ak. soch. Jan Bradna

„Gottwald umřel a nám paní učitelka řekla, že půjdeme se podívat na Hrad, kde byl Gottwald vystavený. My jsme ráno přišli do školy. Bylo to na jaře, v březnu, už nebyla nějaká hrozná zima. Jako kluci jsme nosili krátké kalhoty, punčochy a šněrovací boty. Kabát po kolena, čepičku na hlavě a takové taštičky jsme měli, ve kterých jsme si nesli jablko a na čtvrtku, půl krajíce chleba, ještě podélně rozdělenou, s máslem. To byla svačina. Jeli jsme tramvají na Pohořelec, na Malovanku, a už tam jsme viděli, že jde od Strahova od stadionu úvozem dolů k Hradu štrúdl. Tak jsme si řekli, tam to bude někde končit. Ale když jsme přišli nahoru, v chodbě k severní tribuně stadionu stáli lidi. A my jsme museli jít ještě doprava a mezi velkým strahovským stadionem a vpravo tím menším se ta šňůra asi ještě čtyřikrát otáčela. A zima tam byla hrozná, tam v tom stínu v té chodbě byl průvan a my jsme postupovali, postupovali, hladoví, svačiny už jsme si snědli a k pití jsme neměli nic, zmrzlí… Na ten Hrad jsme se dostali, až když se stmívalo.“ – „Proč jste to tolik chtěli vidět?“ – „To bylo povinný, to nařídila učitelka. My jsme mysleli, že tam přijdeme a k obědu se vrátíme. Rodiče si to mysleli taky. A teď už se šeřilo. Hradčanské náměstí bylo plné věnců, od prvního nádvoří až po náměstí. Tam už to šlo trochu rychle. A on byl snad ve Španělském sále, nebo kde. Tam byli samí takoví ti úderníci a údernice v těch svátečních oblecích, co měli od biřmování a svatby, takové ty mladé ženské s krajkovým límečkem na černých šatech, které nedělaly nic jiného než popoháněly: ‚Rychle, postupujte, rychle, postupujte.‘ No, tak jsme Klementa Gottwalda obešli, jeli domů. Telefony nebyly. Rodiče byli úplně zoufalí, nevěděli vůbec, co se s námi dělo. Učitelka naštěstí řekla: ‚Zítra, děti, nemusíte do školy.‘ Takže jsme si od toho odpočinuli. Tak takovou mám vzpomínku na smrt Klementa Gottwalda.“

„On, prosím vás, když se dozvěděl, že po něm… On byl ve farnosti pod Řípem, vesnice Černoušek. On nastoupil jako mladý kněz, byl tam šest týdnů a pana faráře ranila mrtvice. A on teď všechno obhospodařoval. Vedle je vesnice Lečice, tam měl večerní mši svatou. A ministranti… V dětství, který kluk má silnější baterku, ten je větší frajer. Komu dál došajní, tomu jsme záviděli. Takže ministranti po mši osvětlovali věž, komu víc svítí baterka. No a chytli se toho nějací soudruzi a ti ho udali, že vysílali imperialistům světelné signály po mši. Ještě druhý den učil ve škole a potom ho zavřeli do Litoměřic. Potom ho pustili, působil ještě tři měsíce v Žandově. Tamější církevní tajemník mu řekl: ‚Vy byste převáděl přes hranice, vy musíte pryč.‘ A tak se dostal do Velvar. Tam se dozvěděl, že po něm jdou, že ho chtějí zavřít. A jeden kolega, kamarád, mu poradil, aby odjel do Slezska, do Nového Jičína do nějakého kláštera, že tam bude schovaný. Ale nějací konfidenti ho vylákali do Brna [pod smyšlenou záminkou], že tam má dojednat přechod jakýchsi bohoslovců přes hranice. On sám odejít nechtěl. Řekl, že nebude utíkat, že tu zůstane za všech okolností. Takže ho zatkli ve vlaku z Brna do Ostravy. Byl souzený v Ostravě a tam se poprvé setkal s asi třiceti lidmi, které prohlásili za protistátní skupinu. Ty lidi viděl poprvé v životě u soudu. Dostal patnáct let a odseděl si dvanáct.“ 

„Můj švagr Rudolf, to byl takovej divočák, strašně statný silný chlap, černé vlasy dozadu, svalnatý, hluboký hlas a velmi inteligentní, opravdu úžasný člověk. A on v té skautské skupině, já nevím, s kým vším, prostě shromažďovali zbraně a pořád chtěli dělat povstání, dělali sabotáže a různé naschvály milicionářům a komunistům a policajtům a tak dále. A on řekl, že na tom Bohdalci, to je ten kopec nad Vršovicemi a Michlí, že na té straně k michelské plynárně zakopal bednu se zbraněmi a že jim ukáže, kde [ta údajná bedna] je. Tak oni vyjeli v autech tam nahoru, eskorta s ním, dali mu kožený kabát, jaké nosili ti estébáci, aby nebyl nápadný. A šli po takové cestičce na vrcholu té hrany, vlastně roviny, a z prudkého srázu dolů. On to tam dobře znal, protože tam vyrostl a jako kluk to měl prolítané. A on na příhodném místě ze sebe strhnul ten kabát, rozběhl se, odrazil se a skočil z té stráně, z které sjel takovým sešupem dolů. Tam byl plot, ten snad přelez. Seběhl takovou svažitou zahradou dolů k plotu na ulici, kde jezdí tramvaj. Přeběhl to a běžel takovou úzkou uličkou dál na Kačerov, kde se chtěl skrýt ve vile, kde bydlela jeho kamarádka skautka. Když tam doběhl, měl tolik duchapřítomnosti, že tam nepřiletěl, ale zastavil se, vykoukl za roh a před brankou toho domu už zastavovalo černé auto. Z něho vyskákali asi dva estébáci, kteří obsazovali ihned nejbližší byty a místa, kde by se mohl ukrývat. On potom se dostal nějak do Vršovic, tam se ukrýval ve sklepě. Jak byl černovlasý, tak mu někdo odbarvil vlasy na blond a on v montérkách a s kanystrem na benzín šel z Vršovic nahoru přes Bohdalec na Spořilov a někam dál. Tam na něj čekalo nějaké auto, které ho odvezlo do těch příbramských lesů. On říkal, že viděl hlídky, které tam chodily, které na něj číhaly. Jeho tatínek tam jezdil s autobusem 101 jako řidič, maminka jako průvodčí, s těmi se permanentně vozil estébák. No, tak pak ho chytli a přidali mu za to nějaký léta.“