„Byl ten proces. A přestože ty státní procesy vždycky byl v hlavním městě, tak právě protože chtěli odradit a chtěli ukázat jaká je moc a jaké jsou důsledky, kdyby byl někdo proti. Tak vlastně se to výjimečně konalo v Heřmanově Městci v Sokolovně, proto se tomu říká lidový soud neboli monstrproces. Tam bylo neskutečný, protože tam sváželi na ten proces autobusem, jednak ze všech továren, funkcionáře, a i ze všech škol. Takže třeba já byla v prvním ročníku a naše rodina se nesměla procesu účastnit, přestože jsme toho Milana dlouho neviděli, ale svazáci z naší školy tam jako byli. Bylo to něco příšerného všecko.“
„Tam byla velká komunita. To už v 18. století za hraběte Šporka, když tam byla morová epidemie tak vlastně potřeboval tam získat nové obyvatele, tak on umožnil, aby se tam přestěhovalo hodně Židů, kteří tam pak skutečně ekonomicky pozvedli ten Městec. Vím, že můj táta, protože můj děda byl obchodník s látkami a jezdil do Čáslavi pro nákupy, takže mi říkal, že ten děda byl velice spokojený. Říkal že ta komunikace a ta spolupráce se Židy vždy byla velmi dobrá. Nebyl tam nikdo, kdo by proti nim něco měl, než začala potom ta válka a všechno se tam změnilo.“
„Zrovna se otevírala vyšší škola sociální, protože byl nedostatek zdravotníků a sociálních služeb. Takže mi napsal, že můžu jenom tam. Bylo to pro mě vysvobození, že jsem tam mohla začít chodit. Po dvou letech zase zjistili, že je nedostatek kantorů, takže se sociální škola změnila na pedagogickou školu mateřských škol. To byla absurdní situace, protože v této čtyřleté škole jsme byli všichni takoví ti vyvrhelové společnosti. Děti kulaků, živnostníků a zemědělců. Byli tam ale skvělí kantoři, kteří zase byli vyhození z gymnázií. Byla tam tedy škála skvělých učitelů, to bylo plus. Na každém mínusu se dá najít něco pozitivního. Měli jsme tedy skvělé kantory na češtinu, matematiku a další.“
„V Památníku národního písemnictví, který byl založen asi v roce 1952, nevím přesně, v premonstrátském Strahovském klášteře, tak tam byla ředitelkou po Bedřichu Václavkovi paní doktorka Václavková. To byla neuvěřitelná žena, protože pod svými vdovskými křídly, mohu-li to tak říct, pomáhala… protože si na ni nikdo nedovolil. Měla tam tolik lidí, kteří se třeba vrátili z vězení… Byl tam třeba pan profesor Ryba, který se v roce 1948 postavil za studenty, tak ten byl zavřený, pak tam byli dva jezuiti, jeden piarista a spousta lidí, kteří by jinak neměli vůbec šanci. Takže tam byla skvělá společnost. Mnoho lidí, kteří by skončili kdovíkde… Ale ona byla skvělá, na každého se usmála a nikdo si na ni netroufl.“
„To bylo hrozné. Přijeli jsme na nádraží do Příbrami, tam se shromáždili příbuzní, přijel pro nás autobus a ten nás vezl pod dohledem samopalů mimo město. Byly tam dlouhé, dřevěné ubikace, nikde nikdo, jen nějaké dráty. Tam nás vypustili a pak jsme směli půl hodiny mluvit s Milanem. Co se dalo říct… nic. Jenom jsme se na sebe koukali. To bylo jediné. Ale nejhorší byl asi ten Jáchymov. Milan říkal, že tam málem zemřel. Byl na samotce a nedávali mu jíst, ale přitom musel pracovat.“
Věra Břeňová, rozená Netušilová, se narodila 8. října 1935 v Heřmanově Městci do rodiny Josefa Netušila a jeho ženy Marie. Věra měla staršího bratra Milana. Otec byl ředitelem Městské knihovny v Heřmanově Městci a ředitelem spořitelny v Chrudimi. Maminka byla v domácnosti. Věra v roce 1950 ukončila měšťanskou školu, z důvodu buržoazního původu si ale nemohla podat přihlášku na gymnázium. Dostala se aspoň na sociální školu v Chrudimi, a to díky komunistovi z národního výboru, který jí po prosbách maminky podepsal doporučení. V roce 1951 byl spolu s kamarády zatčen Věřin devatenáctiletý bratr Milan Netušil, student prvního ročníku Vysoké školy pedagogické v Praze. Patřil do heřmanovské skupiny, která si říkala Skautský odboj Beneše (SOB), jejíž členové byli v roce 1952 odsouzeni při veřejném monstrprocesu v Heřmanově Městci. Za šíření letáků klasifikované jako velezrada dostal Milan trest odnětí svobody na 12 let. Většinu trestu si odpykal v jáchymovských dolech, propustili ho po devíti letech díky amnestii. Po Milanově zatčení byl otec vyhozen z práce a až do penze pracoval jako dělník v chemičce. Věra odmaturovala v roce 1954, poté pracovala v knihovně Národního muzea v Praze. Po ročním knihovnickém kurzu při zaměstnání dosáhla kvalifikace knihovnice. V roce 1959 se provdala za archeologa Jiřího Břeně, v letech 1962 a 1969 se jim narodili dcera a syn. Věra dálkově vystudovala obor knihovnictví, specializaci literární. Státní zkoušky z knihovnictví, bibliografie a dějin knihtisku složila po mateřské dovolené v roce 1970. O pět let později získala titul doktorky filozofie. Věra Břeňová působila v Památníku národního písemnictví a ve Státní knihovně ČSR (od r. 1990 Národní knihovna), od první poloviny 90. let úzce spolupracovala s Vilémem Prečanem v Ústavu soudobých dějin ČSAV.
Zleva matka Marie, teta se synem Martinem, manželka bratra Milana Marie se synem Romanem, teta Herknerová (sestra matky), bratr Milan a otec Josef, Heřmanův Městec, 8.8.1962
Zleva matka Marie, teta se synem Martinem, manželka bratra Milana Marie se synem Romanem, teta Herknerová (sestra matky), bratr Milan a otec Josef, Heřmanův Městec, 8.8.1962
