„Proč jsem to dělal? Když jsme každý den v Gleiwitz, v tom satelitu (pobočném táboře KT Osvětim, pozn. ed.), chodili do práce v trestaneckých uniformách… Bylo mi šestnáct, lidi museli vědět, že nejsem vrah nebo něco takového, ale přesto se odvraceli, místo aby trošku pomohli. A tak jsem si řekl, že jestli přežiju, budu jiný, že se budu snažit každému, kde můžu, pomoct. Pak jsem měl problém, když jsem přišel domů, jak se s tím vším vypořádat. A myslel jsem, že musím nějak uctít své rodiče, protože mně dali dost dobré vychování. A pak mi trvalo rok, než jsem na to přišel. Že to nejlepší, co pro ně můžu udělat, je: mít dobrý život.“
„Jednou někdo na pokoji kradl jídlo, což bylo takové, no, no, to se nedělá, i když jsme měli hlad. A tak jsme si řekli, že se pokusíme ho chytnout. A já vím, že jsem v tom byl činný, že jsme na ambulanci dostali pilulky, myslím, že se jmenovaly panflamín (pravděpodobně panflavin, pozn. ed.). Tak jsme to dali do buchty a buchtu nastražili na stůl. Buchta zmizela a pak jsme chodili s každým, kdo šel čurat. A toho chlapce jsme chytli. A tak jsme udělali soud a porotu, a že ho odsoudíme. A on se okamžitě přiznal a řekl: ,Já jsem zde bez rodičů a mám šesti- nebo sedmiletého bratra a on pořád brečí, že má hlad, tak jsem to udělal,‘ Takže jsme viděli, že nic není bílé ani černé. A místo toho, abychom ho odsoudili, tak jsme se mu snažili pomoct a ze svého jídla mu něco dát.“
„[Do Terezína] přišla teta, sestra matky, s rodinou a hned šli dál do Osvětimi. Tenkrát to bylo Birkenau, česky Březinka. Když přišel Červený kříž do Terezína, to je další story, tak měli strach, že budou chtít do Osvětimi. A aby ukázali, že jim tam lidé přežívají, tak tam utvořili takzvaný rodinný tábor. Takže nedělali selekci lidí, kteří půjdou na život, nebo na smrt, ale dali je do rodinného tábora na šest měsíců. A po šesti měsících jim řekli, ať napíšou dopisy nebo karty známým, příbuzným a že to mají ,postdatovat´, to znamená datovat o tři měsíce později, protože pošta je hrozně pomalá. A teta věděla, že matka zemřela, tak tam napsala: ,Zítra potkáme Grétu.‘ Gréta byla moje matka. A když jsme to dostali v Terezíně, tak nás v životě nenapadlo, že by někdo myslel ,zítra budu zavražděn‘, tak jsme si to vysvětlili tak, že matka žije a že je v Birkenau. Když jsme to dostali, tak Hana napsala kartu, někdo jí to musel předepsat. Napsala: ,Milá matko, doufám, že se brzy sejdeme.‘ A tak dále. A jelikož napsala osm řádků a my jsme směli psát jenom šest, tak to přišlo zpátky do Terezína a skutečně tu kartu máme. My jsme mysleli, že matka žije, a oni tím chtěli říct, že matka byla taky mrtvá.“
Full recordings
1
Praha, Eye Direct studio, Hroznová ulice, 27.10.2016
Jiří Brady se narodil 9. února 1928 v Novém Městě na Moravě v rodině místního židovského obchodníka, o tři roky později se Bradyovým narodila dcera Hana. Harmonické dětství sourozencům skončilo se zánikem Československa a zřízením protektorátu. Jejich matka Markéta pomohla svému příbuznému, odbojáři z Belgie, a byla na jaře 1941 zatčena a deportována do koncentračního tábora v Ravensbrücku. Na podzim téhož roku zatkli i otce a Jiřího s Hanou se ujal strýc. Nakonec museli i oni nastoupit do transportu, v květnu 1942 je z Třebíče deportovali do ghetta Terezín. Jiří se dostal do objektu L 417, kde se utvořila chlapecká komunita, vydávající časopis Vedem. Na podzim 1944 deportovali Jiřího i sestru Hanu do Osvětimi. Jiří přežil selekci a byl určen na práci v pobočném táboře Gleiwitz. V lednu 1945 se fronta přiblížila k Osvětimi, vězni z Gleiwitz se přesunuli do bývalého zajateckého tábora Blechhammer, který se stal terčem ostřelování. Pamětník a další vězni se dírou ve zdi vyplížili na svobodu. Dlouhou anabází přes Užhorod a Budapešť se Jiří v květnu 1945 dostal do rodného města, jeho rodiče a mladší sestra Hana ale nacistické koncentráky nepřežili. Jiří nesouhlasil s komunistickým převratem a rozhodl se pro emigraci. Usadil se v Kanadě. Příběhem jeho sestry je inspirován světoznámý vzdělávací projekt Hanin kufřík. Během návštěvy České republiky v říjnu 2016 obdržel Jiří Brady za své celoživotní úsilí o zachování paměti holocaustu řadu oficiálních i občanských ocenění včetně Ceny Paměti národa. Zemřel v Torontu 11. ledna 2019.
