The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doris Broulová (* 1929)

• narodila se 16. září 1929 v Praze, kde prožila i své dětství

• kvůli židovskému původu musela nosit židovskou hvězdu

• roku 1942 podstoupila s matkou a bratrem transport do Terezína

• v roce 1944 odjela s transportem Eb, č. 1179 do KT Auschwitz

• ke konci války odklízela trosky v rozbombardovaném Hamburku

• osvobození se dočkala coby vězeňkyně KT Bergen-Belsen

• po válce vystudovala obchodní a textilní školu

• provdala se v roce 1954 a s rodinou se usadila v Nové Pace

• roku 2024 v době natáčení žila stále v Nové Pace

Doris Broulová prošla v průběhu druhé světové války ghettem v Terezíně, později také koncentračním táborem v Osvětimi. Ke konci války se ocitla v rozbombardovaném Hamburku, kde se stala součástí lidského řetězu na odklízení trosek. Osvobození britskými vojáky se dočkala jako vězeňkyně koncentračního tábora Bergen-Belsen  15. dubna 1945. Zpět do Prahy se vrátilala až v červenci , po překonání skvrnitého tyfu. Holokaust přežila jako jediná z rodiny.

Po atentátu na Heydricha oddíly SS obšancovaly Resslovku až k nám domů

Doris Broulová, rozená Fleischnerová, se narodila 16. září 1929. Tatínek Viktor Fleischner, narozený 3. dubna 1889, působil jako zbožíznalec v textilní společnosti. Její maminka, Alice Brandeisová, provdaná Fleischnerová, se narodila do silně věřící židovské rodiny 22. května 1899. Malá Doris prožila spokojené dětství v Praze. Neměla povědomí o tom, že třicátá léta znamenala vzestup Adolfa Hitlera, který pro Židy chystal strašlivý osud.

Již od 1. září 1941 byli Židé, z příkazu říšského protektora Reinharda Heydricha nuceni nosit žlutou šesticípou hvězdu. Tato povinnost se nevyhnula ani Doris Broulové. Její rodina v Praze žila poblíž Resslovy ulice. Ta se nachází nedaleko kostela svatých Cyrila a Metoděje, ve kterém došlo k boji mezi příslušníky oddílu SS a gestapa se sedmi československými parašutisty, mezi kterými byli i Jan Kubiš a Josef Gabčík, kteří stáli za atentátem na Heydricha. „Báli jsme se vyjít z domu, protože to tam bylo všechno obšancované německými vojáky. Měli flinty. Byli jsme přímo uprostřed dění. Resslovka byla od nás kousek,“ vzpomíná pamětnice.

Esesáci mi natrhli ucho i s náušnicí

Rodinu malé Doris později čekal transport do Terezína. Odjela s o tři roky starším bratrem Harrym a s maminkou. Tatínek zemřel již dříve. „Byli jsme nervózní. Co jsme si mohli vzít, jsme si zabalili. Co jsme měli řetízky nebo náušnice, to jsme si taky vzali, a to nám pak esesáci v Terezíně strhli. Natrhli mi ucho i s náušnicí,“ uvádí pamětnice k příchodu do Terezína.

Samotný transport proběhl 3. srpna 1942. „Naložili nás jako dobytek a jeli jsme. A nevěděli jsme kam. V dobytčácích nás bylo nepočítaně, strašně moc. Padesát, možná víc. S jedním kýblem,“ přibližuje otřesné podmínky transportu. Dojeli až do Bohušovic. Do Terezína poté došli pěšky. V ghettu ji oddělili od matky i bratra. Maminka v Terezíně později onemocněla tyfem a 6. prosince 1942 zemřela.

Běžný den v Terezíně pro třináctiletou Doris znamenal práci na zahradě a večer učení s internovanými učiteli. Jídla se nedostávalo, často byla k dispozici polévka z tuřínů či kaštanů.  Terezínské ghetto opustila v roce 1944, kdy 18. května nastoupila transport s označením Eb, č. 1179 do vyhlazovacího tábora Auschwitz.

V Osvětimi byl těžký, horký vzduch

Na samotnou cestu i příjezd do vyhlazovacího tábora Auschwitz si pamětnice vzpomíná velmi dobře. Cestu označuje jako strastiplnou a příjezd jako tíživý. První, co na místě uviděli, bylo krematorium. První, co pocítili byl jeho kouř. „Ti, co tam už byli, nám strašně nadávali, že jsme přijeli, že oni půjdou do plynu. No a ono to tak skutečně bylo. Udělali nám místo,“ vzpomíná. V Osvětimi už nepracovali. Jejich povinností však bylo na příkaz a za každého počasí vyjít ven a nechat se přepočítat. Součástí jednotek SS byly i bachařky, za nejhorší pamětnice označila Polky a Maďarky, u kterých bylo obvyklé, že chodily s bičíky a k vězeňkyním se chovaly velmi špatně. Vězni v táboře měli číselné tetování, pamětnice je tak dodnes označena číslem H3877.

Podmínky, ve kterých museli v Osvětimi přežívat byly velmi těžké. Pamětnice vzpomíná na nevyhovující hygienu, nedostatek jídla či týrání ze strany dozorců. Příkoří, které se jim dostávalo přes den, nekončilo ani v noci. Až dvanáct vězňů spalo na jedné spojenépryčně. Pokud se chtěl jeden na posteli otočit, museli se s ním otočit všichni.

Doba, kterou v KT Auschwitz strávila, skončila návštěvou Josefa Mengeleho, který provedl selekci vězňů. „Rozdělil nás. Byly tam děti, dospělí, chlapi, holky. Každého se zeptal, kolik mu je a co dělal. Byli jsme všichni stejní, nahatí. Byli jsme stejní, protože jsme stejně vážili, byli jsme stejně hubení. Když jsem přišla na řadu, tak se mě ptal, kolik mi je. Řekla jsem dvacet devět. A tak mě dali na práci. A bylo mi vlastně patnáct. Anděl spásy mě oslovil, že jsem řekla dvacet devět. Tím jsem se vysvobodila,“ líčí pamětnice důvody své záchrany. Pokud by byla vyhodnocena jako slabá a neschopna práce, čekala by ji smrt. S bratrem se už nikdy neshledala: „Viděla jsem ho naposledy na rampě, šel do plynu.“

Frontu jsme slyšeli nedaleko

Pamětnice opustila osvětimský tábor a dostala se na práci do Hamburku, kde společně s dalšími uklízeli ve městě trosky po bombardování. Pod dohledem vojáků, pracovala několik měsíců. O průběhu války neměli vězni moc informací, přestože fronta byla tak blízko, že ji mohli slyšet. Spolu s českými vězni zde pracovali i francouzští zajatci. Ti se snažili českým ženám pomáhat, třeba tím, že jim sháněli věci jako zubní kartáček, případně jim dávali nějaké jídlo, např. čokoládu.

Z Hamburku ji čekala náročná cesta – pochod smrti –  do KT Bergen-Belsen, který mnoho lidí nepřežilo, protože je vojáci SS cestou postříleli. „Říkala jsem si, že když jsem přežila Osvětim, tak snad přežiju i toto,“ uvádí pamětnice. A byl to právě Bergen-Belsen, odkud ji a další zajatce osvobodili angličtí vojáci. V té době byla však pamětnice nemocná, měla skvrnitý tyfus. Po osvobození tedy podstoupila léčbu v Berlíně. Do rodné Prahy se vrátila v červenci 1945.

Nikdo z mojí rodiny nepřežil

S rodinou byli domluveni, že se po válce sejdou u známých. Sem však dorazila pouze ona. Nikdo z jejich blízkých nepřežil. Kromě bratra a matky přišla za války i o prarodiče z matčiny strany. Babička Ottilie Brandeisová zemřela 14. února 1943 v Terezíně a dědeček Richard Brandeis zemřel tamtéž 10. dubna 1944. U rodinných známých zůstala dva roky. Vystudovala nejen obchodní školu, ale i textilní školu ve Vrchlabí. Pracovala několik let v textilce jako normovačka. V roce 1954 se provdala za Zdeňka Broula, o dva roky později přivedla na svět jediného syna. Se svojí rodinou prožila klidný život v Nové Pace, kam odešla za svým manželem.

Ač uvádí, že se jim v Nové Pace žilo dobře, registrovali i velké dějinné události tehdejšího Československa. Pamětnice vzpomíná na to, jak byli lidé v Pace proti okupantům v roce 1968 a jak se manifestovalo na náměstí v roce 1989. „Lidé byli pro Havla“, uvádí jednoduše. Vzhledem ke svým životním zkušenostem není divu, že vzkaz Doris Broulové k budoucím generacím se týká života v míru. „Přeji jim, aby nebyla válka, aby se žilo v míru. Lidé mají držet pohromadě,“ uzavírá své vyprávění.