Zdeňka Břízová

„Ano, lidi se schovávali nebo se utíkali schovat. No a Němci, jakmile někoho uviděli, tak stříleli. Pamatuji se, že i maminčin bratr byl postřelený, pak byl na jednu ruku chromý a po válce mu dali trafiku. Prodával teda cigarety, to si pamatuji. Pamatuji si, že tam byla škola, vedle je pošta, a že pan farář tam schovával někoho. Takže oni se na tu faru dostali a pana faráře tam zastřelili. Co mě maminka, tatínek vypravovali.“

„Tak co si pamatuji, tak v těch lesích byli partyzáni. A potom když je Němci našli, tak je vozili k nám do Trhové Kamenice do školy. Tam je vyslýchali a my jsme asi týden až 14 dní nechodili do školy. A co si pamatuji, tak paní řidící chodila po třídách a mluvila německy, německy mluvila. No a z květnového povstání. Maminčiny dva bratři byli v Němečku a tatínek náš byl v Plzni a my jsme o něj měli strach, že se nám ani nevrátí, ale po válce vrátil se. A když bylo květnové povstání, to si přesně pamatuji, to už jsme bydleli u babičky, vesnice se jmenuje Zubří. A Němci, když projížděli, tak koho uviděli, tak bez nějakého toho [ho] zastřelili. A potom po válce v jednom domě byla výstava těch, co Němci zastřelili. A bydleli tam taky Židi. A ty teda všecky odvezli než na Zámeček a potom do Terezína a nikdo z nich se nevrátil.“