Miloslav Bulva

„No tak jsme se několikrát sešli, uvažovali jsme o tom, co by se dělat mělo nebo mohlo, domluvili jsme se nakonec na výrobě letáků a na jejich rozšíření – vylepení na některých místech v Litomyšli – a uvažovalo se i o tom, že by se měly později rozšířit mezi obyvatele. V době, kdy se ten leták koncipoval a na cyklostylu tisknul, měl jsem zrovna zápal plic, takže jsem se toho nezúčastnil, ani té výroby, ani pak vylepení letáků, proto jsem asi dostal jenom ten rok. Pak jsem ten leták viděl, měl jsem ho i nějakou dobu u sebe. Předávali jsme si ho, aby nebyl pořád na jednom místě. Byla to část proslovu prezidenta Edvarda Beneše z anglického rozhlasu a přitom tam bylo poukázáno na to, že tak, jako naši otcové bojovali proti nacismu, tak by se mělo bojovat i proti komunismu a snažit se jim znemožnit jejich činnost.“

„Mně se nepodařilo, protože jsem neznal ty dva, co se mnou byli měsíc v Pardubicích, když jsme žádali v souvislosti s rehabilitací o dokázání toho, kolik jsme tedy seděli, tak mně se tento měsíc nepodařilo prokázat. Mně to celkem zkraje nevadilo, protože tam bylo za ten měsíc navýšení patnáct korun na zvýšení důchodu. Ovšem v roce 2005 nebo 2006 došlo k jinému zákonu, kde se vězňům přidalo 2500 Kč na důchodě, ale podmínka byla být aspoň rok vězněný. Mně ten měsíc schází. Tak jsem se obrátil na soud, ovšem soud jsem bohužel prohrál, čili ty 2500 nemám. Takže já mám dneska 9400 důchodu, což je tak průměrný dnešní důchod. Tuhle dobu musím doložit svědectvím spoluvězňů, jenomže já jsem ty dva neznal, ti už samozřejmě nežijí, protože tehdy jim bylo padesát, dnes by jim muselo být tak nejméně sto, StB neexistuje, čili bohužel 2500 měsíčně mně uniklo tímto způsobem. Takže tohle mě mrzí na současné justici a úřadech, že oni se mnou takhle zametli.“

„No tak já jsem byl zatčen a vyšetřován začátkem roku 1949, to jsme byli se školou na nějaké zemědělské brigádě. Najednou tam přijel Mercedes 170, sháněli Bulvu, tak jsem byl zatčen tímto způsobem. Jenomže to bylo zatčení jenom za účelem takového ne zrovna dlouhého výslechu. Přijeli pro mě asi v 10 hodin dopoledne, domů mě pustili asi v pět nebo šest večer. Výslech se odehrával ve škole, v jedné ze tříd, tam byli tři příslušníci StB, dva muži a jedna žena, a ti mě vyslýchali. Karel Metyš byl zatčen už dříve, ten byl – mám dojem – v Brně na StB. Samozřejmě jsem zatloukal, zatloukal, zatloukal. Přečetli mi – nebo mi dokonce dali přečíst – část z protokolu sepsaného s Karlem Metyšem a tam jsem se dozvěděl i věci, které jsem ani nevěděl: co všechno jsme dělali nebo měli dělat, třeba ty věci, které jsem nevěděl z důvodu mé nemoci, zápalu plic, když jsem se neúčastnil té letákové akce. Prostě to z něj vytloukli.“

„Co mě tam zajímalo, byl způsob domluvy mezi jednotlivými celami: prostě tam byly splachovací záchody, a když se vyždímala hadrem voda, která v míse a odpadu zůstávala, pak se dalo mluvit s patrem nad vámi a pod vámi, když udělali totéž. Byla na to už určená doba, kdy jsme věděli, že to budou mít i tam připravené. Tak se takhle hovořilo mezi celami. Bachaři o tom věděli, možná že to taky u nějakého záchodu poslouchali – to nevím, ale možná jo.“