The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Břenková (* 1931)

• narodila se 11. prosince 1931 ve Svojanově

• válku prožila v Manově Lhotě a v Chrástu u Poříčan u prarodičů

• v padesátých letech byli její rodiče nuceni vstoupit do JZD

• od roku 1950 žila ve Svitavách

• pracovala v podniku Vigona jako účetní a personalistka

• věnovala se sborovému zpěvu

• v roce 1956 se provdala za agronoma Jiřího Břenka

• v roce 1996 zemřel její syn Jiří Břenek, zakládající člen kapely Čechomor

• od roku 2020 žila v domově seniorů v Hostivici

Když Libuše Břenková na počátku 70. let při prověrkách projevila nesouhlas se sovětskou okupací, řvali na ni, jak si to představuje. Byla odhodlaná vystoupit z KSČ, ale to se nakonec nestalo. Aniž by o to usilovala, zastal se jí předseda. „Nechala jsem to být. Bála jsem se o existenci, že děti nebudou smět studovat. Byli jsme takoví komunisti proti komunistům...“ 

Jsem z rodu sedláků

Libuše Břenková, rozená Kopecká, se narodila 11. prosince 1931 ve Svojanově č. 1, na místě, kde stával středověký hrad. V podhradí se nacházel zemědělský dvůr, který si od města Polička ve dvacátých letech pronajal otec pamětnice Ladislav Kopecký. Ten pocházel z nedaleké Manovy Lhoty, měl osm sourozenců, a teprve když si pronajal zemědělskou usedlost, mohl se osamostatnit a oženit. Vzal si Marii Lambertovou z Chrástu u Poříčan, s níž se seznámil díky Sokolu. 

Když se v roce 1933 uvolnilo hospodářství v Manově Lhotě, kde rodiče Ladislava Kopeckého vlastnili malý statek s přibližně 12 hektary polí a 10 hektary lesa, mladá rodina se tam vrátila. Pamětnice tam vyrůstala se dvěma staršími bratry, v roce 1941 se Kopeckým narodila ještě nejmladší dcera. 

Po záboru pohraničí mě poslali do Chrástu

Prarodiče Marie a Josef Lambertovi si brávali malou Libuši do Chrástu již před válkou, aby ulehčili rodičům, kteří měli hodně práce na statku. „Maminka nebyla selka, ale všechnu práci se naučila. Musela i více pečovat o mého bratra, který měl lehčí postižení,“ vypráví Libuše Břenková. Po vypuknutí války si prarodiče vzali vnučku k sobě na delší dobu. Manova Lhota se totiž nacházela na hranici zabraných území a rodiče měli obavy z dalšího vývoje. 

Do první a druhé třídy chodila Libuše Břenková v Chrástu. Dodnes na toto období ráda vzpomíná: na vůni lesní trávy při cestách s dědečkem do Kerska, cikorku s vystřihovánkami a tři kamarádky, které jí zůstaly v srdci dlouhé roky. 

Zapůsobil na ni také typický středočeský ráz vesnice, kde většina hospodářů vlastnila domek, dvůr, humna a dvě krávy. Oproti tomu osada Manova Lhota s devatenácti čísly měla odlišný charakter už tím, že byla historicky spojena s nedalekým středověkým hradem. Hospodářství se odlišovala přezdívkami; to jejich bylo známo jako ‚u Stavenských‘, ačkoli se jmenovali Kopečtí. Dnes jsou zde rekreační chalupy, včetně té, která zůstává v majetku širší rodiny.

V kuratoriu měli kluci tvrdou vojnu

Kolem roku 1941 se vrátila k rodičům do Manovy Lhoty. Do školy děti chodily pěšky do Svojanova, kde byla i měšťanka. „Měli jsme učitele, kteří se tolik nebáli, a učili jsme se i věci, které se učit neměly, například z naší historie,“ vzpomíná Libuše Břenková. Důležitou součástí školního života se pro ni stal i dětský sbor, který vedl sbormistr Cveček. Navštěvovala také hodiny klavíru. Jinak trávila volný čas hrami s kamarádkami. Mohla se pyšnit i kočárkem pro panenky, což tehdy nebyla běžná hračka vesnických dětí. Musela ale také pomáhat na poli a především se starat o malou sestřičku. 

Během válečných let ve Svojanově nacisté využili sokolskou tělocvičnu pro kuratorium. Šlo o Němci zřízenou mládežnickou organizaci, jejímž hlavním ideovým cílem byla převýchova a podpora tzv. protektorátního vlastenectví a spolupráce s Německou říší. Libuše Břenková cvičila v kuratoriu s ostatními místními dívkami, ale podle ní šlo v podstatě o pokračování Sokola; žádnou ideologickou výchovu ani přísnou disciplínu neměly, na rozdíl od chlapců, které vedl zapálený němčinář Josef Valášek. „Kluci s ním měli tvrdou vojnu. Můj muž mi vyprávěl, že měli lyžařské závody. Dříve nebylo lyžařské vybavení, takže maminka mu dala zimáček a beranici, šálu, rukavice. Dost se zapotil, a přesto nezvítězil. Hanlivě se vyjádřil o kuratoriu, což se doslechl vedoucí Valášek. Byly z toho pak velké nepříjemnosti, které jeho maminka musela zahladit nějakou výslužkou,“ vypráví Libuše Břenková. Vzpomíná také, že dotyčný vedoucí chlapeckého kuratoria málem zapříčinil smrt jednoho z chlapců, když ho nechal dlouho běhat a pak mu poručil skočit do studené vody. „Dostal zánět mozkových blan a málem to nepřežil. Jeho rodiče ho po válce zažalovali a musel přestat učit,“ dodává.

V Hlásnici postavili muže ke zdi

Manova Lhota v době války představovala poměrně izolovanou osadu spojenou s okolním světem pouze vozovou cestou, snad i proto k nim válka tolik nedoléhala. Konec světového konfliktu v Manově Lhotě přijali s úlevou a obešel se bez dramatických událostí. Děti, včetně Libuše, běhaly zvědavě k cestě a sledovaly prchající německé vojáky i jejich rodiny. Pamětnice vzpomíná, jak po Němcích nacházeli nejrůznější věci, například štůčky látek, kterých se cestou zbavovali. 

To obyvatelé z nedaleké vesnice Hlásnice málem zažili krveprolití. Pocházel odtamtud manžel Libuše Břenkové a vyprávěl jí, že tam na konci války Němci pátrali po partyzánské buňce: „Muži byli postaveni ke zdi a měli být zastřeleni. Byl mezi nimi i můj muž i tchán. Na poslední chvíli ale Němci dostali od svého velení příkaz prchnout, protože se blížila sovětská armáda.“ 

Bosého otce sebrali a odvezli na výslech

Po válce rodiče vstoupili do KSČ. „Maminka, zpočátku nadšená z příchodu Rusů a osvobození, přesvědčila otce, aby společně vstoupili do strany. Avšak po dvou měsících členství přišlo pro oba rozčarování, když pochopili skutečné podmínky a cíle strany – a ze strany zase vystoupili,“ vzpomíná Libuše Břenková. V únoru 1948 komunisté převzali moc v zemi a po vzoru Sovětského svazu se vydali cestou kolektivizace zemědělství a zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD), což bylo pro soukromé zemědělce likvidační. 

Situace se vyostřila, když nečekaně zadrželi Libušina otce. „Táta byl sedlák a docela rád chodil bos. Zčistajasna pro něj jednou přijelo černé auto. Sbalili ho tak jak byl, bosého, a odvezli ho do Bystrého, kde ho zpovídali. Když se odevzdávalo obilí, přišlo na něj udání, že se v něm objevil pilous – brouk, který se množí v obilí. Někdo udal tatínka, že je to prý od něj. Bosého ho odvezli do Bystrého, ale zpátky musel jít pěšky,“ vypráví Libuše Břenková.

Udání přišlo údajně od agitátorů, kteří lákali sedláky do JZD. Rodina se nakonec musela do družstva začlenit a odevzdat veškeré zařízení, koně a dobytek. „Směli hospodařit na malém záhumenku pro vlastní potřebu a jednou za rok vykrmit prase,“ dodává. 

Abychom mohli zpívat, museli jsme být svazáci

Výdělky v JZD měli rodiče zpočátku tak malé, že mnohdy nemohli ani Libuši poslat peníze na jízdné. Ta studovala střední sociálně-zdravotní školu v pražských Holešovicích, kam dojížděla z Chrástu od prarodičů. Za těchto okolností přišli do školy náboráři s nabídkou půlročního kurzu pro zdravotnice, po jehož absolvování by děvčata mohla pracovat jako asistentky u lékařů v ordinacích. Libuše se, stejně jako polovina třídy, rozhodla maturitní obor předčasně ukončit a kurz absolvovala.

V únoru 1950 nastoupila do textilního závodu Vigona ve Svitavách, kde dostala práci na půl úvazku jako asistentka v ordinaci závodního lékaře a na půl úvazku na sociálním oddělení. Bydlela na ubytovně. Město bylo plné mladých lidí, mezi kterými vznikaly různé skupiny a soubory, včetně pěveckého sboru Vigona, do kterého se zapojila. Spolu s divadelním souborem nacvičili například hru Fidlovačka a hostovali v několika městech. V tomto období vstoupila i do Československého svazu mládeže, který zaštiťoval právě pěvecký sbor. „Jinak to tehdy nešlo. Poskytli nám zkušebnu a mohli jsme vystupovat. Pak jsme se rovnou stali členy KSČ,“ vysvětluje Libuše Břenková. 

V souboru potkala svého budoucího manžela Jiřího Břenka, agronoma, který pocházel ze stejného kraje, z Hlásnice. Vzali se v roce 1956, v roce 1957 se jim narodil syn a v roce 1965 dcera. V letech 1963–1966 si Libuše Břenková doplnila večerně vzdělání na ekonomické škole, avšak maturitu si neudělala. „Musela bych studovat ještě další dva roky, jenže se mi narodila dcera a já už byla unavená,“ vysvětluje pamětnice, která pak pracovala ve Vigoně v účtárně a na osobním oddělení.

Řval na mě, že nesouhlasím se vstupem vojsk

Období politického uvolnění, tzv. pražského jara v roce 1968, kdy se KSČ liberalizovala, došlo ke zrušení cenzury a otevřely se hranice, prožívala Libuše Břenková i její manžel s velkými nadějemi. To však rázně ukončila intervence Sovětského svazu. Invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 prožili ve Svitavách. Libuše Břenková vzpomíná, že těžké kolony tanků a vojenských aut projížděly celé noci historickou částí města a ohrožovaly statiku domů. „Dělali hluk, že jsme v noci nemohli spát. Pořád někam pendlovali. Pak se vojenská posádka usadila v Květnici,“ říká.

Na počátku normalizace musela Libuše Břenková, stejně jako všichni zaměstnanci a členové KSČ, podstoupit politické prověrky. „Byla tam jasná otázka: ‚Souhlasíš se vstupem vojsk, nebo nesouhlasíš?‘ Řekla jsem, že nesouhlasím. Jeden soudruh na mě začal řvát, jak si to představuji, že nesouhlasím. Předpokládali, že musím souhlasit; že každý by měl souhlasit. Zpětně, když se na to dívám, bylo to něco hrozného. Takové zatemnění mozku.“ 

Libuše byla odhodlaná vystoupit z KSČ, ale nakonec to neudělala. „Přispěl k tomu předseda stranické organizace v našem podniku. Ten se mě jakoby zastal a já se na té vlně svezla a nechala to být. Řešili jsme to doma i s mužem. Báli jsme se, že přijdeme o práci, děti nebudou smět studovat. Ani on nevěděl, co si počít. Byli jsme komunisti proti komunistům a nebrali jsme své členství ani stranu vážně,“ vypráví Libuše Břenková. 

Vzpomíná také, jak vedení podniku Vigona muselo navázat družbu se sovětskou posádkou z Květnice, coby pokus o upevnění sovětského vlivu v regionu: „Družby byly nakázány shora. Každou chvíli do podniku jezdili sovětští oficíři z Květné. Jednou jsme měli podnikovou schůzi na zakončení roku a generálové tam měli obsazený celý stůl. Byli dost nepříjemní, nechovali se k ženám slušně, a potom jsme nenápadně odešly.“

Lidové milice z našeho podniku jely do Prahy

V osmdesátých letech si Břenkovi postavili vytoužený dům. Manžel měl jako zemědělský odborník dobré postavení a Libuše Břenková líčí, jak byl nucen kariérně růst: „Vždy když postoupil výše jeho nadřízený, musel převzít jeho místo. Dostal se tak až na post ředitele zemědělské správy na okrese, pak na krajskou správu do Hradce a nakonec působil i na ministerstvu zemědělství v Praze a pět let jezdil domů jen na víkendy. Vyčítala jsem mu, že to místo vzal, protože jsme konečně dostavěli dům – a já v něm zůstala sama. On se v té funkci ale necítil dobře a byl rád, že to po revoluci skončilo. Nebyl žádný politik. Byl napůl sedlák,“ vypráví Libuše Břenková.

V listopadových dnech roku 1989, v době převratu, pracoval manžel ještě v Praze, ona již byla v důchodu, ale brigádně vypomáhala v podniku. „Nevědělo se přesně, co se v Praze děje, diskutovali jsme o tom. Předzvěstí velkých změn se pro nás stal už leden 1989, kdy bylo výročí sebeupálení Jana Palacha. Lidové milice měly pohotovost a jely do Prahy z našeho podniku,“ vypráví Libuše Břenková.

Jiří Břenek byl velkou ztrátou pro hudební svět

V roce 1996 postihla Libuši Břenkovou nejhorší rána, jaká může potkat matku, když přišla o syna Jiřího, který nečekaně zemřel na rakovinu. Ztráta zasáhla nejen rodiče, ženu a děti, ale také hudební svět. Jiří Břenek působil jako skladatel, houslista a zakládající člen kapely Čechomor.

Libuše Břenková se o to více věnovala třem malým vnoučatům, která přišla o otce. Její manžel se ve stáří věnoval umělecké dřevořezbě a svá umělecká díla také vystavoval. Zemřel v roce 2000. 

Ludmila Břenková žije od roku 2020 v domově seniorů v Hostivici a největší radost jí dělá dcera i dnes již dospělá vnoučata.