Irini Bulgurisová

„Když jsem vyšla pátou třídu, odvezli nás s několika dalšími dětmi do Budapešti, do nemocnice. Všem nám v domově vyšetřovali zrak, a ty děti, které měly s očima nějaké potíže, odvezli do Budapešti do nemocnice. Tam jsme strávili asi 14 dní, během kterých nám oči léčili. Když jsem se pak vrátila z nemocnice, čekaly na mě na nádraží holky ze třídy, všechny kamarádky a oznámily mi radostnou zprávu, že pojedu za maminkou do Československa. Já na to: ‚Ale já nikam nechci, za žádnou maminkou nechci, já chci být tady s vámi.‘ Najednou mi přišlo líto, že opustím své kamarádky a pojedu za maminkou, kterou vlastně neznám. A kde je to Československo, kde to je? Bylo to pro mě strašně cizí a smutné. Nechtěla jsem. Celou noc jsem probrečela, vůbec jsem nespala, a druhý den brzy ráno mě probudili. Holky, které ještě mohly spát, mě vyprovodily na nádraží.“

„Byl to nejmladší [otcův] bratr. Oni byli vlastně tři bratři a dvě sestry. Byl to sedmnáctiletý Apostol, který partyzánům pomáhal. On přicházel do vesnice pro něco, pro nějaké informace, pro nějaké věci a zase odcházel do hor za partyzány. Vždycky to bylo nějak v noci. Jednoho nešťastného dne toho mého strýce postřelili a jak upadl těžce raněný, tak se doplazil do nějaké příkopy a tam zůstal. A ti, co ho střelili, ti k němu přišli, protože je poznal a hrozilo, že by je prozradil, že by s nimi partyzáni zatočili, tak ho ukamenovali. Oni ho normálně zabili, kameny, ukamenovali ho. Bylo to smutné. Mám to jenom z vyprávění, ale moje babička, která vlastně trpěla už tím, že měla všechny své chlapy v horách, tak ty kůstky od toho strýce, nejmladšího syna, a rozptýlený mozek, přišla všechno posbírat, dala do šátku, aby to mohla pochovat. Tak to byl takový smutný příběh a babička na to onemocněla a už nechtěla žít, už to prostě vzdala a pak umřela."

“My mother ran home because my grandmother and I were inside the house. The field was definitely not far away because she would not leave us alone for too long. When she got home the burning house was surrounded by the monarchist fascists. My mother insisted on pulling us out of the house but they forbade it. They expected my father to be inside and to catch him as soon as he got out of the house. My mother told them that they can shoot her if they want but that she would go inside to get her child. Fortunately there was an Italian who told them to let my mum go. So my mother dragged me and my grandmother out and the house burnt down. And so we ended up without any shelter.”

“The pressure they put on our family in order to catch our father was growing more and more. They arrested my mother while she was still pregnant. They actually took all the people from the village, put them in chains, and took them to a prison in Kastoria. They took me at a very young age, my mother with her belly, and my grandfather because he was a sort of a main actor in the village. As the most successful farm owner, a well-read person who read a lot during his stay in America. He read Marx, Lenin, so he longed for freedom. And that’s why he’d been kind of putting the nation together in the village, which is why our village was burnt down house by house and the people murdered, locked up, and tortured.”

“It was very cold. We walked along this kind of an animal trail. Steep slope below us, stone hills above us. I remember that we walked one behind the other. Our grandfather made us take turns on the donkey. My cousins were walking with us too. We still have a good relationship with one of them in Kopřivná. At one point the donkey misplaced his foot, slipped, and fell down the slope to his death. He fell down with all our clothing and we were left with nothing and we got to Albania only with the things we were wearing.”