mnoho takzvaných reformních komunistů, vyloučených ze strany v rámci posrpnových prověrek. 

Jednou z disidentských osobností, které poznal blíže, byl Ivan Medek. Chodil na jeho komponované hudební pořady s průvodním slovem v Divadle hudby. Jednou se s ním náhodou setkal při restaurátorské práci na Grünerově domě v Chebu. „Pozdravil jsem ho, v domnění, že nějak navážeme kontakt. On mi stěží odpověděl, minul mě s takovým chladem… Já jsem se prostě ve společnosti těchto lidí neuměl pohybovat,“ říká Jan Bradna. 

Příliš ho neoslovil ani katolický samizdat a bytové semináře: „To byla taková vysoká filozofie a teologie. Já jsem na to nestačil, říkal jsem si: ‚Nebudu zaclánět.‘“ 

Čtyři roky po absolvování AVU byl Jan Bradna nečekaně přizván, aby se stal členem restaurátorské komise při Svazu výtvarných umělců. Komise měla na starost přidělování jednotlivých restaurátorských zakázek a kolaudování výsledné práce. Podobné komise fungovaly pro všechny výtvarné obory, narozdíl od ostatních však nebyla práce na opravách památek tolik zatížena ideologickými požadavky. „Komisi přicházely objednávky od národních výborů, farních úřadů a dalších správců památek. Díky tomu jsem získal obrovský přehled o stavu památek v celých Čechách a na Moravě.“ Podle jeho slov i v době normalizace u nás bylo hodně lidí, kterým skutečně šlo o záchranu památek: „Mimo jiné jsem se seznámil s úžasnými lidmi ze starší generace památkářů. To byli často doktoři filozofie z první republiky.“ 

Současně sám pracoval jako restaurátor. „Nejraději jsem dělal sochy na návsích. Naučil jsem se na jakémkoli náměstí, cudně schovaný, převléknout do montérek a podvlíkaček. A kdykoli šel někdo okolo, silným hlasem jsem na něho z lešení zařval: ‚Dobrý den!‘ Takže po několika dnech už místní lidé byli vlastně moji známí. A večer jsem se s nimi potkával v hospodě.“ 

Devastace památek před rokem 1989 i po něm

Komunistickou nevůlí zachraňovat církevní památky byly podle něj za normalizace postiženy hlavně méně známé objekty v pohraničí. Vzpomíná například na zničení jednoho kostela na Chebsku: „Stavební firma musela plnit plán, což se tehdy měřilo množstvím proinvestovaných peněz. Když věděli, že to do konce roku nemohou stihnout, podminovali místní kostel a vyhodili ho do povětří. Tím splnili roční plán.“ Jindy se s dvěma mladými restaurátory účastnil záchrany sousoší na česko-rakouské hranici. „Doprovázeli nás pohraničníci, jeden z nich měl pistoli vyndanou z pouzdra. Na čáru jsme museli dojet s vyřazenou rychlostí, abychom náhodou nepřejeli do Rakouska.“ 

V osmdesátých letech se podílel na rekonstrukci fasády gotického domu U kamenného zvonu na Staroměstském náměstí. „S kolegou Jiřím Novotným jsme to pojali jako takový reliéf, zacelili jsme jizvy, ale zároveň jsme tu plastickou otlučenou kompozici zachovali ve fragmentárním stavu. Bylo to tehdy označeno jako přelom v restaurátorském myšlení.“ 

V devadesátých letech podle Jana Bradny postihla české památky další rána: vlna rozkrádání soch a jiných uměleckých děl, která končila zejména u sběratelů a ve starožitnictvích na Západě. 

„Myslím, že to byli zejména čeští překupníci, kteří měli kontakty na překupníky z Německa. Najímali si na to zlodějské party, které to realizovaly.“ Krádeže se často odehrávaly za bílého dne, přičemž zloději se vydávali za dělníky, kteří mají za úkol sochu někam odvézt: „Přijeli chlapi v montérkách s autojeřábem a naložili sochu na auto. Nikdo se na nic neptal a bylo hotovo.“ 

Osudové téma: Mariánský sloup

Na podzim roku 1989 začal Jan Bradna studovat dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Na začátku studia, ještě před pádem komunistického režimu, si jako téma seminární práce vybral devastaci klášterů v Čechách a na Moravě od dob Josefa II. až po období komunistické totality. 

Školu absolvoval diplomovou prací s názvem Historie a návrh obnovy Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Rozpracoval v ní téma, které bylo předmětem jeho zájmu již od konce osmdesátých let a věnoval mu maximální péči a úsilí i v následujících desetiletích. 

K zájmu o obnovu Mariánského sloupu ho přivedl jeho přítel František Semerád již roku 1988. V roce 1990 se Jan Bradna stal jedním ze zakládajících členů Společnosti pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. 

Jan Bradna podrobně hovoří o historii Mariánského sloupu: „Byl postavený na paměť tříměsíčního obléhání Prahy švédskými vojsky v roce 1648. Šlo o poděkování Panně Marii za ochranu před Švédy. Byl postaven na místě, kde stál původně pranýř.“ 

Jenže v novodobé historii začal být sloup částí Čechů vnímán jako symbol nadvlády katolické habsburské monarchie. První návrhy na jeho stržení se objevily již roku 1896 v souvislosti se stavbou Husova pomníku od Ladislava Šalouna. Ke stržení sloupu došlo po pádu monarchie 3. listopadu 1918 a jeho pozůstatky se ve velkém spěchu odstraňovaly před chystaným příjezdem prezidenta Tomáše Garrigua Masaryka do Československé republiky. 

Trosky sloupu byly narychlo odvezeny do areálu kláštera sv. Anny na Anenském náměstí a většina z nich se ztratila. Jan Bradna se je po mnoha letech snažil dohledávat pomocí georadaru na různých místech v centru Prahy. Z celého sloupu a soch se dochovaly jen fragmenty. 

Jan Bradna zmiňuje domněnku, že stržení sloupu se měla účastnit i tehdy sedmnáctiletá Milada Horáková. Podle svědectví kroniky trhovců ze Staroměstského náměstí prý Milada Horáková „vylezla k soše Panny Marie a hodila smyčku provazu kolem její hlavy“. Jan Bradna tuto verzi nepovažuje za reálnou: „Že by sedmnáctiletá dívka vylezla do výšky šestnácti metrů a vytáhla tam tak těžké lano…? Vylezla by stěží do poloviny. Vím, o čem mluvím, protože jsem to dělal celý život.“ 

Na Podřipsku se ovšem setkal s pamětnicí, jejíž příběh podporuje verzi, že Milada Horáková byla u stržení Mariánského sloupu přítomna. Dotyčná žena (kterou Jan Bradna nejmenuje) byla v roce 1950 vězněna na Pankráci. Od bachařky se ona i další ženy na její cele dozvěděly, že Milada Horáková má být popravena. Plakaly pro ni a poslaly jí útěšný vzkaz. Milada Horáková jim údajně měla vzkázat: „Holky, neplačte, já musím odčinit, že jsem strhávala Mariánský sloup.“ Jan Bradna pamětnici požádal, zda by byla ochotna své svědectví zopakovat jako přísežné prohlášení u notáře, žena to však odmítla. 

Sto let pokusů o obnovu

Myšlenka na obnovu Mariánského sloupu podle Jana Bradny poprvé zazněla již na konci listopadu 1918. Další iniciativa spojená se sbírkou pak vznikla na začátku dvacátých let. „Pražský arcibiskup František Kordač tehdy navrhl, aby se místo toho postavilo dvanáct kostelů v nově vznikajících čtvrtích na okrajích Prahy,“ říká Jan Bradna. K tomu skutečně došlo, z dvanácti kostelů jich bylo realizováno jedenáct. 

O obnově Mariánského sloupu se znovu mluvilo v druhé polovině třicátých let, kdy aktivita vzešla z řad České ligy akademické, tuto iniciativu však přerušila německá okupace. Téma opět zaznělo i po druhé světové válce a čeští katolíci v emigraci po roce 1948 se prý rozhodli nechat vytvořit sochu Panny Marie inspirovanou sochou z Mariánského sloupu, u níž se chtěli scházet a měla být symbolem jejich touhy po návratu do Čech. 

Přímo v Československu během vlády komunistů nebyla reálná naděje na obnovení sloupu, bezprostředně po pádu režimu, v květnu 1990, však vznikla již zmíněná Společnost pro obnovu Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Zakládajícími členy vedle Jana Bradny byl architekt Pavel Nauman, doktor Karel Kavička a další, celkem zhruba dvacet lidí. „Některé reprezentativní osobnosti, které to na začátku ozdobily, potom odcházely, například hrabě Kinský,“ zmiňuje Jan Bradna. 

„Jsem zvyklý jít s kůží na trh“

Úsilí Společnosti však od začátku naráželo na silný odpor: „Naprosté nepochopení ze všech stran – od památkářů přes církev až po všechny ostatní.“ Jan Bradna měl pocit, že z obnovy Mariánského sloupu se stalo jaksi tabuizované téma, s nímž se osobnosti z oboru bály spojit svoje jméno: „Když mě nějaký historik umění potkal na ulici, šeptem se mě ptal: ‚Tak bude, pane Bradna, bude?‘ Kdyby se to nepovedlo, aby o něm někdo náhodou neřekl: ‚Tenhle v tom s nima taky jel – a teď má ostudu.‘“ 

On sám tento problém neměl: „Já jako restaurátor jsem zvyklý jít s kůží na trh, za svou práci prostě ručím. Vím, že když se něco povede, hlásí se k tomu spousta lidí. Ale já nesu zodpovědnost i v případě, že se to nepovede.“ 

Největším odpůrcem obnovy byl podle Jana Bradny Lubomír Sršeň, správce historických sbírek Národního muzea. „My jsme se nikdy nedohodli, ale nikdy jsme na sebe nezvýšili hlas, neuráželi jsme se. Vždycky jsme mluvili slušně a na úrovni. Později jsem mu poděkoval, že nám celou dobu šlapal na paty, takže jsme si nemohli dovolit udělat jedinou chybu. Když člověk závodně běhá nebo vesluje, potřebuje dobrého soupeře, který ho vybičuje k výkonu.“

V roce 2010 byl Jan Bradna členy Společnosti vyzván, aby uspořádal vědeckou konferenci o obnově Mariánského sloupu. Oslovil více než dvě desítky odborníků, zareagovali však jen dva, a tak byla konference na poslední chvíli zrušena. 

Mariánský sloup se nakonec dočkal obnovení roku 2020, stavba byla dokončena 4. června tohoto roku. Jan Bradna zachytil osud sloupu i příběh jeho obnovy v knize Raduj se, konej dobro a nech vrabce štěbetat (2021). Její název je inspirován citátem sv. Jana Boska, zakladatele salesiánského řádu. 

Jan Bradna je dodnes aktivní jako výtvarník, zabývá se tvorbou medailí. Jako poradce stále působí také v restaurátorství.