Josef Brzoň

"To jihlavské vězení, to bylo pro mne peklo. Ne, že by mne bili, ale ten systém, který tam existoval. V noci byla na stropě dvě nebo tři zářidla, to byly reflektory, které na vás svítily. Muselo se ležet naznak, štrozoky byly na zemi a musel jste ležet s rukama na dekách. A běda, když, protože tři noci jsem nespal, byste se snažil otočit na bok, tak tam byly plechové dveře a ten dozorce do nich kopl, že to byla rána jako z kanónu. A celá věznice se budila. Byli jsme po jednom v kobce, štokrle bylo přišroubovaný, voda šla jen hadicí ze zdi, byly tam francouzský záchody. Na štokrleti jste musel sedět s rukama na kolenou směrem ke dveřím. A on (dozorce) měl dvě, maximálně tři cely na starosti, takže tam viděl každých pár sekund a koukal, jestli už jste si nepodřízl krk nebo ruce."

"Já jsem byl zatčen 4. ledna 1954 tam v tom Šumbarku. Tam pro mne jeli estébáci z Jihlavy. Ten den moc mrzlo, nevím, v kolik hodin mne dali do želez. Jen si pamatuji, že už chodili lidi do práce. Nějací Slováci, kteří mne znali, tak se mne ptali: 'Co to je, Josefe?' Tak jsem jim akorát ukázal železa. A už jsme mazali do auta a potom hrozná cesta do Jihlavy. Jako kdyby se spikla příroda, zapadli jsme, byla vánice. Proklínali mne: 'Nejradši bych tě, ty hajzle, tady zabil!' Museli ven, museli tlačit a až později, nevím, kolik bylo hodin, tak jsme přijeli na to nádvoří té jihlavské věznice. A tam stáli asi ti čtyři pacholci a ten jeden říká a ukazuje na mne: 'Na tebe tady, ty hajzle, na tebe tady čekáme!'"