JUDr. Milan Brunclík

„Teď skočíme třináct let dál do roku 1981. To už jsem nesměl přes bránu Československého rozhlasu a televize, ale tady v Turnově, když se konaly nějaké akce a nebyl k dispozici zvukař, jsem byl dobrý. Tak jsem účinkoval na filmovém festivalu pracujících v turnovském letním kině. Jako v celé řadě kin v republice se v létě promítaly zahraniční filmy, o kterých jednooký Jan Kliment psával v Rudém právu, že tento film neuvidíme. Ale bylo nutné vykrýt návštěvnost kina, protože na sovětské filmy nikdo nepřišel, nebo pět šest diváků. Objevovaly se špičkové francouzské a americké filmy a někdy v nějakém dnu v červnu 1981 se promítal v Turnově film. Byl to dobrodružný film s Alainem Delonem a najednou v průběhu promítání, kdy to kino bylo plné, tam bylo narváno kolem třech tisíc lidí, seděli lidi na mezích... A v průběhu promítání tam napochodovala parta podivných soudruhů, já říkám o těchhle estébácích a kágébácích, že měl už takový ksicht. Tahla parta tam napochodovala a přikázala zastavit film a zapojit mikrofon. To jsem musel udělat. Oni začali číst jména lidí, o kterých nějak tak věděli, že jsou v kině jako diváci, aby nastoupili do 'vétřiesek', které jsou před kinem. Četli jména a chlapi celí podivení jako ovce nastupovali do 'vétřiesek'. Prostě odjeli. Odvezli je od rodin, od manželek a dětí, které s nimi byly, odvezli je někam v dálavu. Byl to červen 1981. Dozvěděli jsme se, že deset dnů byli v Polsku v lesích. Jenom se obávali, mám to od kolegy z Kadaně, říkal: 'Hele, oni dali nám ostré. Uvažoval jsem, co budu dělat, kdybych měl střílet. Nevěděl jsem, co budu dělat, jestli to pustím do sebe, nebo někoho zastřelím.' Nebyl tam nikdo z mých přímých známých, v Turnově se se mnou nechtěl nikdo bavit. Byl jsem známý jako disident, tak se se mnou lidi báli mluvit, když jsem se poptával. Takže jsem v Turnově nemohl nikoho vyposlechnout pro přímé svědectví, co se tam dělo, nikdo z nich ale prý nemusel bojovat, jen čekali. Střílet nemuseli, měli prý hlad, byli zavšivení, hygiena nebyla vůbec žádná. Dali jim jen nějaké mundúry. To je ta vzpomínka. Nejhorší na tom je, že skončilo jejich zvláštní povolání do armády a jenom minimum manželek a těch jejich takzvaně pozůstalých z kina odešlo. Zkoprněli a dokoukali film. Souviselo to přímo s hnutím Solidarita, výjimečným stavem. Měli být nasazeni pro nějaké souboje, protože situace v Polsku byla vyhrocená. Ale naše armáda nebyla použita, byla jen připravená. Víte, co je zajímavé? Je o tom velice málo nějakých materiálů. Něco jsem hledal, ale téměř nic jsem nenašel o tomhle. Jenom pár mých známých, když jsem jim to připomínal, říkalo: 'Něco takového bylo.' Ale lidi to už pominuli, tahle událost prošla. Pro mě to bylo otřesné v tom, že odtáhnou třicet manželů, milenců, rodičů.“