Pavel Bratinka

„Nacismus hlásal, že lidi mají nestejnou hodnotu. A komunismus, jsem říkal, hlásá, že máme všichni stejnou, totiž nulovou! Oficiálně komunismus tvrdil, že člověk není nic jiného než složitější hmota. Sorry, tak to je… Pak samozřejmě Stalin když jednal s lidma, jako že jsou to kusy škváry, byl důsledný marxista-leninista. Prostě tam se člověku v podstatě nedává žádná hodnota. Obrovská hodnota se naopak dává závisti a nenávisti. Ta prázdnota, že člověk je nula, ale jeho nenávist a závist mají obrovskou hodnotu – to navíc ještě cítíte, jaký je to inherentně, vnitřně sporný blábol.”

„(Pamatuju si, že s mým tátou, Tomášem Halíkem a Zdeňkem Neubauerem jste velmi rádi četli Tolkienova Hobita. Co jste v něm viděli?) Tolkienova nádherná sága zpřítomnila boj proti zlu, který vedou různé mocnosti a v němž se každá bojující bytost musí totálně nasadit. Zážitek, který Tolkienovy knihy evokovaly, souzněl s tím, co jsme tehdy zažívali v socialistickém Československu. S modely chování a uvažování, které Tolkien zachytil, jsme se reálně setkávali, a to včetně kapitoly, kterou filmaři vynechali: poté, co hrdinové zlo porazili a vraceli se domů, zlo opět vyvstalo v karikaturní, ale přece jen nebezpečné podobě. Totéž jsme zažili po roce 1989.“

„Kouzlo knihovny spočívalo v tom, že si tam člověk s jednodenním zpožděním mohl přečíst spoustu deníků i týdeníky. První tři roky, až do osmašedesátého, mi dokonce auto amerického velvyslanectví každý týden vozilo časopisy a noviny domů. A tak jsem měl doma takové množství International Herald Tribune, Life, Newsweek, Time... že jsem je mohl nakládat vidlemi.“

„Nizozemská inteligence byla nesmírně naivní. Pamatuji si, jak jsem v září 1968 v menze atomového ústavu mluvil s přibližně čtyřicetiletým fyzikem. Zeptal jsem se ho: ,Jak daleko myslíte, že jsou sovětské tanky od této menzy?‘ Odvětil, že si tu otázku nikdy nepoložil. A já jsem si odpověděl: ,Zhruba 400 kilometrů. To je pro Sověty otázka dvou dnů.‘ ,Opravdu?‘ vykulil oči. Pak jsem se ho zeptal, kolik lidí zabil Stalin, a on řekl: ,Tisíc.‘ A to byl vysokoškolsky vzdělaný člověk! Z toho si můžete udělat představu, že Nizozemci vůbec neměli ponětí, proti čemu stojí. Studenti protestovali proti NATO, proti válce ve Vietnamu... Jímala mě hrůza, že bych v takovéto zemi měl žít.“

„Prázdnota tý komunistický ideologie, když přijde do třídy na občanskou výchovu nějakej chlap a teď tam začne vykládat, jak všechno se odvozuje z vlastnictví výrobních prostředků – pojmy jako spravedlnost a krása. To byla taková hovadina, to mohl poznat i desetiletej kluk, který se otočil a viděl ty svoje spolužáky, ač jim je deset let – a výrobní prostředky sem a výrobní prostředky tam, jak se vytahujou, jak chtěj před děvčaty vypadat dobře, jak se chluběj těma skleněnkama a jiný zase fyzickou sílou. A teď tam přijde nějakej blázen a vykládá, že se všechno odvozuje z výrobních prostředků. No to mi připadalo jako hovadina na kvadrát a ta strašná věc komunismu byla, že tyhlety zvrácenosti, tyhlety zvratky faktický intelektuální se musely poslouchat, dokonce jsme museli skládat z toho zkoušky a musel jste mlčet.“

„Já jsem se vrátil jaksi do bitvy a vůbec jsem se tady nikdy necítil jako ubožák – spadla klec, hrudí narážím do klece, chci být volný jak pták. Ne já jsem věděl, že nic takového nepřichází v úvahu, že je potřeba tady bejt a pomáhat ten režim dostat do kytek, čili z tohohle hlediska já jsem měl velmi snadnej život. Zaprvé jsem věřící, a to opravdu pomáhá, a zadruhé i čistě racionálně jsem byl přesvědčenej, že to bude mít koncovku a že se jí dožiju. A byl jsem v tom dobrovolně, to znamená, že kdybych se toho bejval nedožil, tak bych toho nikdy nelitoval. Čili já jsem to měl velmi snadné v tomhle porovnání. Lidi, který neměli tyhlety berličky a museli si to vytrpět a byli roky zavřený..., tak v tom ohledu já jsem na tom byl velmi dobře.“

„V okamžiku, kdy Brežněv umřel roku 1982, už jsem žil, jako když člověk čeká na autobus, čeká na hlášení na nádraží, že přijede vlak. Už jsem žil v absolutní jistotě, že se dožiju pádu toho režimu relativně mlád, předtím to byly furt takový naděje. Vašek Benda vždycky připomínal, jak v osmašedesátým stál v nějaký frontě na maso nebo na brambory a lidi říkali, to je tak absurdní, to nemůže... a on jim říkal: ,Nene, to je tady tak na dvacet let.‘ A oni ho málem lynčovali za pesimismus a podvratné řeči. Měl naprostou pravdu a pak v tom devětaosmdesátým se jenom smál.“