The following text is not a historical study. It is a retelling of the witness’s life story based on the memories recorded in the interview. The story was processed by external collaborators of the Memory of Nations. In some cases, the short biography draws on documents made available by the Security Forces Archives, State District Archives, National Archives, or other institutions. These are used merely to complement the witness’s testimony. The referenced pages of such files are saved in the Documents section.

If you have objections or additions to the text, please contact the chief editor of the Memory of Nations. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Bumbálek (* 1932)

• narozen 8. května 1932 v Dalešicích

• jeho rodina vlastnila v obci malé hospodářství

• v roce 1942 nuceně vystěhováni kvůli vznikajícímu výcvikovému středisku Waffen-SS

• v březnu 1944 byl svědkem pádu německého letounu u Bušanovic na Prachaticku

• v květnu 1945 prožil osvobození americkou armádou

• na podzim 1944 se vrátili z Bušanovic do Dalešic

• vyučený slévač

• rodiče odmítali vstup do JZD

• v roce 2024 žil v Týnci nad Sázavou

Když v roce 1942 odcházel se svou rodinou ze svého dosavadního domova, netušil kdy, nebo jestli vůbec se do své rodné obce vrátí. Jako desetiletého chlapce ho to ale příliš netrápilo a stěhování bral jako hotovou věc. Bumbálkovi zkrátka museli ustoupit výcvikovému středisku Waffen-SS, které na Benešovsku vznikalo.

Byli jsme děti divočiny

Václav Bumbálek se narodil 8. května 1932 v Dalešicích Františce a Josefu Bumbálkovým. Malá obec se nacházela asi 20 kilometrů od Benešova, vévodily jí asi čtyři statky, na návsi stála hospoda, ale na nákup museli místní do vedlejších vesnic. Jedno z hospodářství patřilo sedmičlenné rodině Bumbálkových. Rodiče přivedli na svět kromě Václava Bumbálka ještě dva syny a jednu dceru, po jejichž boku Václav Bumbálek vyrůstal. „Byli jsme chudí, celé léto jsme chodili bosí, oblečení jsme dostávali od sousedů. Živilo nás hospodářství, ale tatínek si ještě přivydělával jako zedník,“ vzpomíná.

Většinu času jako dítě trávil venku, hrál si, ale hlavně pomáhal rodičům s prací. Vzpomíná si, jak v roce 1938 byl jeho strýc mobilizován a následně se znovu vrátil domů. O rok později nastoupil na základní školu v asi čtyři kilometry vzdáleném Vysokém Újezdu. Brzy však žáky přemístili do Jablonné kvůli připravovanému výcvikovému středisku Waffen-SS. Tento nacistický projekt v roce 1942 zasáhl celou rodinu, když byli nuceni se vystěhovat. Své domovy muselo v okolí opustit od roku 1942 do roku 1944 přes 30 tisíc lidí.[1] Přípravy celé akce probíhaly dlouho dopředu, jak vzpomíná Václav Bumbálek: „Němci si nejprve u Dalešic udělali takovou střelnici v lese. Jezdili tam po polích a lidi měli problém, že jim tanky rozjezdily pole,“ vypráví a pokračuje: „Potom jsme byli s matkou v Neveklově a tam už byla na náměstí řada tanků seřazených a už to začalo. Němci vykupovali baráky a začali to tam revidovat a pak, když už bylo rozhodnuto, že to bude cvičiště, tak vyhlásili, aby si lidi sháněli jiné bydlení a vystěhovali všechno.“

„Musíte se vystěhovat,“ řekli nám Němci

Asi rok otec objížděl obce a hledal nové bydlení pro sebe a svou rodinu. Nakonec našel vhodné místo ve více než 100 kilometrů vzdálených Bušanovicích na Prachaticku. Stěhování nenesl Václav Bumbálek příliš těžce. „Rodiče si to taky nebrali. Dřív totiž byli lidi odolnější a jen tak z něčeho se nehroutili,“ tvrdí. Jelikož je německé úřady vystěhovaly v rámci první fáze akce, mohla si rodina s sebou vzít svůj majetek a některá hospodářská zvířata (v dalších etapách už museli lidé opouštět domovy bez svých věcí).[1] V Bušanovicích pokračoval Václav Bumbálek ve vzdělávání na tamní obecné škole. Manželé se svými pěti dětmi bydleli v jedné místnosti na statku, o který se dělili s babičkou majitele nemovitosti. Lidé ze vsi je po příjezdu přivítali s otevřenou náručí a vyjadřovali lítost nad jejich osudem.

V roce 1944, konkrétně 5. března, byl svědkem pádu německého letounu Dornier Do 217 J-1[2], který se zřítil po nárazu do svahu. Asi ve dvě hodiny v noci ho vzbudil hluk a ráno pak uviděl nedaleko za jejich domem trosky letadla. Němečtí vojáci těla dvou pilotů odnesli do nedaleké kapličky a Václav Bumbálek se svým kamarádem sledoval odklízení trosek. V malé jihočeské obci prožil i osvobození americkou armádou. „V pětačtyřicátém, to už mi bylo 13 let, pamatuju si, jak se Němci nechali zajmout. My – ti starší kluci – jsme slyšeli, že tam hučí auta odněkud od Prachatic nebo z Volar. To byla právě americká armáda. Tak jsme se tam šli dívat – do Volyně, to bylo asi pět kilometrů daleko. Tam byl takový prostor, tam uskladňovali auta, tam bydleli,“ popisuje a dodává: „Američtí vojáci byli bezvadní – nastrojení fešáci. Vozili nás na náraznících džípů. Jednou mi dali balíček cigaret, jednu jsem zkusil a zbytek dal tátovi.“

Záhy po osvobození se otec vydal do Dalešic obhlédnout jejich bývalý statek. Našel ho ve špatném stavu, a tak ho v následujících týdnech a měsících opravoval, zatímco zbytek rodiny čekal v Bušanovicích. Na podzim se pak mohli do svého rodiště vrátit. Hned při příjezdu si všiml, že ve škarpách a po polích leží mnoho munice, které se Němci zbavovali při svém ústupu. „Starší kluci, odvážlivci, sebrali ty střely, odnesli to za les – já tam šel s nimi taky – a udělali ohýnek k takové malé strouze. A tu střelu dali na to. Utekli jsme k vesnici kilometr a půl. Pak to vybuchlo a lítalo to všude,“ vzpomíná. Vybavuje si také to, jak jeden chlapec z okolí přišel při neopatrném zacházení s nevybuchlým granátem o obě ruce.

Rodiče se báli, že jsem komunista a že je udám

Václav Bumbálek pokračoval ve vzdělávání na měšťanské škole v Neveklově, kam docházel každý den osm kilometrů pěšky. Komunistický převrat v roce 1948 příliš nevnímal, neboť si neuvědomoval, jaké může mít důsledky. Vyučil se slévačem, na tuto profesi navázal i po škole a oženil se se ženou z nedaleké Jablonné. Rodiče mezitím stále hospodařili, což jim ale nově nastolený režim všemožně znesnadňoval. Protože odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva (JZD), museli odevzdávat státu nesplnitelné dodávky. Václavu Bumbálkovi tehdy v zaměstnání nadřízení sdělili, že pokud jeho matka s otcem neustoupí, vyhodí ho. „Šel jsem za nimi a řekl jim, ať tam vstoupí. Jenže oni se báli, že jsem komunista a že je udám. Táta to pak vyprávěl v hospodě,“ říká pamětník, který ve skutečnosti s režimem nijak nesympatizoval, ale nechtěl přijít o práci. Rodiče sice do družstva nevstoupili, ale hospodářství se vzdali a odstěhovali se na Berounsko.

V dalších letech pracoval Václav Bumbálek v Týnci nad Sázavou, nějakou dobu žil u rodičů manželky v Jablonné a pak se přestěhovali do bytu na týneckém sídlišti. V roce 2024 žil stále v Týnci nad Sázavou. 

 

[1] MELŠÍK, Čestmír a MELŠÍK, Josef. Cvičiště vojsk SS. Online. Obec Úročnice. Dostupné z: https://www.urocnice.eu/clanky/cviciste-vojsk-ss.6/. [cit. 2025-02-06].

[2] Bušanovice okr. Prachatice 5. 3. 1944. Online. Letecká badatelna. Dostupné z: http://www.leteckabadatelna.cz/havarie-a-sestrely/detail/839/. [cit. 2025-02-06].