„My jsme jeli vlakem až do Trani vedle Bari, úplně jižně. Tam byl lágr pro Židy, kteří jedou do Palestiny, do Izraele – Izrael byla mladá země, ještě neměla rok. Tam jsem byla týden a jeli jsme hroznou lodí, Caserta, to byla loď na dobytek. Tam udělali dvoupatrové kavalce, to jsme jeli asi čtyři pět dní. Hrozné, málo vody a špatné jídlo. Hrozné, zase transport, kavalce, hrozné, ale nějak jsme – my jsme byli mladí všichni, my jsme se hodně znali mezi sebou z Terezína, takže jsme to brali po skautsku. Já jsem brečela do Velenic, naproti mně seděla holka, co měla se mnou v Terezíně spálu. Když jsme byli ve Velenicích, tak řekla: ‚Řekni, Růženko, už jsi doplakala?‘“
„To dítě se narodilo 7. března, kluk. Ale ty holky, co pracovaly ve Flachsu (zpracování lnu), udělaly z plotu takovou... aby to dítě tam mohlo ležet, a tu Evku, kde byly sprchy, tak ji tam daly, i to dítě. Když jsme šly na záchod, tak jsme tam prošly, tak vždycky jsme se na to dívaly – to dítě žilo – a sáhly na tu prdýlku. Živé dítě v takovéhle situaci. On se jmenoval Tomy, samozřejmě po Masarykovi. Tři porody tam byly. Přišel jednoho dne Mengele do Merzdorfu. My jsme musely nějak čistit ty kavalce a já jsem tomu nechtěla věřit, že Mengele – ale to mi potvrdila teď jedna v Praze, co byla se mnou, ale starší – že Mengele přišel to dítě vzít. Ten mistr, co byl v tom oddělení, kde Evka pracovala, řekl, aby ji nechal, že ona je tak výborná pracovnice, a domluvil mu, aby to dítě nechal s tou mámou. A on tam to dítě nechal. Ty se vrátily, ty obě holky, ta Evka byla už vdaná a ten muž se náhodou vrátil taky. Nevěděl, že je těhotná, a přivezla mu dítě domů. To byla taková věc, která byla neobyčejná.“
„Třicátého března mám narozeniny. To nikdy nezapomenu. Večer předtím, jak jsme leželi na těch matracích, přišla nějaká dáma, opravdu dáma, a řekla: ‚Je tady Y...?‘ My jsme byli Y transport, tak každý měl číslo a to stačilo číslo, to jsme nepotřebovali jména. Ale přišla a řekla: ‚Tady bydlí v tom pokoji Růžena Vogelová?‘ A já jsem řekla: ‚To jsem já.‘ Ona se představila, to byla paní z Brna, jméno jsem zapomněla, a říkala: ‚Ty máš zítra narozeniny a Jugendfürsorge ti gratuluje a máš malý dáreček.‘ To byli už sionisti. A dala mi – v Terezíně – malou bábovičku. Já byla hrozně překvapená, moc jsem se poděkovala a šla jsem k mamince a řekla jsem: ‚Mami, co to je Jugendfürsorge?‘ Maminka řekla: ‚Řekni to pomalu a pochopíš, co to je. Jugend-für-sorge. Péče o mládež.‘ ‚Tady je péče o mládež?‘ To byl první dojem, nechci říci dojem, první věc v Terezíně, která mě překvapila a potěšila. Bábovička, to bylo něco.“
„Já od té doby, co jsem se vrátila z Osvětimi, nechci slyšet o nějakém náboženství. Moje děti jsou také tady vychované bez židovství. Kdo byl v Osvětimi a viděl to, co já jsem viděla, nemůže věřit v Boha. Malé děti, které hodí do ohně nebo je zplynují? Nechci o tom mluvit. Mám tady ještě chodit do kostela (synagogy)? Nevěřím na nic. Nebyli jsme k tomu také vychovaní, byli jsme asimilovaní.“
„Dvanáctého prosince by býval měl můj bratr narozeniny, ale už nežil. Já jsem pracovala a brečela. Přišel mistr, na šedém plášti měl hákový kříž, zastavil mašinu a ptal se, proč pláču. (…) Nechtěla jsem se s ním bavit, přeci mu nebudu vykládat, že Němci zaplynovali mého bratra. On mi říkal: ‚S tebou bych dneska měnil, padl mi druhý syn.‘ Na to mu odpovídám: ‚Pane majstr, vy jste to takhle chtěl?‘ Tak jsem dostala odvahu zeptat se, kde přesně jsme. ‚Víš, kde je Spindlermühle?‘ Samozřejmě jsem věděla, jsme nedaleko Špindlerova Mlýna, ale na německé straně, nedaleko českých hranic.“
„V Osvětimi Mengele mne při (selekci) dal na tu pravou stranu. Ptal se, kolik mi je (wie alt), a já řekla osmnáct (achtzehn) a (maminka) ještě řekla: ‚To je moje dítě, té ještě není osmnáct.‘ On do ní kopl. Já jsem se najednou styděla, že maminka jinak byla vždy statečná. My jsme nevěděli, co se děje. Byla to ohromná žena.“
„Byly jsme připravené, že jdeme dolů. Slyšíme, jak někdo odemyká. Najednou tam stál ten pan doktor a řekl: ,Ich bitte die Damen herunter gehen.‘ Prosím dámy, aby šly dolů. Najednou jsme byly dámy. Ne abychom se postavily do řady, ale do půlkruhu, to nebyl apel. Oznámil nám: ‚Je konec války. Chci vám vysvětlit jako lékař, jste podvyživené, abyste nezačaly jíst moc. Jsme v Krkonoších, přijdou vás osvobodit Rusové, už jsou na cestě sem, Hitler kapituloval.‘ Najednou jsme byly dámy.“
„Bylo to hrozné, jak jsme se museli svléknout. Já jsem držela boty, přeci nemůžu bez nich. Přišla nějaká kápo, vzala mi boty. ‚Dej sem ty boty, ty kurvo, stejně chcípneš!‘ Já jsem začala brečet. Za chvíli jsme byly nahé a ostříhali nás dohola. Ti, co tam byli déle, nějaký chlap, byla tam židlička, všude ostříhané vlasy. Jedním hadrem a nějakým lysolem nás dezinfikovali. To bylo hrozné. Nahnali nás do jedné místnosti.“
Růžena (Ruth) Brösslerová se narodila 30. března 1927 jako Růžena Vogelová v německy mluvící židovské, zcela asimilované rodině v Deštnici u Žatce. Otec prodával chmel, později pracoval jako šafář. Rodina vychovávala čtyři děti. V roce 1937 se Vogelovi přestěhovali do Žatce, po záboru Sudet odešli do Řevničova u Rakovníka. 18. února 1942 byla celá rodina deportována do ghetta v Terezíně. Růžena žila v dětském domově, později v dívčím domově v L 410. 6. října 1944 odjela spolu s matkou do Osvětimi, po zhruba dvou týdnech v táboře prošla selekcí a z tábora odjela. Do konce války byla vězněná v táboře Merzdorf, pobočce KT Gross Rosen. Pracovala v textilní továrně na zpracování lnu. Přežila jako jediná z celé rodiny s výjimkou babičky a vzdáleného bratrance. Po osvobození se vrátila do Řevničova, poté se přestěhovala do Žatce a vyučila se krejčovou. V roce 1949 se vystěhovala do Izraele, odjela legálně se skupinou sionistů. Usadila se v Tel Avivu, kde pracovala jako pomocnice v domácnosti, později založila krejčovský salón. V roce 1956 se vdala a s manželem, který také pochází z Čech, vychovali dvě děti. Od devadesátých let pravidelně jezdí do Prahy. Růžena (Ruth) Brösslerová je vdova a žije v Tel Avivu.
