Doris Broulová

„Vylezli jsme z toho a takový divný vzduch, těžký, horký. Vůbec jsme nevěděli, kde jsme. A co se tam děje. Akorát že jsme vystoupili, a ti, co tam už byli, tak nám strašně nadávali, že jsme přijeli. Že oni půjdou do plynu. No a ono to tak skutečně bylo. Udělali nám místo...“

„Všichni jsme byli nervózní, to je jasný. Co jsme si směli vzít, tak to jsme si vzali, a co jsme měli nějaké řetízky nebo náušnice, tak to jsme si taky vzali. A to nám pak esesáci v Terezíně strhli. Řetízky a tohle všechno. Náušnice taky. Natrhli mi ucho i s náušnicí.“

„Vylezli jsme z vlaku a kolem byl takový zvláštní těžký vzduch. Viděli jsme komíny a nad nimi plameny. Teprve tam někdo – už asi starší – vyslovil, že to jsou ty známé pece. Ten kouř byl cítit daleko široko.“

„Na pokoji nás bylo asi třicet, po dvou jsme spaly na třípatrových kavalcích. Tam to ještě šlo, ale pak už to bylo horší. Nesměly jsme do školy, nesměly jsme se učit. Ale byly mezi námi kantorky, takže nás třeba večer přišly trochu učit. Neměly jsme knihy, nic, jen nějaký papír a tužku, dělaly jsme si poznámky, takže jsme snad úplně nezblbly.“

„Když jsme měli něco zlatého nebo náušnice, esesáci nám to strhli a ukradli. Měla jsem natržené ucho a od té doby náušnice nenosím. Ať jsme byli staří, nebo mladí, křičeli na nás: ,Honem, honem!‘ Každý musel honem vystoupit a šli jsme s balíky na zádech.“