Irini Bulgurisová

„Když jsem vyšla pátou třídu, odvezli nás s několika dalšími dětmi do Budapešti, do nemocnice. Všem nám v domově vyšetřovali zrak, a ty děti, které měly s očima nějaké potíže, odvezli do Budapešti do nemocnice. Tam jsme strávili asi 14 dní, během kterých nám oči léčili. Když jsem se pak vrátila z nemocnice, čekaly na mě na nádraží holky ze třídy, všechny kamarádky a oznámily mi radostnou zprávu, že pojedu za maminkou do Československa. Já na to: ‚Ale já nikam nechci, za žádnou maminkou nechci, já chci být tady s vámi.‘ Najednou mi přišlo líto, že opustím své kamarádky a pojedu za maminkou, kterou vlastně neznám. A kde je to Československo, kde to je? Bylo to pro mě strašně cizí a smutné. Nechtěla jsem. Celou noc jsem probrečela, vůbec jsem nespala, a druhý den brzy ráno mě probudili. Holky, které ještě mohly spát, mě vyprovodily na nádraží.“

„Byl to nejmladší [otcův] bratr. Oni byli vlastně tři bratři a dvě sestry. Byl to sedmnáctiletý Apostol, který partyzánům pomáhal. On přicházel do vesnice pro něco, pro nějaké informace, pro nějaké věci a zase odcházel do hor za partyzány. Vždycky to bylo nějak v noci. Jednoho nešťastného dne toho mého strýce postřelili a jak upadl těžce raněný, tak se doplazil do nějaké příkopy a tam zůstal. A ti, co ho střelili, ti k němu přišli, protože je poznal a hrozilo, že by je prozradil, že by s nimi partyzáni zatočili, tak ho ukamenovali. Oni ho normálně zabili, kameny, ukamenovali ho. Bylo to smutné. Mám to jenom z vyprávění, ale moje babička, která vlastně trpěla už tím, že měla všechny své chlapy v horách, tak ty kůstky od toho strýce, nejmladšího syna, a rozptýlený mozek, přišla všechno posbírat, dala do šátku, aby to mohla pochovat. Tak to byl takový smutný příběh a babička na to onemocněla a už nechtěla žít, už to prostě vzdala a pak umřela."

„Na celou naši rodinu byl stále větší nápor, aby chytili tatínka. Maminku ještě těhotnou zatkli. Oni vlastně pobrali všechny lidi z vesnice a v řetězech je odvedli do vězení v Kastorii. Mě malinkou, maminku s bříškem a dědečka, protože on byl ve vesnici takovým hlavním činitelem. Jako nejlepší hospodář, jako sečtělý člověk, který během pobytu v Americe hodně četl. Přečetl Marxe, Lenina, takže toužil po svobodě. Takže i ten národ dával ve vesnici tak trochu dohromady, a proto naše vesnice byla postupně vypálena a lidi povražděni, pozavíraní a mučení.“

„Byla velká zima. Šli jsme takovou zvířecí pěšinkou. Dole sráz, nad námi kamenné kopce. Pamatuji si, že jsme šli jeden za druhým. Dědeček nás se sestřičkou střídal na oslu. Šli s námi i moji bratranci. S jedním z nich z Kopřivné máme pořád pěkné vztahy. V jeden okamžik oslíkovi ujela noha, uklouzl, zřítil se do propasti a zabil. Spadl s našim ošacením a nic nám nezůstalo a do Albánie jsme doputovali jen s tím, co jsme měli na sobě.“

„Maminka běžela domů, protože v domě jsem byla já s babičkou. Pole určitě nebylo daleko, protože by nás dlouho nenechala samotné. Když přiběhla, tak hořící dům byl obklíčený monarchofašisty. Máma trvala na tom, že nás z domu vytáhne, ale zakázali jí to. Očekávali, že tam bude tatínek, a jak z domu vyleze, že ho chytnou. Maminka jim řekla, ať ji zabijí, ale že si do domu pro dítě půjde. Naštěstí tam byl jeden Ital, který jim řekl, ať maminku pustí. Takže máma mě a babičku vytáhla a dům dohořel. Takže jsme byli bez přístřeší.“