Fotis Bulguris

„Šest kluků jsme se rozhodli, že půjdeme pracovat na vodní elektrárnu a pak jako pojedeme na rekreaci do Ohridu a zdrhneme do Albánie, z níž pak odjedeme do Československa. Tak se stalo a jeli jsme do Ohridu na rekreaci a pak 20. srpna jsme se měli vrátit zpátky do dětského domova ve Skopji. Spali jsme ve stanech a vedoucí měl půjčenou loďku a vesla schoval pod postel ve stanu, kde měl nějakou milenku. Já jsem lehl a dvě vesla jsem vytáhl a předtím jsme ještě udělali dvě vesla z prken. Ve dvanáct hodin jsme vypluli a řekl jsem klukům, že musíme plout trochu doleva, ať doplujeme do Albánie. Čtyři a půl hodiny a už jsme byli v Albánii. Nebyl jsem si jistý, že jsme v Albánii, ale po cestě jsme našli krabičku cigaret a viděl jsem, že to nejsou jugoslávské cigarety. Šli jsme po cestě po hranicích. Jezdili tam vojáci a nikdo si nás nevšímal. Až jeden za námi utíkal a křičel: ,Jugoslávci, počkejte!‘ Ptal jsem se, jak ví, že jsme Jugoslávci, a on odpověděl, že viděl loďku a takovou Albánci nemají.“

„Maminku kolikrát zbili, až byla úplně černá, protože sháněli otce. Monarchisté chytli maminku, ať jim řekne, kde je otec. Ona nevěděla nebo nechtěla prozradit, tak ji zmlátili, že byla celá černá. Matčina sestra zabila ovci a zabalila ji do její kůže. Mámě říkali, že jestli ji ještě jednou chytí, tak ji zabijí. Tak už byla nucena odejít a my jsme pak odešli v čtyřicátém osmém s jinou rodinou do Jugoslávie.“