Petr Bratský

„Množil jsme v té době zakázané knížky nebo knížky, které neměli rádi. A když jsme množili Černé barony, chtěli jsme mít i hezké obrázky. A jeden kluk, co šel na vojnu, je tam překresloval. Ale nenapadlo ho nic lepšího než to dělat na blány od kopírovacího stroje. Pak za to dostal nějakou kačku, šel do hospůdky a vesele tam začal vyprávět, jak to na těch blánách dělá. A někdo to udal. Tak mě potom kontráši hledali, Státní bezpečnost zmátlo, že každý říkal: 'Bráca, Bráca.' A oni hledali tu Brácu, studentku. A tu nikde nemohli najít, tak u toho byli vzteklejší. No a pak jsem absolvoval ten jejich výslech. Takový klasický, to už jsem znal ze skautingu. Jeden je vždycky hodný a jeden je zlý. Začne vždycky ten zlý a křičí na vás, bouchne do stolu. Pak přijde hodný, nabídne cigaretu nebo kafíčko. Vy si nic nedáte, řeknete: 'Já nekouřím a kafe nepiji.' Schválně mluvíte hodně spisovně a děláte trochu hloupého ze sebe. To bylo jedinkrát. Nikdy mě nechytili. Potom jsme kopírovali nádherné zakázané knížky, opravdu samizdaty. V takové tiskárně na Federálním ministerstvu financí. Chodili jsme tam z našeho podniku na obědy a já tam měl kamaráda, ten dělal knihaře. Vázal ty jejich pětiletky, různé hospodářské plány, měli tam bezvadné lidi a hlavně už tam měli kopírovací stroje, už tehdy 'ócéčka', které tiskly v barvě. Já jsem vždycky přinesl nějakou knížku, nebo někdo jiný, a oni udělali třeba dvanáct patnáct kousků a to jsme už rozdávali. Měli jsme velké okruhy čtenářů, to už bylo celé ohmatané.“

„Přijeli jsme do Klatov a tam jsem se potkal s maminkou, protože táta v té době pracoval v Praze a naše sestra byla na Slovensku. Z 21. srpna na dvacátého druhého jsme jeli, když tatínek přijel z Prahy, taky docela dramaticky, protože wartburgem musel v Praze přejet nějaký most, kde už vytrhali dlažební kostky. A to auto bylo docela nízké, ale nějak se mu to povedlo. Jeli jsme potom pro sestru na Slovensko. Takže já jsem prožil všechny ty kolony tanků a obrněných vozidel, které táhly do naší republiky. My jsme proti tomu jejich proudu jeli, kolikrát tam stáli ruští samopalníci a zakazovali, že nesmíme jet dál, a my měli ještě československou vlajku nad předním sklem, maminka ji tak držela. A oni se kolikrát tvářili, že jestli se tatínek rozjede, tak že to do nás pustí. No ale viděli dítě, tak asi nás to tehdy možná i trochu zachránilo. Měl jsem z toho hlavu jako kluk - to víte, bylo mi třináct - docela v pejru. Zároveň tehdy benzinové pumpy dávaly do aut jen tak deset litrů benzínu a my jeli i v noci, to už byly zavřené. Tak jsme vždycky někoho uprosili a hodní lidi nám přelili třeba z motorky benzín. Protože wartburg jezdil na benzín s olejem, tak jsme museli mít jen dvoutaktní kapalinu. Takže většinou nám takovým dramatickým způsobem pomohli, a tak jsme se dostali až za Nitru do Jelence za naší sestrou. A pak druhý den jeli zase zpátky.“